8.8.2010
Zdá se jakoby modlitba do moderního světa nepatřila. O církvi s celou viditelností jejích životních projevů ? od liturgického odění kněží až po materiální stránku svátostných projevů víry - ani nemluvě. Ale proč by měla být nemoderní? Tato otázka nebývá téměř vůbec kladena. Jakoby se mělo za to, že odpověď na ni je až příliš jednoduchá, že ji každý zná a proto ani není třeba o tom mluvit. Trochu té dětské zvídavosti však není na škodu.
Dojem nemodernosti či dobové nepatřičnosti je mnohovrstevné, jemné a pronikavé zdání, které má svoji příčinu a evoluci. Veškeré vymoženosti lidského umu posledních dvou století v člověku postupně vyvolaly pocit jistoty, že má svůj život ? od počátku až do konce - plně ve svých rukou. Pojem modernosti souvisí s časovou chronologií jenom okrajově. Prozrazuje spíše přebujelé sebevědomí. Výdobytky pokroku jsou totiž výsledkem lidské činnosti. Jejich zrod je zpočátku sice spojen s momentem úžasu a tedy i pokory, ale člověk si na ně postupně zvyká jako na samozřejmost, čímž se mu ve vztahu k nim vytrácí z jeho životního obzoru radost, vděčnost a skromnost.
S technickým pokrokem se také zdá jakoby stále narůstal akční radius lidské svobody. Člověku bude jednou možné všechno. Je to jen otázka času. Jen v dopravní zácpě např. při návratu z dovolené, při čekání u bankovní přepážky či v lékařské ordinaci anebo při nenadálé poruše nějakého nezbytného technického výdobytku se situace zásadně mění. Člověk pak bývá uvržen do bezmocné nečinnosti a nezřídka přitom zakouší, ba projevuje emoce, které nejsou projevem vnitřní vyrovnanosti a soběstačnosti. Kromě obvyklých a nemizejících rozmarů přírody stávají se tak i samy výdobytky technického pokroku činiteli, které korigují lidskou iluzi o vlastní soběstačnosti a všemohoucnosti. Ropná katastrofa v Mexickém zálivu je jen jeden z varovných příkladů.
Ukazuje se, že moderní rozměr života modlitbu nesprovodil ze světa, nýbrž ji přetvořil na jakousi nucenou pomlku v rámci horečné snahy člověka dosáhnout svého. Je to však pomlka, která je nezřídka nezbytná k tomu, aby člověk mohl výdobytků všeobecného pokroku opravdu konkrétně využít. Vnucená nečinnost čekání, kterého je v moderní uspěchané společnosti stále překvapivě mnoho, totiž vyplývá z reálného omezení, jež je člověku dáno v důsledku materiální stránky jeho osobní existence. Domýšlivá a beztělesná soběstačnost tak nutně splaskne tváří v tvář realitě, kterou si člověk spoluvytváří.
Tato různými okolnostmi vynucovaná pomlka v lidském snažení dává v moderním světě zakoušet nejen bezmocnost, ale stává se člověku také příležitostí. Byla by prázdnotou, pokud by člověk neobjevil její hlubší smysl a přesah. A v tom je modlitba moderní. Nebyla vytlačena ven, mimo dění světa, ale je jeho součástí. Stačí si povšimnout jejích hlavních znaků: vytržení ze svých vlastních přání, osamocení a někdy zároveň společenství s neznámými lidmi, zkušenost vlastní nemohoucnosti, času. Modlitba není nemoderní, stejně jako církev s veškerou viditelností svých životních projevů. Je naopak příležitostí, jak jít s dobou, s časem, jehož Pánem není člověk.
A potom lze očekávat návrat do přítomnosti Boží skrze Jeho obraz, kterým jsme a máme být, v jistotě, která neplyne z naší činnosti a našeho chtění, ale z daru opravdu Všemohoucí Lásky.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.