25.1.2010 

Homilie Benedikta XVI. z nešpor, bazilika sv. Pavla

Drazí bratři a sestry,
Sešli jsme se dnes v bratrském liturgickém shromáždění ve svátek Obrácení sv. Pavla, abychom zakončili letošní Týden modliteb za jednotu křesťanů. Chtěl bych vás všechny srdečně pozdravit, zejména kard. Waltera Kaspera, předsedu Papežské rady pro jednotu křesťanů, archipresbytera této baziliky mons. Francesca Monterisi, spolu s opatem a komunitou mnichů, kteří nás hostí. Stejně tak chci vřele pozdravit přítomné kardinály a biskupy a všechny představitele církví a církevních společenství, kteří sem přišli.

Neuplynulo mnoho času od zakončení Roku sv. Pavla, který nám poskytnul příležitost hlouběji promyslet jeho mimořádné dílo šíření evangelia a - jak to připomnělo téma Týdne modliteb za jednotu křesťanů ?Vy jste toho svědky? (Lk 24,48) ? také naše povolání být misionáři evangelia. Pavel, ačkoli si intenzivně a živě uchovával v paměti vlastní minulost pronásledovatele křesťanů, neváhá nazvat sám sebe apoštolem. Základem tohoto titulu je pro něho setkání se Vzkříšeným na cestě do Damašku, které se stává také počátkem neúnavné misijní činnosti, v níž vyčerpá veškerou svou energii na hlásání onoho Krista, se nímž se osobně setkal. Pavel se tak z pronásledovatele církve sám stal obětí pronásledování kvůli evangeliu, o kterém svědčil: ?pětkrát jsem od židů dostal čtyřicet ran bez jedné, třikrát jsem byl bit pruty, jednou kamenován, třikrát jsem ztroskotal na lodi, ? Často na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečích od vlastního národa, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích v neobydlených krajích, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratry. K tomu vyčerpávající práce, mnohé bezesné noci, hlad a žízeň, časté posty, zima a chatrné oblečení. Kromě toho každodenní nával ke mně a starost o všechny církevní obce? (2 Kor 11,24-25.26-28). Pavlovo svědectví dosáhne vrcholu v jeho mučednictví, když nedaleko odtud podá důkaz o své víře v Krista, který vítězí nad smrtí.

Dynamika, jež je přítomna v Pavlově zkušenosti, je stejná jako ta, kterou nacházíme v evangeliu, které jsme právě slyšeli. Emauzští učedníci se, poté co rozpoznali vzkříšeného Pána, vracejí do Jeruzaléma a nacházejí jedenáct (apoštolů) a jejich druhy. Vzkříšený Kristus se jim zjevil, potěšil je, přemohl jejich obavy, pochybnosti, pojedl s nimi a otevřel jim srdce, aby porozuměli Písmu, připomněl, co se muselo stát a co tvoří ústřední jádro křesťanského poselství. Ježíš praví: ?Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínaje od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy? (Lk 24,46-47). Toto jsou události, o nichž svědčí především první učedníci a potom věřící v Krista všech dob a míst. Je však důležité podtrhnout, že toto svědectví se tehdy stejně jako dnes rodí ze setkání se Vzkříšeným, sytí se neustálým vztahem k Němu a je oživováno hlubokou láskou k Němu. Pouze ten, komu se dostala zkušenost vnímat přítomnost živého Krista ? ?Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám!? (Lk 24,39) ? stolovat spolu s Ním, naslouchat Mu, aby se rozhořelo srdce, - ten může být Jeho svědkem! Ježíš proto slibuje učedníkům a každému z nás mocnou pomoc shůry, novou přítomnost, přítomnost Ducha svatého, dar vzkříšeného Krista, který nás uvádí do plné pravdy: ?Hle ? já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec? (Lk 24,49). Jedenáct (apoštolů) strávilo celý život hlásáním dobré zvěsti o smrti a vzkříšení Pána a skoro všichni zpečetili své svědectví krví mučednictví, plodným semenem, které přineslo hojnou žeň.

Volba tématu letošního Týdne modliteb za jednotu křesťanů - tedy výzvy ke společnému svědectví vzkříšenému Kristu podle mandátu, který udělil svým učedníkům - je spojena s připomínkou stého výročí Misijní konference ve Skotském Edimburgu, která je mnohými považována za rozhodující událost zrodu moderního ekumenického hnutí. V létě roku 1910 v hlavním městě Skotska se setkalo více než tisíc misionářů, kteří patřili k různým větvím protestantismu a anglikanismu a mezi nimiž byl také jeden pravoslavný host, aby společně reflektovali o potřebě dosáhnout jednoty, aby bylo věrohodně hlásáno evangelium Ježíše Krista. Právě touha zvěstovat druhým Krista a přinášet světu jeho poselství o smíření, je tím, co umožňuje zakoušet kontradikci rozdělení mezi křesťany. Neboť, jak budou moci nevěřící přijmout zvěst evangelia, pokud křesťané, třebaže se všichni hlásí k témuž Kristu, jsou mezi sebou v neshodě? Sám Učitel, ostatně, jak víme, na závěr Poslední večeře prosil Otce za své učedníky: ?Ať všichni jsou jedno? aby svět uvěřil? (Jan 17,21). Společenství a jednota Kristových učedníků je tedy obzvláště důležitou podmínkou větší věrohodnosti a účinnosti jejich svědectví.

Ze vzdálenosti jednoho století od události v Edimburgu je intuice oněch odvážných předchůdců stále velice aktuální. Ve světě poznamenaném náboženskou indiferencí a dokonce rostoucí averzí ve vztahu ke křesťanské víře, je zapotřebí nové, intenzivní evangelizační činnosti nejenom mezi národy, které nikdy evangelium nepoznali, ale také mezi těmi, ve kterých je křesťanství už rozšířeno a je součástí jejich vlastních dějin. Nechybějí, bohužel, otázky, které nás vzájemně rozdělují a které ? doufejme - budou moci být překonány modlitbou a dialogem, ale existuje ústřední obsah Kristova poselství, který můžeme hlásat společně: otcovství Boží, vítězství Kristovo nad hříchem a smrtí skrze Jeho kříž a vzkříšení, důvěra v proměňující působení Ducha. Kráčíme tedy cestou k plnému společenství a mezitím jsme povoláni nabízet společné svědectví před stále složitějšími výzvami naší doby jako jsou sekularizace a indiference, relativismus a hedonismus, delikátní témata týkající se počátku a konce života, meze vědy a technologie, dialog s ostatními náboženskými tradicemi. Existují i další oblasti, ve kterých musíme již nyní vydávat společné svědectví: ochrana stvoření, prosazování obecného dobra a pokoje, obrana ústředního postavení lidské osoby, nasazení za odstranění běd naší doby jakými jsou hlad, nemoci, analfabetismus a nespravedlivé rozdělování dober.

Nasazení za jednotu křesťanů není úkol jenom pro některé, ani vedlejší aktivita v životě církve. Každý je povolán přispět k uskutečnění oněch kroků, které povedou k plnému společenství mezi všemi Kristovými učedníky, aniž by se přitom zapomínalo, že toto společenství je především dar Boží, o který je třeba vytrvale prosit. Síla, která prosazuje jednotu i misijní poslání, totiž pramení z plodného a nadšeného setkání se Vzkříšeným, jako v případě svatého Pavla cestou do Damašku a jedenácti (apoštolů) a jejich druhů, shromážděných v Jeruzalémě. Panna Maria, Matka církve, ať se přičiní o to, aby se co nejdříve mohlo uskutečnit přání Jejího Syna: ?Ať jsou jedno? aby svět uvěřil? (Jan 17, 21).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.