Rádio Vaticana

Benedikt XVI. o kořenech krize v sektoru výchovy

27.5.2010

Italská biskupská konference, díky tomu, že je na jejím území sídlo Petrova nástupce, se těší tomu, že na svých plenárních zasedáních obvykle má možnost se s ním také setkat, a to tím spíš, že zasedání se konají přímo ve Vatikánu, tedy v synodální aule Pavla VI. Svatý otec oslovil celkem 379 členů druhé nejpočetnější biskupské konference na světě. Pouze Brazilský episkopát je početnější. S odkazem na slavnost Seslání Ducha svatého z minulé neděle Benedikt XVI. poukázal hned v úvodu své promluvy na tématiku letošního zasedání italských biskupů:

?Utvrzeni Duchem, v kontinuitě směru vytyčeného Druhým vatikánským koncilem a zejména pastoračními směrnicemi právě se končícího desetiletí, vybrali jste si pro příštích deset let výchovu jako své nosné téma. Takovýto časový horizont je přiměřený radikalitě a šíři požadavku výchovy.?

Papež pak vyzvedl dva základní kořeny současné krize v sektoru výchovy. Za prvé je to falešný pojem autonomie člověka, podle něhož by se prý člověk měl vyvíjet jenom sám od sebe, bez přičinění druhých, kteří tak mohou jen doprovázet vývoj a nikoli do něj zasahovat.

?Ve skutečnosti je pro lidskou osobu podstatný fakt, že stává sama sebou jedině od druhého, ?já? se stává sebou samým jedině ze vztahu k ?ty? a ?vy?, je stvořeno k dialogu, ke (synchronnímu a diachronnímu) společenství v čase a napříč časem. Jedině v setkání s ?ty? a spolu s ?my? otevírá se ?já? také sobě samému. Proto takzvaná antiautoritativní výchova není výchovou, nýbrž rezignací na výchovu, protože není poskytováno to, co jsme povinni druhým dát, tzn. ono ?ty? a ?my?, ve kterých se ?já? otevírá sobě samému.?

Mám tedy za to, pokračoval dále Benedikt XVI., že nejprve je třeba překonat tuto falešnou ideu autonomie člověka: jako by ?já? bylo úplné v sobě samém, zatímco se rodí také v kolektivním setkání s ?ty? a spolu s ?my? .

?Další kořen současné krize v sektoru výchovy spatřuji ve skepticismu a relativismu anebo ? řečeno jednodušeji a jasněji - v odmítání dvou zdrojů, které orientují lidské putování. Tím prvním by měla být přirozenost (příroda) podle (Božího) Zjevení. Přirozenost je však dnes chápána čistě mechanisticky jako by v sobě neobsahovala žádný morální imperativ, žádnou hodnotovou orientaci, byla čistě mechanickou věcí a samo bytí jakoby neposkytovalo žádnou orientaci.?

(Boží) Zjevení, pokračoval papež, je chápáno buď jako moment historického vývoje, a tudíž je relativní jako každý historický a kulturní vývoj, anebo se říkává, že Zjevení možná existuje, ale nemá žádný obsah a dává jen motivaci. A pokud tyto dva zdroje, přirozenost a Zjevení mlčí, pak nemluví ani třetí zdroj, jímž jsou dějiny, protože také dějiny jsou pouhým aglomerátem kulturních, nahodilých a libovolných rozhodnutí, jež nemají význam ani pro přítomnost, ani pro budoucnost.

?Základ tedy spočívá ve znovu objevení pravého pojetí přirozenosti jako Božího stvoření, které k nám mluví; Stvořitel k nám mluví skrze knihu stvoření a ukazuje nám pravé hodnoty. A podobně je potom třeba objevit znovu také Zjevení: uznat, že kniha stvoření, v níž nám Bůh podává základní orientaci, je rozšifrována ve Zjevení, je aplikována a přijata v kulturních a náboženských dějinách, nikoli bez chyb, ale v podstatě správně a že je vždy znovu zapotřebí ji rozvíjet a očišťovat. V tomto ? takříkajíc - ?koncertu? stvoření dešifrovaného ve Zjevení a konkretizovaného v kulturních dějinách, jež stále pokračují a v nichž stále více objevujeme řeč Boha, otvírají se také ukazatele výchovy, která není vnucováním, nýbrž skutečným otevíráním se ?já? vůči ?ty? , vůči ?my? a vůči Božímu ?Ty? ?.

Těžkosti jsou tedy obrovské, pokračoval dále Svatý otec. Je třeba nalézt zdroje, řeč těchto zdrojů, a při vědomí těchto obtíží neupadat do nedůvěry a rezignace. Vychovávat nebylo nikdy snadné, ale nesmíme se vzdávat. Zpronevěřili bychom se tak poslání, které nám Pán svěřil, když nás povolal, abychom s láskou pásli jeho ovce. Spíše probouzejme ve svých společenstvích ono výchovné nadšení, které je nadšením ?já? pro ?ty? , pro ?my? a pro Boha a nenahradí jej didaktika či nějaký soubor technik, ba ani předávání suchých principů.

?Vychovávat znamená formovat nové generace, aby dovedly navazovat vztah se světem, byly vybaveny smysluplnou pamětí - nikoli jen nahodilou - která by vyrůstala z Boží řeči, jak ji nacházíme v přirozenosti a ve Zjevení, v niterně sdíleném odkazu, pravé moudrosti, která uznává transcendentní cíl života, orientuje myšlení, city i soudy.?

Mládež nosí ve svém srdci žízeň, pokračoval Benedikt XVI., a touto žízní je poptávka po smyslu a autentických lidských vztazích, které umožňují neupadat do opuštěnosti tváří v tvář životním zkouškám. Je to touha po budoucnosti, která se stane méně nejistou díky bezpečnému a důvěryhodnému společenství, které přistupuje ke každému s jemnocitem a respektem, nabízí pevné hodnoty, s nimiž lze dospět k vysokým, ale dosažitelným cílům.

?Naší odpovědí je hlásat zvěst o Bohu, příteli člověka, který se v Ježíši každému stal bližním. Předávání víry je nezbytnou součástí integrální formace lidské osoby, protože v Ježíši Kristu se uskutečňuje projekt zdařilého života, neboť jak učí Druhý vatikánský koncil: ?Kdo následuje Krista, dokonalého člověka, sám se stává více člověkem? (Gaudium et spes, 41). Osobní setkání s Ježíšem je klíčem k vytušení relevance Boha v každodenním životě jakož i tajemství jeho prožití v bratrské lásce, podmínkou ustavičného pozvedání se z pádu a úsilí o neustálou konverzi.?

Řekl dnes mimo jiné Benedikt XVI. italským biskupům u příležitosti jejich plenárního zasedání.

Milan Glaser