29.1.2010 

Homilie ke 4. neděli v mezidobí

Don Quijote, stará kniha, a zase se o ní při různých příležitostech mluví. Není divu, problém, který nám staví před oči je věčný. Škoda, že jsme my Češi zapomněli na nenápadné drama, bůhví bylo-li kde reprezentováno na jevišti, od našeho Viktora Dyka Zmoudření Dona Quijota. Abychom si tedy osvěžili paměť staré literatury, vzpomeňme si znovu na motiv, o který tu jde. Cervantesova kniha je velmi průhledná. Don Quijote, rytíř bez bázně a hany, táhne světem, aby hájil čest spanilé dívky Dulciney. Je zosobněním člověka, který žije plně pro svůj ideál, který mu zaplnil mysl a nadchnul srdce, a nedá se odradit žádným zklamáním. Doprovází jej na cestě jako sluha sedlák Sancho Panza. Ten naopak žádné ideály nemá a prostě bere prozaickou skutečnost tak, jak je. S fantastickou Dulcineou se smíří, až když se dozví, že jde o obyčejnou selskou děvečku, která umí dobře stloukat máslo. Oba hrdinové románu se docela dobře snášejí, protože jeden považuje druhého za neškodně ztřeštěného. Jak to skončí? Poslední kapitola nám představuje Dona Quitota před smrtí, který děkuje Pánu Bohu za to, že zmoudřel, uznává, že všechny jeho ideály byly fanazií a klamem.

U tohoto dost násilného závěru začíná úvaha Viktora Dyka. Je skutečně pravda, že to bylo zmoudření? Nebylo by lépe říci, že Cervantes svého hrdinu nakonec zabil? Je pravda, že v našem světě žádné ideály nemají místa, že žádná krásná Dulcinea neexistuje? Zůstává jenom Sancho Pansa, který ve své čisté formě u nás vystupuje jako dobrý voják Švejk. Odpuste, že dělám toto srovnání. Ale připlétá se mi tu stará komická vzpomínka. Před léty jsem byl v Soluni a hledal jsem nadšeně nějakou vzpomínku na sv. Cyrila a Metoděje. Bohužel tenkrát v jejich rodišti nebylo ještě nic, co by naše věrozvěsty připomínalo. Ani ne v kostele sv. Sofie, kde se Cyril duchovně zasnoubil s Boží moudrostí. Zastavil jsem se tam zklamaně u výkladní skříně knihkupectví a tam jsem s hrůzou četl titul jedné knihy: O kalos stratiotis Sveik. Vraťme se tedy zase k naší k naší české literatuře. Je tu také Julius Zeyer, jeho literární dílo je jakoby celé zasvěcené krásné Dulcinei, jedné ze svých dívek dal jméno Belisantea-Krasavice a řekl o ní, že byla ?lepá a luzná?. Jeho mužští hrdinové idealisté se nedali doprovázet Sanchem Panzou, ale napsal o nich Román o věrném přátelství Amise a Amila. Ale umístil Zeyer všechny své hrdiny daleko od české vlasti, ponejvíce do starých rytířských časů v pyrenejských horách. Znamená to, že v naší vlasti není pro Dulciney místo? Patřil tento spisovatel k literárnímu kruhu ?kosmopolitů?, kteří chtěli programově otevřít okna našich zájmů do krás cizích zemí, které doma nenacházíme. Ale jak se tyto problémy odrážejí na poli náboženském? Jsou opravdoví věřící nadšení idealisté, které snášenliví realisté obyčejně dovedou k tomu, aby jednou zmoudřeli a přijali svět tak jak je se všemi slabostmi a s prozaickou všedností? Myslím, že najdeme nejlepší odpověď na tu otázku ve slovech, kterými končí naše vyznání víry: ?Věřím v jednu svatou všeobecnou apoštolskou církev, v hříchů odpuštění, těla vzkříšení a život věčný. Amen.? Pokud to jenom recitujeme bez hlubšího zamyšlení, nepozorujeme protiklady, které tu jsou vysloveny. Věříme, že je církev svatá. Termínem svatosti vyjadřujeme ideální uskutečnění evangelia. Ale současně věříme v hříchů odpuštění. Potkáváme tedy stále něco, co té svatosti odporuje a co Bůh musí odpouštět. Hříchy přinášejí smrt, proto tu musí být vzkříšení z mrtvých. Při řešení takových protikladů si normálně pomáháme časovým odstupem: napřed a potom. Sv. Augustin napřed hřešil, ale potom se obrátil a stal se svatým. Církev je tedy svatá, protože má takové obrácené, ale prozatím má svatých jenom hrstku, převážná většina lidstva o svatost nestojí, v takové ideály nevěří. Ale je tu naděje, že se přece alespoň před smrtí obrátí, Pán Bůh jim odpustí a budou věčně žít v nebi. Nezmoudří tedy před smrtí Don Quijote, ale Sancho Pansa. Jde tomu opravdu tak a jaké z toho máme udělat praktické závěry?

Nejdůslednější se zdáli wiclefisté. K těm jsme měli vždycky sklony. Je to vyznání, že hříšníci k církvi nepatří. Na kostnickém sněmu byl Mistr Jan Hus obžalován, že hájí toto mínění: ?Je-li papež, biskup nebo prelát v těžkém hříchu, už není papežem, biskupem ani prelátem.? Málo kdo ví, že ta obžaloba byla proti němu vyrobena v Praze a Mistr Jan se k ní jako ke svému mínění nehlásil a koncil mu věřil. Církev je svatá ne proto, že jsou v ní jenom svatí, ale protože má schopnost všechny chybující obrátit a zve je proto k sobě. A jestli je trestá církevními tresty, z nichž nejtěžší je exkomunikace, odepření svátostí, ty všechny jsou určeny k tomu, ne aby byli vyloučeni, ale aby napomenuti, aby s jim ukázalo, kam to vede, když svatosti církve vědomě odporují. Obrazně se může říci, že se svatostánek v kostele po každém přijímání zavírá, ale zpovědnice jsou stále otevřeny.

Ale podržme si i původní přirovnání, kterým jsme začali. V pozemské církvi chodí stále spolu Don Quijote a Sancho Panza. Jedni v ní stále bojují za Dulcineu, za ideál krásy a odlesk nebe, druzí jsou pro tu krásu stále necitelní, ale nezesměšňují ji, ani proti ní nebojují, naopak jsou ochotni posloužit těm, které považují za lepší sebe. Obojí musí svým způsobem zmoudřet. Idealisté si musí uvědomit, že se jejich ideály reálně uskuteční jenom skrze Krista a podle plánu prozřetelnosti, a realisté k němu nečekaně zavolají tichou modlitbou, aby je vysvobodil z otroctví materialismu nudných dní. Jsou naprosto nevyléčitelní Švejkové? Neřekl bych. Když jsem ten jejich manuál kdysi dávno četl, hledal jsem tam humor, ale ten mne tuze nepobavil, ale utkvěla mi jedna maličká pasáž. Nějaká babička uvaří hladovému Švejkovi bramborovou polévku, chce mu udělat křížek na čele a řekne mu: ?Ať vás, vojáčku, Pán Bůh ochrání!? Ze všech a ze všeho si uměl Hašek udělat hrubý šprým, ale tu se najednou odmlčel. Pocítil, že potkal někoho, kdo je daleko vyšší a skutečnější než on. Není zlé, že Dulcinea nabyla formu babičky Boženy Němcové. A takových bylo a doufáme i je i dnes mnoho a ty učí naše děti před spaním hledět na nebe s písní srdce: ?Kde jsi, kde jsi hvězdo má?? Dej Bůh, aby ji každý co nejdříve našel.

Tomáš Špidlík

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.