27.6.2010
Dnešní ?Den památky obětí komunistického režimu? se asi nestane datem, které si všichni zapamatujeme sami od sebe jako jiná už zavedená výročí. Není například ani vyznačen ve všech stolních kalendářích. Někteří lidé ho možná berou na vědomí s určitou nelibostí jako ?zas nějaký nový úředně nařízený svátek?, ze kterého navíc ani nekouká pracovní volno. Zvlášť mladší generace se nerady vracejí k minulosti a někdy bývají až alergické na výchovné připomínání historických událostí, které se bezprostředně netýkají jejich zájmů ani jejich života. Na druhé straně ale osobnost Milady Horákové, která byla usmrcena komunistickou justicí právě 27. června, je v našem veřejném mínění všeobecně respektována a budí upřímné sympatie. Její památka a její osud nevyvolávají protikladná hodnocení, samozřejmě pokud nepočítáme patologické výjimky v řadách dnešních komunistů. Nás křesťany by mělo zvlášť zaujmout a povzbudit její přesvědčivé a nefrázovité vyznání víry v posledních dopisech i fakt, že si přála návštěvu kněze. Mnohé oběti komunistického režimu ovšem dosud žijí a chodí mezi námi, stejně jako jejich pronásledovatelé. Je tedy dnešní významný den jenom pohledem do minulosti? Nemá být spíš příležitostí k zamyšlení nad konkrétním a aktuálním děním, které přece jenom souvisí s naší osobní i společenskou situací?
Pokud jde o komunistický režim a jeho oběti v současnosti, můžeme nabídnout k úvaze několik pozorování. Ve veřejném mínění mnoha zemí stále existuje nestejný postoj ke komunismu a k fašismu, i když si obě diktatury co do zločinného charakteru nemají co vyčítat a ta první a starší z nich má na svědomí větší počet obětí. Ale zatímco fašismus je oficiálně jednoznačně odmítán, komunismus se v některých ohledech stále toleruje. Veřejné mínění není příliš pobouřeno tím, že v Moskvě dodnes stojí Leninovo mauzoleum, přičemž je naprosto nemyslitelné, že by dnes v Berlíně stálo když ne mauzoleum, tak aspoň pomník Hitlera. V některých českých a moravských hospůdkách lidovějšího typu jsou vystaveny portréty nebo busty Lenina a Gottwalda i rudé vlajky se srpem a kladivem, a prý to má být recese. Myslím, že kdyby nějaký hostinský vystavil obraz Hitlera a hákový kříž, hned by měl na krku soud a marně by to vysvětloval jako recesi. Naši studenti si nedávno uspořádali večírek na téma ?Vítězný únor?: přišli v pionýrských krojích, recitovali socialistická hesla a ohromně se tím bavili. Nedovedu si představit, že by třeba němečtí studenti oficiálně zorganizovali mítink na památku křišťálové noci nebo veřejně nosili uniformy Hitlerjugend. Podobně se měří dvojím metrem i v oblasti kultury: znalci literatury často automaticky odpouštějí komunistickou angažovanost například Vítězslavu Nezvalovi nebo Františku Halasovi, ale stále kriticky připomínají pouhé podezření z podpory fašismu u Jaroslava Durycha nebo Jana Čepa. To všechno je viditelný nepoměr, který pro oběti komunismu - hlavně pro ty žijící - rozhodně není příznivý.
Kdo jsou vlastně oběti komunismu? Už jsme naznačili, že k nim počítáme nejenom přímo popravené a umučené, nýbrž i další postižené společenským a politickým útlakem. Byli to lidé věznění, vyhození z práce, stíhaní za nepovolenou kulturní činnost, okradení o podnik nebo statek při tzv. znárodnění, nepřijatí ke studiu z kádrových důvodů, zbavení možnosti vycestovat nebo naopak vyštvaní za hranice v rámci takzvané akce asanace - myslím, že každý z nás zná někoho z takto postižených lidí osobně. Oběti komunistického režimu nejsou duchové vyvolávaní z minulosti. Ale můžeme si představit, že ani toto vymezení není ještě úplné. Mezi oběti komunismu jistě patří také lidé oklamaní, ovlivnění politickou agitací a ideologickou manipulací, kteří se tímto způsobem nechali pohnout ke škodlivým činům až ke zločinům. Mnozí z nich jsou dnes společensky dezorientovaní a zřejmě nevnímají rozdíl mezi tehdejší nesvobodou a dnešní, jistě ne dokonalou svobodou. Někteří například dodnes duchovně čerpají z ateistické propagandy socialistického státu a s touto informační výbavou pak hodnotí církev a náboženství v současnosti. Také toto jsou oběti komunistického režimu, i když v jiném smyslu než lidé pronásledovaní a likvidovaní jako nepřátelé socialismu.
Mezi oběti komunistického režimu u nás patří také církev. Na tom nic nemění skutečnost, že někteří její členové s režimem spolupracovali a měli z toho osobní prospěch. Církev měla být obětována jako celek; plány na její postupnou likvidaci jsou archivně doloženy a konkrétní zásahy státních orgánů proti ní jsou dostatečně známé. A ani v tomto případě to není věc minulosti. Dodnes potkáváme a ještě dlouho budeme potkávat kněze, řeholnice i laiky, kteří osobně zažili pronásledování, věznění, zákaz veřejného působení v duchovní službě a další příkoří ještě v posledních měsících před listopadovou revolucí roku 1989. Jsou to lidé několika generací, lidé často dosud aktivní, tedy ne nějací hrdinové ze starých pověstí. Církev měla být zlikvidována. S Boží pomocí toto likvidační období přežila. Ale i když ji komunistický režim nezničil, měli bychom si všimnout a přiznat, že jí lidově řečeno důkladně pustil žilou. Úbytek praktikujících věřících i kněží a řeholníků podle mě není jenom výsledek společenského vývoje v moderní či postmoderní době, ale také plod systematické ateistické politiky socialistického státu. Pád totalitního režimu a obnovení svobody v roce 1989 zastihl naši církev už početně zdecimovanou a tudíž méně odolnou proti novým nepříznivým vlivům; měli bychom uznat, že tohle se komunistům podařilo, i když to nebylo všechno, co plánovali.
Lidé postižení komunistickým režimem jsou oběti jak záměrného zla ze strany státní moci, tak bludné ideologie, která toto zlo připravovala. Řada lidí se domnívala nebo domnívá, že komunismus je správná myšlenka, která se jenom špatně prováděla. Papežové v první polovině dvacátého století naopak prorocky upozornili, že komunistická ideologie je blud. A brzy se ukázalo, že to nebylo jenom tradiční teologické označení. Oběti komunistického režimu si tedy zaslouží nejen vzpomínku na památku, ale také uznání a úctu v živé přítomnosti.
Karel Komárek
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.