13.3.2010 

Mons. Scicluna, vedoucí disciplinárního oddělení Kongregace pro nauku víry

Italský deník Avvenire publikoval dnes rozhovor s mons. Charlesem Sciclunou, který má v Kongregaci pro nauku víry na starosti případy tzv. delicta graviora, tedy nejzávažnější delikty na poli víry a morálky, mezi něž patří také delikt proti šestému přikázání duchovního s osobou mladší 18 let. Interview s tímto nejkompetentnějším vatikánským úředníkem je první svého druhu a je odpovědí na mediální bouři kolem případů sexuálního obtěžování nezletilých duchovními osobami. Rozhovor přinášíme v plném znění.

Církev bývá obviňována ze shovívavosti vůči tzv. pedofilním kněžím?
Je možné, že v minulosti, možná vlivem špatného chápání ochrany dobrého jména instituce, někteří biskupové zaujali v praxi příliš shovívavý postoj k těmto velmi tristním fenoménům. Říkám v praxi, protože na rovině principů vždycky existoval pevný a jednoznačný postoj k deliktům tohoto typu. Pro připomínku stačí jmenovat dnes již slavnou instrukci Crimen Sollicitationis z roku 1922?

Nebylo to v roce 1962?
Nikoliv, první vydání spadá do pontifikátu Pia XI. Potom za Jana XXIII. posvátné oficium vypracovalo pro koncilní otce nové vydání. Bylo vytištěno jenom 2000 kopií, což nestačilo na distribuci, která pak byla odložena na neurčito. Byly to procedurální normy pro případy svádění ve zpovědnici a další těžké delikty se sexuálním pozadím, včetně sexuálního zneužití nezletilých.

Normy však doporučovaly utajování??
Špatný překlad tohoto textu do angličtiny sugeroval, že Svatý stolec ukládá disciplinu utajení, aby se zamlčela fakta. Tak tomu ovšem nebylo. Utajení, které zmiňuje instrukce, sloužilo ochraně dobré pověsti osob, kterých by se případ týkal; v první řadě obětí a pak i obviněných duchovních, kteří mají ? jako kdokoli jiný ? právo na presumpci neviny, dokud není podán důkaz o opaku. Církev si nelibuje v nějaké okázalé spravedlnosti. Normy o sexuálních zneužitích nebyly nikdy chápány jako zákaz oznámit delikt příslušným státním orgánům.

Tento dokument však bývá soustavně zmiňován v souvislosti s obviňováním nynějšího papeže, který jako prefekt svatého oficia čili Kongregace pro nauku víry byl zodpovědný za údajnou politiku zamlčování faktů ze strany Svatého stolce?
Jde o falešné a pomlouvačné obvinění. Dovolím si v této věci zmínit několik skutečností. Mezi lety 1975 až 1985 nebyl naší Kongregaci hlášen žádný případ pedofilie u duchovních. Po vydání Kodexu církevního práva v roce 1983 panovala určitou dobu nejasnost, pokud jde o seznam deliktů, které byly vyhrazeny kompetenci této Kongregace. Teprve po vydání motu proprio roku 2001 se delikt pedofilie vrátil do naší výlučné kompetence. Kard. Ratzinger od toho momentu projevoval velkou pevnost a rozvahu při řešení těchto případů. Ba více než to. Projevil také velkou odvahu, když se postavil k některým velmi obtížným a choulostivým případům, sine acceptione personarum, tedy bez přiznání dotyčných osob. Znovu tedy opakuji, že obvinění nynějšího papeže ze zamlčování je lež a pomluva.

Co se děje v případě, kdy je nějaký kněz obviněn z tohoto těžkého deliktu? Pokud je obvinění pravděpodobné, biskup má povinnost vyšetřit jeho věrohodnost a povahu. Pokud předběžné šetření ukáže, že obvinění je věrohodné, biskup ztrácí kompetenci zabývat se případem a musí jej předat naší kongregaci, kde o něm jedná disciplinární oddělení. Toto oddělení je kromě mne tvořeno 8 osobami z řad duchovních a jedním laikem-odborníkem na trestní právo.

Vašemu úřadu bývá vyčítána pomalost?
Ty výčitky jsou nespravedlivé. V letech 2003-2004 jsme byli zaplaveni mnoha případy, z nichž většina přicházela ze Spojených států a týkala se vzdálené minulosti. V posledních letech došlo, díky Bohu, k velkému snížení jejich počtu. Nové případy se tedy snažíme řešit v reálném čase.

Kolik jste jich dosud projednali?
Celkem jsme v těchto devíti letech (2001-2010) řešili obvinění asi ve 3000 případů diecézních i řeholních kněží a týkají se deliktů spáchaných v posledních 50 letech.

Jedná se tedy o tři tisíce případů kněží pedofilů?
Nebylo by správné to tak označit. Můžeme říci, že víceméně 60% případů se týká aktů tzv. efebofilie, tedy sexuální přitažlivost k nezletilým a téhož pohlaví, 30% případů se týkalo heterosexuálních vztahů a 10% vlastní pedofilie, tedy přitažlivosti k dětem v předpubertálním věku. Případů kněží, obviněných z pedofilie ve vlastním slova smyslu, je tedy za posledních devět let kolem 300. Samozřejmě, je jich mnoho, ale je třeba uznat, že fenomén není tak rozsáhlý, jak by se mohlo zdát.

Tedy tři tisíce obviněných. Kolik z nich bylo souzeno a odsouzeno?
Přibližně lze říci, že proces ve vlastním smyslu slova, trestní nebo administrativní, se konal ve 20% případů a obvykle probíhá v diecézích, odkud pocházejí, vždy pod naším dohledem. Jen výjimečně se koná tady v Římě. V 60% případů, zejména z důvodů pokročilého věku obviněných, nedošlo k procesu, ale vůči dotyčným byla vynesena administrativní a disciplinární opatření, jako povinnost nesloužit mši s věřícími, nezpovídat, a vést život v ústraní a v modlitbě. Za zmínku stojí, že v těchto případech, mezi nimiž jsou některé obzvláště vykřičené a zabývala se jimi média, nebyla udělena absoluce. Nebyl sice vynesen formální rozsudek, ale pokud jim bylo uloženo mlčení a modlitba, nějaký důvod tam bude?

Zbývá tedy ještě těch prvních 20% případů?
Řekněme, že v 10% obzvláště závažných případů s drtivými důkazy, přistoupil Svatý otec k vydání dekretu o propuštění z duchovenského stavu. To je závažné, administrativní a nevyhnutelné opatření. V těch zbývajících 10% případů sami obvinění kněží požádali o propuštění z duchovenského stavu, což bylo okamžitě přijato. Tyto posledně jmenované případy zahrnují kněze, kteří vlastnili pedopornografický materiál a byli za to souzeni také státními soudy.

Odkud pochází oněch 3000 případů?
Zejména ze Spojených států. V letech 2003-2004 představovaly asi 80% všech případů. V roce 2009 klesl podíl USA na asi 25% z 223 nových případů z celého světa. V posledních letech 2007-2009 bylo Kongregaci oznámeno v průměru 250 případů za rok z celého světa. Mnoho je zemí, kde bylo zaznamenáno 1-2 případy. Celkově se jejich počet značně umenšil. Přitom je třeba zmínit, že na světě je diecézních i řeholních kněží celkem přes 400 tisíc. Tyto statistické údaje tedy neodpovídají dojmu, který vzniká, když se tyto tak tristní případy objevují na prvních stránkách novin.

Říkal jste, že procesy ve vlastním slova smyslu se týkají asi 20% ze tří tisíc případů, které jste v posledních devíti letech zkoumali. Skončily vynesením rozsudku?
Mnohé z těchto procesů se skončily rozsudkem. Nechyběly však ani případy, kdy byl kněz prohlášen za nevinného anebo kde obvinění nemělo dostatečné důkazy. Ve všech případech se však studuje nejen vina či nevina obviněného duchovního, ale posuzuje se také vhodnost dotyčného pro veřejnou službu.

A v Itálii?
Nezdá se, že by tento fenomén měl dramatické dimenze, i když mne trochu činí starosti určitá kultura mlčení, která je na Apeninském poloostrově ještě velmi rozšířena. Italská biskupská konference však nabízí vynikající technicko-právní konzultace biskupům, kteří mají o těchto případech jednat. S velkým uspokojením zaznamenávám rostoucí snahu italských biskupů zjednat si zcela jasno v případech, které jim jsou oznámeny.

Obvyklou námitkou proti církevní hierarchii je to, že nahlášené pedofilní delikty neoznamuje příslušným státním orgánům činným v trestním řízení..
V některých zemí anglosaské právní kultury, ale také ve Francii, pokud se biskupové dovědí o spáchaných deliktech od vlastních kněží mimo svátostnou zpověď, jsou povinni je oznámit příslušným státním úřadům. Je to bolestná povinnost, protože biskupům je tak ukládáno učinit něco, co je srovnatelné se situací, kdy rodič udává vlastního potomka. Naše směrnice se však i v těchto případech drží povinnosti respektovat státní zákony.

A v případech, kde biskupové nemají tuto zákonnou povinnost?
V těchto případech biskupům neukládáme povinnost udat vlastní kněze, ale vybízíme je k tomu, aby se obrátili na oběti a vyzvali je, aby sami podali trestní oznámení na kněze, který se na nich dopustil deliktu. Kromě toho je vybízíme, aby poskytli obětem veškerou duchovní, ale nejen duchovní pomoc. V jednom nedávném případě kněze později odsouzeného italským soudem to byla právě naše Kongregace, která navrhla žalující straně, jež se na nás obrátila s žádostí o kanonický proces, aby se v zájmu oběti a kvůli zabránění dalším deliktům, obrátila také na státní úřady.

Poslední otázka: existuje pro tyto těžké delikty nějaká promlčecí lhůta?
Dotýkáte se ? podle mého mínění ? bolestivého místa. V minulosti, před rokem 1898 byla kanonickému právu promlčecí lhůta trestního postihu naprosto cizí. Pro nejtěžší delikty byla promlčecí lhůta deseti let zavedena v motu proprio roku 2001. Na základě této normy v případech sexuálního zneužití dosahuje nezletilý po deseti letech plnoletosti.

Stačí to?
Praxe ukazuje, že lhůta deseti let tomuto typu případů neodpovídá, a bylo by žádoucí vrátit se k předešlému systému zrušení promlčecí lhůty pro případy závažných deliktů. 7.listopadu 2002 však ctihodný Boží služebník Jan Pavel II. udělil této Kongregaci možnost zrušit na základě odůvodněné žádosti biskupů promlčecí lhůtu v konkrétním případě.

Z deníku Avvenire 13.března 2010
přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.