20.1.2010 

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Jsme uprostřed Týdne modliteb za jednotu křesťanů, ekumenické iniciativy, která vznikla před více než sto lety, a která každoročně přitahuje pozornost k tématu viditelné jednoty křesťanů, probouzí svědomí a podněcuje nasazení těch, kteří věří v Krista. Činí tak především pozváním k modlitbě, čímž napodobuje samotného Ježíše, který prosil Otce za své učedníky: ?Ať jsou jedno, aby svět uvěřil? (Jan 17,21). Vytrvalá pobídka k modlitbě za plné společenství Pánových učedníků vyjadřuje nejautentičtější a nejhlubší orientaci celého ekumenického snažení, protože jednota je především dar Boží. A Druhý vatikánský koncil vskutku praví, že ?tento svatý záměr ? znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve ? přesahuje lidské síly a schopnosti? (Unitatis redintegratio, 24). Proto kromě naší snahy o rozvoj bratrských vztahů a prosazení dialogu za účelem objasnění a vyřešení rozdílů, které oddělují církve a církevní společenství, je zapotřebí důvěřivě a svorně vzývat Pána.

Téma je letos vzato z evangelia svatého Lukáše, z posledních slov Zmrtvýchvstalého k učedníkům: ?Vy jste toho svědky? (Lk 24,48). O návrh tématu požádala Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů ve shodě s Komisí Víra a řád Světové rady církví jednu ekumenickou skupinu ze Skotska. Před sto lety se právě ve skotském Edimburgu ve dnech 13.- 24. června 1910 konala Světová konference uvažující o problémech týkajících se nekřesťanského světa. Mezi problémy, o nichž se tehdy diskutovalo, byla zmíněna objektivní těžkost, jak mají křesťané rozdělení mezi sebou věrohodně hlásat evangelní zvěst nekřesťanskému světu. Bude zvěst o Kristu jakožto jediném Spasiteli světa a našem pokoji věrohodná, pokud ji budou hlásat světu, který Krista nezná a který se od Něho vzdálil anebo projevuje vůči evangeliu lhostejnost, nejednotní, ba nezřídka proti sobě stojící křesťané? Spojitost mezi jednotou a misijním posláním od té doby představovala podstatnou dimenzi celého ekumenického úsilí a jeho východisko. Právě tento specifický přínos Edimburgské konference zůstává jedním z pevných bodů moderního ekumenismu. Katolická církev na Druhém vatikánském koncilu tuto perspektivu převzala a silně zdůraznila, když prohlásila, že rozdělení mezi Ježíšovými učedníky ?odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření? (Unitatis Redintegratio, 1).

Do tohoto teologického a duchovního kontextu spadá téma tohoto týdne rozjímání a modliteb: požadavek jediného společného svědectví, vydávaného Kristu. Krátký text, jenž podává téma ?Vy jste toho svědky?, je třeba číst v kontextu celé 24. kapitoly Lukášova evangelia. Připomeňme stručně obsah této kapitoly. Nejprve se ženy vydávají ke hrobu, vidí znamení Ježíšova Zmrtvýchvstání a oznamují, co viděly, apoštolům a dalším učedníkům (v. 8); potom se sám Zmrtvýchvstalý ukáže Emauzským učedníkům na cestě, zjeví se Šimonu Petrovi a potom ?jedenácti a jejich druhům? (v. 33). Otevírá mysl pro porozumění Písmu ohledně své vykupitelské smrti a svého Zmrtvýchvstání a tvrdí, že ?v jeho jménu bude hlásáno všem národům pokání a odpuštění hříchů? (srov. v. 47). Zmrtvýchvstalý Pán přislibuje dar Ducha svatého (srov. v. 49) učedníkům, kteří jsou spolu ?shromážděni? a kteří byli svědky jeho poslání, aby Ho společně dosvědčovali všem národům. Z imperativu: ?toho všeho? vy jste svědky (srov. Lk 24, 48), které je tématem tohoto týdne modliteb za jednotu křesťanů, pro nás plynou dvě otázky. První: co je to ?toto vše?? Druhá: jak můžeme být ?toho všeho? svědky?

Podíváme-li se na kontext této kapitoly, pak ?toto vše? znamená především kříž a vzkříšení. Učedníci viděli ukřižování Pána, viděli Zmrtvýchvstalého a pak začínají chápat veškerá Písma, která mluví o tajemství Utrpení a daru Zmrtvýchvstání. ?Toto vše? je tudíž tajemství Krista, Syna Božího, který se stal člověkem, zemřel pro nás a vstal z mrtvých, žije navěky a tak zaručuje náš věčný život.
Známe-li Krista ? to je podstatný bod ? známe tvář Boha. Kristus je především zjevením Boha. Ve všech dobách lidé vnímali existenci Boha, jediného Boha, který je však vzdálen a neukazuje se. V Kristu se tento Bůh ukazuje, vzdálený Bůh se stává blízkým. ?Toto vše? tudíž znamená především tajemství Krista, Boha, který se nám stal blízkým, a zahrnuje v sobě další dimenzi: Kristus není nikdy sám. On přišel mezi nás, zemřel sám, ale vstal z mrtvých, aby k sobě přitáhnul všechny. Kristus, jak praví Písmo, si vytváří tělo, sjednocuje celé lidstvo ve své realitě nesmrtelného života. V Kristu, který znovu sjednocuje lidstvo, tak poznáváme budoucnost lidstva: věčný život. ?Toto vše? je tudíž velmi prosté: v posledku vlastně poznáváme Boha poznáním Krista, poznáním jeho těla, tajemství církve a příslibu věčného života.

Podívejme se nyní na druhou otázku. Jak můžeme být svědky ?toho všeho?? Svědky můžeme být jedině poznáním Krista, jehož poznáním poznáváme také Boha. Poznat Krista v sobě jistě zahrnuje také intelektuální dimenzi ? učit se to, co známe od Krista. Je to však více než intelektuální proces. Je to proces existenciální; proces otevření mého já, moje přeměna přítomností a mocí Kristovou, a tím také proces otevření vůči všem ostatním, kteří mají být tělem Kristovým. Takto je zřejmé, že poznání Krista jakožto intelektuální a zejména existenciální proces, je procesem, který z nás činí svědky. Jinými slovy: můžeme být svědky pouze tehdy, známe-li Krista z první ruky a nejenom od druhých, ze svého vlastního života, ze svého osobního setkání s Kristem. Setkáme-li se v našem životě víry skutečně s Ním, stáváme se svědky a můžeme tak přispět k novosti světa, k životu věčnému. Katechismus katolické církve nám podává ukazatel ?toho všeho?. Církev shrnula a syntetizovala to podstatné, co nám ve Zjevení daroval Pán, ve ?Vyznání víry nazývané nicejsko-cařihradské, jež odvozuje svou velikou vážnost ze skutečnosti, že je plodem prvních dvou ekumenických koncilů (r. 325 a 381)? (KKC, 195). Katechismus upřesňuje, že toto Vyznání je ?dodnes společné všem východním i západním církvím? (ibid.). V tomto Vyznání se tedy nacházejí pravdy víry, které křesťané mohou vyznávat a dosvědčovat společně, aby svět uvěřil, a projevovat - touhou a snahou překonat existující rozdíly - vůli kráčet k plnému společenství, k jednotě Kristova těla.

Konání Týdne modliteb za jednotu křesťanů nás vede k zamyšlení nad ostatními důležitými aspekty ekumenismu. Především k velkém pokroku, uskutečněnému ve vztazích mezi církvemi a církevními společenstvími po Konferenci v Edimburgu před sto lety. Moderní ekumenické hnutí se rozvinulo tak významně, že se během minulého století stalo důležitým prvkem života církve, připomíná problém jednoty všech křesťanů a podporuje také růst společenství mezi nimi. Nejenom tedy favorizuje bratrské vztahy mezi církvemi a církevními společenstvími jako odpověď na přikázání lásky, ale podněcuje také teologické bádání. Navíc uvádí do konkrétního života církví a církevních společenství tématiky, které se týkají pastorace a svátostného života, jako je např. vzájemné uznání křtu, otázky týkající se smíšených manželství, zvláštní případy comunicatio in sacris v přesně definovaných situacích. Ve stopách tohoto ekumenického ducha se rozšířily kontakty také s pentekostálními, evangelikálními a charismatickými hnutími za účelem většího vzájemného poznání, třebaže v tomto sektoru nechybějí závažné problémy.

Katolická církev přistoupila Druhým vatikánským koncilem k navázání bratrských vztahů se všemi východními církvemi a západními církevními společenstvími a s většinou z nich pořádá dvojstranné teologické dialogy, které vedly k nalezení souběžností nebo také shody v různých bodech a prohloubily tak svazky společenství. V uplynulém roce byly v různých dialozích zaznamenány pozitivní kroky. Spolu s pravoslavnými církvemi začala Mezinárodní smíšená teologická komise pro teologický dialog na XI. plenárním zasedání, jež se konalo v Paphos na Kypru v říjnu 2009, studovat ústřední téma pro dialog mezi katolíky a pravoslavnými: Roli římského biskupa ve společenství církve prvního tisíciletí, tedy v epoše, kdy východní a západní křesťané žili v plném společenství. Toto studium se později rozšíří na druhé tisíciletí. Již několikrát jsem prosil katolíky o modlitbu za tento delikátní dialog, který je podstatný pro celé ekumenické hnutí. Také s ostatními starobylými východními pravoslavnými církvemi (koptskou, etiopskou, syrskou, arménskou) se setkala podobná Smíšená komise ve dnech 26. ? 30. ledna minulého roku. Tyto významné iniciativy dosvědčují, že probíhající hluboký dialog se všemi východními církvemi, které nejsou v plném společenství s Římem, včetně jejich vlastních specifik, je plný nadějí.

Během minulého roku byly se západními církevními společenstvími zkoumány výsledky, kterých bylo dosaženo v různých dialozích během posledních čtyřiceti letech, zvláště s anglikánským společenstvím, se Světovou luteránskou federací, se Světovým svazem reformovaných církví a Světovou metodistickou radou. V této souvislosti Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů studovala za účelem shrnutí jednotlivých konvergencí, k nimž se při jednotlivých dvojstranných dialozích došlo, a současně, aby poukázala na otevřené problémy, o nichž bude třeba začít novou etapu rozhovorů.

Mezi nedávnými událostmi bych rád zmínil připomínku desátého výročí Společné deklarace o nauce o ospravedlnění, které společně oslavili katolíci a luteráni 31. října 2009, aby podnítili pokračování dialogu, anebo návštěvu arcibiskupa z Canterburry, dr. Rowan Williamse, v Římě, kde hovořil také o zvláštní situaci, v níž se nachází anglikánské společenství. Společná snaha o pokračování vztahů a dialogu jsou pozitivním znamením, které ukazuje, jak intenzivní je touha po jednotě, navzdory všem problémům, které překážejí. Z toho vidíme, že existuje dimenze naší odpovědnosti za konání všeho toho, co je možné, aby bylo skutečně dosaženo jednoty, ale že existuje také dimenze božského působení, protože jednotu může dát církvi jedině Bůh.
?Samovyrobená? jednota by byla jednotou lidskou, ale my si přejeme církev Boží, kterou vytváří Bůh. Až bude chtít a až budeme připraveni, stvoří jednotu. Musíme mít na paměti kolik skutečných pokroků bylo dosaženo ve spolupráci a v bratrství během všech těchto let, tedy posledních padesáti let. Zároveň však musíme vědět, že ekumenická práce není přímočarý proces. Staré problémy, které se zrodily v kontextu jiné doby, totiž ztrácejí svou váhu, zatímco v dnešním kontextu se rodí nové problémy a nové těžkosti. Proto musíme být neustále ochotni podstupovat očištění, ve kterém nás Pán uschopňuje k tomu, abychom byli jednotní.

Drazí bratři a sestry, všechny prosím o modlitbu za složitou ekumenickou realitu, za prosazení dialogu, jakož i za to, aby křesťané naší doby mohli vydávat nové společné svědectví věrnosti Kristu před tímto naším světem. Kéž Pán vyslyší prosby naše i všech křesťanů, které k Němu během tohoto týdne stoupají se zvláštním intenzitou.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.