22.7.2010 

očima Ferdinanda Castelliho S.J.; 2. část

Mou vlastí je oheň

Moira je román, který připomíná řecké tragédie: temná, osudná, posedlá pozadí. Dává vidět, kdo je člověk a kam ho mohou vést jeho vášně bez pomoci Milosti. V hlavní postavě Josepha Daye Green zachytil některé aspekty své životní zkušenosti: ukázal, jak pohlavní vášeň, zbavená pomoci shůry, maří touhu po svatosti a vleče jedince do propasti.
Jsme ve Spojených státech, v prostředí univerzitních studentů. Joseph Day sem přišel z venkova. Je nemotorný, plachý, má rezavé vlasy, ale působí na ženy zvláštním kouzlem, aniž si je toho vědom. Zásadový puritán s hrůzou a rozhořčením pozoruje prostředí, v němž žije, kde je vše prosáklé smyslností. Jeho úkol je jasný: v kavárně ho jeden mládenec posměšně opěvuje pro jeho horlivost křesťanského novokřtěnce a říká mu: ?Jednou si stoupneš na židli, abys nám kázal o pekle. Zatím však ukliď talíře.? V kavárně se vyslovuje jméno Krista jako nadávka; pochybuje se i o jeho existenci. Království hříchu a zavržení.

?Stoupnout si na židli a hovořit lidem o pekle, o jejich duši, o hříchu; zachránit je před věčným ohněm; to bylo jeho povolání; a Bůh mu to vytyčil ústy kohosi neznámého. Joseph, při pouhém pomyšlení, že se nebe nad ním zastavilo, cítil v očích slzy/.../ Bůh všechno řídil.?

?Anděl smrti?, tak nazývali Josefa a tak se i cítil. Vyhubit hřích, přivést duše k tomu, aby sloužili Bohu, vštípit mladým Boží bázeň, tak aby se ženě ani nepodívali do očí, zabránit kolegům, aby nechodili za prostitutkami. Jedná jako ?anděl smrti?, dokud se na něho nepřivalí katastrofa. Když přijde do jeho pokoje Moira, děvče pochybné pověsti a nevázaných mravů, démon chlípnosti ho zavalí jako příboj, obloudí ho a udělá z něj automat, podléhající silám, které ho blokují. Po noci plné vášně, při probuzení udusí děvče dekou a skryje její tělo v zahradě pod sněhem. Odmítne uprchnout a vydá se policii.
Proč Joseph zavraždil Moiru? Než na to odpovíme, je vhodné uvést osvětlující text. Joseph se takto vyznává příteli Davidovi:

?Ty miluješ Pána v pokoji; já ale nikoliv, mám zuřivý hlad po Bohu. Nemohu milovat, leč s násilím, protože jsem člověkem uhněteným z tužeb. A právě proto jsem více než ty vystaven nebezpečí ztratit milost a jsem jistým způsobem blíž peklu, než kdy budeš ty. Ty nevíš, co je to peklo, já však ano, vím to, protože vím, co je to oheň. Oheň je mou vlastí. Jednou jako dítě jsem byl vržen do ohniště Boží přítomnosti /.../ Avšak existuje také ohniště zapálené nepřítomností Boha. Protože Bůh je oheň. Davide, je jím tak, že hrůza z jeho nepřítomnosti se vždy vyjadřuje ohněm, černým ohněm...?

Proč tedy zavraždil tu dívku? Protože se v něm zuřivým způsobem střetla bestie a anděl, kteří tvoří jeho bytí. Bestie, totiž pohlavní pud vybičovaný do paroxysmu, a anděl, totiž Kristem vykoupená ale zrazená a pokořená duše, se vyřítí proti chlípnosti, ztělesněné Moirou. Tím, že ji udusil, mínil udusit svůj hřích, ba hřích vůbec. Joseph je obětí posedlosti, která mu dala zapomenout na pokorné přijetí sebe samého, padlého i vykoupeného anděla ne vlastními silami, nýbrž Milostí. Nepřijal, ideu, že tělo a duše nejsou oddělené skutečnosti, ale jediná skutečnost tvořící podstatu člověka, která má za úkol je sjednotit a harmonicky rozvíjet. ?Není možné ? píše Green (Deník, 9.srpna 1948) rozřešit tělesné problémy tím, že se potlačí?, spoléhajíce se na sílu naší vůle. Pohlavní touha se smíchává s lidskou přirozeností. Jsme lidské bytosti, ne andělské.
Josefovým omylem je, že ?nenávidí pohlavní pud, zapomínaje, že jej stvořil Bůh a že je tedy dobrý a blahodárný. Jestliže jej hřích zkazil, je třeba jej navrátit jeho původnímu smyslu, ne jej potlačit nebo nenávidět?. Dalšího omylu se Josef dopustí, když tvrdošíjně usiluje přemoci pohlavní pud vlastními silami, místo aby spoléhal na Milost a pokorně přijal svou ubohost. Nežije v důvěře ve spásu, nýbrž ve strachu ze záhuby.

?Ty, tys nalezl Boha, a nikdy ti nebude vzat; ale já se každou chvílí třesu obavou, že ho ztratím, protože se mi zdá, že jsem ponořen do hříchu až po oči. Davide, já hořím. Jestliže nepadnu s nějakou ženou, pak kvůli tomu, že mě Bůh chrání, jako chránil Filištína Abimelecha; avšak já strašlivě dychtím po hříchu, kterého se nikdy nedopustím. Ty nevíš, co to je tento hlad po těle.?

Chrání ho Bůh, ale mezitím ?hoří hříšnou vášní a jeho naděje hraničí s úděsným strachem. Jeho vražedný čin je nutno přičíst tomuto děsu, který se stal posedlostí.
Vícekrát je v románu uváděna věta z prvního listu sv. Jana: ?Když by nám naše svědomí něco vyčítalo, Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí? (3, 20). ?To mluví Bůh?, řekl Josef, jakoby neslyšel. ?To jako by On vstoupil do pokoje s těmito slovy na rtech. Davide, člověk by umřel strachem a radostí. Věčný spěje k nám a mluví k nám, aby nám vytýkal a aby nás spasil, a my se ztrácíme a zapadáme do zoufalství.? Ano, ztratili jsem se a upadáme do zoufalství, ale Bůh je větší než naše srdce. Román Každý ve své noci rozvíjí a osvětluje toto tvrzení.

Přeložil Josef Koláček.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.