Rádio Vaticana

Hřích

5.3.2010

Homilie k 3.neděli postní

?Proč nám v kostele pořád mluví o hříchu? Těch vidíme dost na ulici. V kostele chceme slyšet něco pozbudivého, pěkného.? Ta námitka není špatná. Ale co na ni má opovědět kazatel? Jeden odověděl útočně: ?Za to můžete vy. Nehřešte a já o hříchu už mluvit nebudu.? Ale pak se opravil: ?Musel bych ovšem začít já sám, protože hřešíme všichni.? Ale musí se o tom tolik mluvit? Je-li něco skutečnost, o tom se ovšem mluvit má. Ale záleží na tom, jak se to dělá. Dá se i o hříchu mluvit tak, aby to vyznělo povzbudivně? Pokusme se o to!

Český výraz hřích má stejný má stejný slovní kořen jako ?horší?. Hřešit tedy znamená dělat něco horšího místo toho, co by mělo být lepší, lepé, pěkné. To přece žádný člověk nedělá rád, leda v případě, že musí, že nemá vyhnutí. Nepojedeme horším vlakem, když na nádraží stojí lepší. Horší příležitosti volíme jenom z donucení a s reptáním nebo z nevědomosti. To ovšem není případ hříchu. O tom morálka učí, že je to skutek vědomý a dobrovolný. Ale jak může normální člověk něco podobného udělat? Sokrates a jiní rozvážní myslitelé o tom pochybovali. Proto říkají, že to, čemu říkáme hřích, nejhorší zlo, pochází z nevědomosti. Dobré poučení a dobrá výchova může prý všecko napravit. Takové dobré idealisty ovšem podporujeme, přejeme jim mnoho úspěchu. Zkušenost je ovšem po staletí opačná. Ocitají se v arestě synové i z nejlepších rodin a z katolických výchovných ústavů. Jsou to jenom vyjímky? Bible nám nedá za pravdu. Nejlepším vychovatelem lidstva je sám Bůh Otec. Na počátku umístil syna do nejlepšího ústavu, do ráje. A právě tam už první člověk zhřešil. Jak k tomu došlo?

Právě tato otázka nás dodnes všechny znepokojuje. Jak je to možné? Pedagogové, psychologové, sociologové udávají tisíce návodů, jak zlým skutkům předejít. Je to jejich povinnost, ale také jejich slabost. Bible se netají s přesvědčením, že zlo ve světě, a hřích, z kterého to všechno pochází, je velkým tajemstvím lidstva. Bůh a tedy i církev, se je snaží ponenáhlu odhalovat. Z všeobecného církevního učení máme po ruce mnoho rad z morálky, kterých používají zpovědníci. Ale zastavme se nyní jenom u prvního zjevení zla, jak je podává Bible.

Hned na prvních stránkách tam čteme o tom, jak Bůh stvořil svět a člověka a jak sám všechno pochválil, že je to dílo dobré. Bohužel hned nato následuje vypravování, jak člověk zhřešil. Je to podané ve formě vypravování. Tak učil i Ježíš v podobenstvích Boží tajemství. Jeví se jako velmi příznačná a pochopitelná, ale on dodává, že jim dobře porozumí jenom jeho věrní učedníci. Ostatní zachytí smysl jenom povrchně. Podobně je tomu i zde.

Jaké je tedy postupné pochopení příhody v ráji. Byl to svět, ve kterém bylo všeho hojnost. Byla tam i plnost svobody, až na jedno minimální omezení. Z jednoho jediného stromu nesměli lidé trhat ovoce. Přesto to udělali a stihl je tedy zasloužený trest: ztráta životního štěstí a smrt. Z toho odvozujeme první pojem, jakoby jasnou definici hříchu: přestoupení Božího zákona. Protože z toho plyne tak velké neštěstí, Bible a pak i evangelium i křesťanské morálka se snaží o to, aby vypracovala do podrobnosti seznam všech Božích přikázání, kterými se náš život řídí. Zachovávej všechna a spasíš se! Vypadá to tedy snadně. Ale přesto vznikají různé pohybnosti. Vidíme kolem sebe mnoho lidí, kteří skutečně všechna Boží přikázání zachovávají? Kromě toho se nám zdá, že byl trest za první hřích tuze přísný. Katechismus mluví o hříchu dědičném. Je spravedlivé, aby byly za hřích rodičů trestány i děti, které za nic nemohou?

Jak na to odpovíme? Celkem prostě. Přestoupení zákona ukazuje jeden ze znaků hříchu, ale nevysvětluje všecko. Je to potřeba doplnit dalšími vysvětleními. Vraťme se k vypravování Bible! Adam utrhl ze stromu plod, který mu měl dát rozlišování dobra a zla. Ptáme se: Před tím už o dobru a zlu nic nevěděl? Jistě věděl. Ale pozoroval, jak roste na stromu života. Utrhnout je z toho stromu znamená symbolicky vzít si sám do své moci toto rozlišování: Já sám budu rozhodovat o tom, o je dobré a zlé, bez ohledu na život, ke kterému to dobro patří. I v tělesném životě pozorujeme tento úkaz. Když někdo nedbá na dobrou životosprávu, brzy onemocní a urychlí svou smrt. Stvořením a křtem jsme určeni k věčnému životu. Prohřešit se proti němu je věčná smrt. Život a nemoci a tedy i smrt jsou dědičné, hříchy proti mají tedy ráz dědičnosti. Ale naopak zase ze zdravé rodiny vyrůstají zdravé děti. Silou života Božího v nás je Duch svatý, který nás všechny spojuje. Hřích je tedy skutek proti životu na zemi i s Bohem navěky.

Ale nakonec si všimněme ještě jednoho prvku, který čteme v biblickém vypravování o prvním hříchu. Dopustil se ho Adam, ale svedla ho k tomu Eva. I to je zřejmě symbolické. Jak to vysvětlit? Začněme všetečnou otázkou: Proč byla vlastně Eva stvořena? První člověk měl všechno, co potřeboval k životu, všeho užíval bez námahy. Ale užíval toho jenom sám pro sebe. Chyběla mu osoba, s kterou by se o vše dělil s láskou. Stvořením Evy vešla do lidského života i lidská láska jako obraz lásky Boží. Cíl lidské lásky tedy je, aby vedla lidi k Bohu. Proto i to, co učiníme člověku, Bůh bere jakoby se to učinilo jemu samému. Naopak lidská láska bez lásky Boží se stává bezbožnou. Co se stalo při hříchu? Eva svedla Adama a Adam přivolil Evě bez ohledu na Boží příkaz. Zapomenutím na Boha ztratila jejich láska svůj dynamismus vedoucí k věčnosti, a tak i to, co je zdrojem života,vede ke smrti.

Jaký tedy uděláme závěr z této krátké úvahy o biblickém vyprávění? Otvírají se tu nové obzory. Mluvit o životě, o jeho zachování, je rozhovor velmi užitečný. Dá se tedy i o hříchu mluvit velmi pozitivně, když se snažíme pochopit toto tajemství v jeho celé souvislosti. Neříkejme, že vidíme hříchy na ulici, u zlých lidí. Co je hřích pochopíme nejlépe na těch, kdo se mu doveddou vyhnout. Je známo, že hřích nejlépe chápou světci. Dodnes jsou pamětníci, kteří se chodili zpovídat k sv. Piovi z Pietralcina. Vypravují nám o tom, že on rozpoznával zlo v duších i na dálku, ale právě proto uměl všem uměl pomoci k očistění života.

Tomáš Špidlík