Rádio Vaticana

Fotbal se nevyhnul ani oblasti náboženství

18.7.2010

Před týdnem skončilo mistrovství světa ve fotbale...

Před týdnem skončilo mistrovství světa ve fotbale. Stadiony v Jihoafrické republice osiřely, televizní obrazovky potemněly a muži tak zase mají o něco více času na své rodiny.
Fotbalový šampionát je vždycky svátkem, a to nejen pro milovníky nejpopulárnějšího kolektivního sportu na světě. Je to událost, která svým významem už dávno expandovala z čistě sportovních rubrik i na stránky společenské, ekonomické a namnoze i ty politické. Nepřekvapí proto, že fotbal se nevyhnul ani oblasti náboženství.
Ještě před zahájením šampionátu vyvolalo velké diskuse rozhodnutí FIFA, která zakázala hráčům jakékoliv náboženské projevy nebo gesta. Mnoho komentátorů v této souvislosti připomínalo například brazilského fotbalového gentlemana Kaká, který po vstřeleném gólu s oblibou odhaluje nápis na svém tričku "Patřím Ježíšovi". Život ukázal, že nařízení nakonec zase tak striktně dodržováno nebylo. Hlavně ve vypjatých chvílích našla všímavá režie nejednoho aktéra, z jehož gest bylo zřejmé, že zdaleka nespoléhá jen na rychlé nohy a pevnou nervovou soustavu.

Ale fotbal a náboženství se spolu zdaleka nepotkávají jen v nařízeních funkcionářů. Jen těch způsobů, kterými si hráči i fanoušci snažili pojistit úspěch na šampionátu, bylo nepočítaně. Někteří si nechali své kopačky očarovat africkým šamanem, jiní upnuli své naděje k neomylnému hlavonožci Paulovi. Ani křesťanské církve nezůstaly v tomto ohledu bez důvěry. Na internetu lehce naleznete třeba fotografii kněze, který se úpěnlivě modlí nad fotbalovým míčem. Záměr jeho intencí pak spolehlivě prozrazuje netradiční liturgické roucho v barvě dozrálého pomeranče.
Fotbal a náboženství spolu ale mají zřejmě společného ještě mnohem víc. Předesílám, že jsem dalek povýšit míčovou hru přímo na náboženství. Nicméně připouštím, že fotbal je pro moderního člověka odpovědí na některé potřeby, které mu dříve přinášelo právě náboženství. Ne náhodou se teologové, religionisté a sociologové zamýšlí nad náboženskými aspekty současného fotbalu.

První, co asi většinu z nás v tomto kontextu napadne, je zážitek společenství. Miliony fanoušků míří do ochozů stadionů, které bývají -nikoliv náhodou- nazývány sportovními svatostánky. Místo toho, aby lidé sledovali zápasy v televizi, v pohodlí svých domovů, utrácí peníze za drahé vstupenky. S týmem cestují na cizí stadiony, oblékají se do dresů a šál v klubových barvách. Chtějí nejen zažít, ale přímo sami vytvářet atmosféru v hledišti, chtějí být širší součástí týmu. Svou civilní identitu, stejně jako každodenní starosti a strasti, nechávají za branou stadionu. V kotli fanoušků není důležité, kolik vyděláváte a koho volíte - tady se počítá jen to, pro který tým tluče vaše srdce. Mýlil by se, kdo předpokládá, že vášnivé fandovství je výsadou jen určitých sociálních vrstev. Výzkumy ukazují, že na tribunách se v klubových barvách scházejí vysokoškolští učitelé vedle dělníků a také ženy nacházejí cestu na tribuny stále v hojnějším počtu. Mimochodem, všimli jste si, že například cesty s týmem na vzdálené stadiony nebo rituály fan-klubů mají až nápadně mnoho společného s náboženskými poutěmi?
Fotbal v určitém směru naplňuje dokonce i touhu po posvátnu. Vezměme si třeba jen takovou sošku, kterou od roku 1974 dostávají fotbaloví šampióni. Vytvořená je z 18karátového zlata, vysoká 36 centimetrů, 6 175 gramů těžká, podstavec tvoří 2 vrstvy malachitu. Cena poháru se odhaduje na 200 milionů korun. Ani jeden z těchto údajů ale nevystihuje jeho mystickou hodnotu. Existuje totiž přísně dodržované pravidlo, podle kterého se sošky smí dotknout jen hráči, kteří se už stali světovými šampióny. Nikomu jinému se nepodaří s touto trofejí potěšit. Pravda, existuje zde jedna výjimka z přísného protokolárního nařízení, tou jsou prezidenti a hlavy států.

O společných aspektech fotbalu a náboženství bychom mohli uvažovat ještě dlouho. Jestliže jsou lidé, kteří o sobě tvrdí, že fotbal a svou klubovou příslušnost pokládají za smysl života, stojí tenhle sportovní fenomén minimálně za povšimnutí. Stejně tak důležitá mi ale připadá otázka, čím sportovní klání naplňují současného člověka, který v daleko hojnějším počtu prochází branami stadionů než branami chrámů a modliteben? I při vědomí všech nezpochybnitelných distinkcí mezi náboženstvím a sportem - nenašli bychom na fotbalových stadionech přeci jen nějakou tu inspiraci? Jen namátkou - emoce, atmosféra společenství (rozuměj příslušnosti k týmu), nasazení, profesionalita... Ano, bylo by snadné a také hodně laciné využít naznačeného srovnání ke kritice stavu mnoha farností a farních společenství. A stejně tak by některá církevní společenství z podobného srovnání nevyšla vůbec špatně. Ale schválně, kdo z vás třeba nikdy nezažil rozpaky nad tím, zda se sluší v kostele zatleskat, o spontánnějších projevech radosti a smutku ani nemluvě.

A tak si na závěr dovolím připojit přání. Abychom si místo mravokárného pohoršování nad konzumní společností dneška konečně začali klást ty správné otázky. Proč rodiče se svými dětmi raději tráví neděli v nákupním středisku než v kostele? Proč na zápas kdejakého vesnického týmu přijde víc chlapů než na nedělní mši? Co tam oni mají a nabízejí, co my poskytnout neumíme? Hledání odpovědí to věru snadné nebude, ale pokusit bychom se o ně rozhodně měli.

Martin Horálek