Rádio Vaticana

Mezi Auschwitz a Jeruzalémem

19.1.2010

O zneužití tragédie Shoa

Vatikánský deník Osservatore Romano publikoval článek profesorky dějin na římské univerzitě La Sapienza, Anny Foa, která podává pozoruhodný historický pohled na vznik Izraelského státu a jeho počáteční postoj k tragédii vyhlazování židů Shoa. Ukazuje tak také mimochodem, proč legenda o údajném mlčení Pia XII. vznikla až 15 let po válce.

?Bez Shoa by Izraelský stát nikdy nevzniknul? ? tato příčinná souvislost mezi vyhlazováním židů v Evropě a vznikem státu Izrael se stala axiomem, který je přijímán odborníky i obyčejnými lidmi, ať už jsou nábožensky založení či nikoli, a stejně tak i politiky různých stran. Palestinci jej vzali za svůj proto, aby dokazovali, že byli obětováni Evropskému pocitu viny; izraelské vedení proto, aby ze založení státu učinilo pro židovský lid moment politického vykoupení. Postsionističtí historikové proto, aby obžalovali Ben Guriona (prvního izraelského premiéra) a labouristickou elitu, která zneužila tragédie Shoa a její památku.

Jedním z těchto historiků je Georges Bensoussan, nejznámější současný znalec sionismu, který je autorem obsáhlých politických a intelektuálních dějin sionismu s názvem Izrael, věčné jméno. Izraelský stát, sionismus a vyhlazování židů v Evropě (Israele, un nome eterno. Lo Stato d´Israele, il sionismo e lo sterminio degli ebrei d´Europa, ed. UTET, Torino, 2009, str. 203, 22 euro). Toto dílo, které loni vyšlo italsky, zpochybňuje a kriticky přímo demoluje výše zmíněný axiom a namísto toho nabízí novou a originální interpretaci, podle níž přístup, který pokládá Shoa za nejmocnější pilíř izraelské identity, radikálně mění předpoklady, na nichž byl při svém zrodu Izraelský stát skutečně založen.

Izraelský stát, argumentuje Bensoussan, nevznikl ze Shoa. Klíčové roky jeho vzniku byly ty, během nichž za britského mandátu (v letech 1920-1948) vznikala armáda, obce, univerzity a byl všeobecně zaveden hebrejský jazyk. Byly to roky tzv. Yishuv, židovského osídlování, během nichž vznikaly struktury, které se roku 1948 bez jakékoli změny staly strukturami státu Izrael.

V počátcích státnosti je tedy sionistický projekt a jeho dlouhá realizace. Aniž bychom zjednodušovali proces vzniku státu, bylo Shoa pro tento sionistický projekt katastrofou jak z demografického hlediska, protože zanikla zásobárna populace, se kterou sionismus počítal, tak také z hlediska morálního.

Yishuv totiž nejen že nebyl s to zachránit evropské židovstvo, ale přijímal s nedůvěrou a neochotně i ty, kteří tragédii Shoa přežili. Tato skutečnost je známá a široce historiograficky podložená, ale Bensoussan analyzuje její ideologické motivace.

Rozhodnutí přetransformovat Yishuv na útočiště pronásledovaných bylo totiž spojeno na jedné straně se zřeknutím se selektivní imigrace, tedy židů, kteří byli nadšeni pro budování nového světa, což byla jedna z charakteristických známek sionistického hnutí.

Na druhé straně toto rozhodnutí odpovídalo době, kdy valná většina sionistů zaujímala odstup od židovské diaspory i od těch, kteří přežili Shoa. Moment nadšení nového člověka-sionisty stál totiž v protikladu k židovi z diaspory a jeho pasivitě. V rámci diaspory šlo o protiklad mezi hrdinstvím bojovníků z ghetta a slabostí evropských židů, ?poslaných na porážku jako ovce?.

Při pohledu na dějiny, jak je podává Bensoussan, tedy ze způsobu, jakým nový stát zpočátku vnímal Shoa, jakým integroval ty, kteří přežili, a jakým zpracoval jeho památku vypadá proces utváření historické paměti zcela jinak v Izraeli než v Evropě a v židovské diaspoře.

Patnáct let, která následovala po druhé světové válce, bylo v Evropě dobou mlčení a velkého vytěsňování Shoa, ale bylo dobou mlčení také v Izraeli. Jednalo se však o ?mlčení výmluvné?, nabité potlačenými vzpomínkami, novými obavami ztotožněnými s těmi starými, které se staly realitou v Shoa, pocity viny a touhou po pomstě. Bylo to mlčení velice odlišné od toho, jež panovalo v evropských národech, které byly zaujaty opětovným budováním Evropy a vytěsňováním vlastních vin.

A právě v tomto mlčení se postupně začala rodit idea, že vznik státu Izrael by mohl být vykoupením - pro někoho politickým, pro jiného náboženským - ze zkázy židů, kterou uskutečnil Hitler.

Od procesu s Eichmannem roku 1962 a ještě více po Jomkippurské válce z roku 1973 a v průběhu dalších desetiletí se stále více památka Shoa stávala pilířem státnosti, což vyvolalo proces transformace Izraelců, kteří se stále více začínali ztotožňovat s oběťmi, které ?se vrátily jako židé?, a kteří - stejně jako židé v diaspoře - ?jsou současně židy a občany státu Izrael?. Stát už se nesnaží vytvářet nového člověka, ale bránit Židy před novým vyhlazováním.

Legitimita státu Izrael, který vznikl ze sionismu, se nyní zakládá na Shoa a vtiskuje tak ?bolavou identitu, jež neustále osciluje mezi Auschwitz a Jeruzalémem?. Vzniká tak riziko, že zakládání identity na katastrofě místo na nadějné budoucnosti, povede k novým katastrofám a rozhodně neusnadní mírový proces.

Minulé drama nebo budoucí tragédie? ? táže se autor v poslední kapitole své knihy. Trauma z vyhlazování Shoa spojovaného se zarputilým arabským odmítáním vede k tomu, že se ?dům Jákobův buduje znovu osamoceně na březích vlastní paměti?.

Z deníku Osservatore Romano, 15. ledna 2010
přeložil Milan Glaser

Anna Foa