Rádio Vaticana

Rytíř uranových dolů

3.9.2010

Homilie k 23. neděli v mezidobí

?Kdo je to vlastně MUKL??, ptá se mladý žurnalista Lukáš Kašpar dnes již pětaosmdesátiletého Zdeňka Zeleného, skautským jménem ?Káďa? ve víkendové příloze MF-Dnes 21. srpna 2010. ?To je zkratka MUŽ URČENÝ K LIKVIDACI?, vysvětluje Zdeněk Zelený, a pokračuje: ?Poprvé jsem člověka určeného k likvidaci viděl, když mne zatkli a převezli do Ostravy. Byl vyšisovanej jak kýbl od vápna, vomletej dohola, v kopřivovým hábitu. Ale výborná duše. Řekl mi, že má ?frak?, což znamenalo doživotí?. Zdeněk Zelený (* 1. prosince 1924) byl skoro celé jedno desetiletí muž určený k likvidaci: od ledna 1951 až do jara 1960. Prošel osmnácti z těch nejhorších komunistických kriminálů, jako Leopoldov a Mírov, zejména ale pracovními tábory na Jáchymovsku a na Příbramsku, kde vězni těžili uranovou rudu pro Sovětský Svaz na výrobu atomové bomby.

V tomhle pekle si Zdeněk Zelený, kterého zavřeli šestadvacetiletého jako jednoho z předních vůdců československého skautingu, uchoval nejen fyzické a duševní zdraví, ale duchovně dozrál. Nejeví známky zatrpklosti: ?Nestěžuji si a děkuji Bohu za každý den, kdy jsem tady. A za to, že mě udržel při téhle paměti. Chci na světě zanechat určitý smysl, proto to vykládám. A proto mi dal kriminál hodně?, shrnuje Káďa svou zkušenost a dodává: ?Když jsem se dostal ve vězení do rukou zavřeným kněžím, pochopil jsem řadu věcí. Teprve Mírov mě zařadil mezi pravé křesťany.?

Přicházejí tu na mysl slova Knihy moudrosti (Mdr 9,13-19): ?Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán? [?] S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi??. I Káďa po všech těch létech přiznává, že neví, jak to všechno bylo vůbec možné. Novinář žasne: ?Jak jste si uchoval jasnou mysl? Já bych se zbláznil. Asi bych nevydržel ani den.? Na to Káďa suše: ?Nejste první, kdo si to myslí.? ?Ale vydržel byste, protože byste musel. A hrůza nebyla všechno. Pořád jste tam cítil silnou myšlenku zájmu o život, o to, jestli člověk vystupuje čestně a zodpovědně. Tam se ideály skautingu jako přátelství a sounáležitost projevily ve své nahotě.? Pak ale přiznává: ?Je fakt, že někteří to neunesli, roztrhali prostěradlo a hodili si mašli. Doma měli tři děti a estébáci jim tam venku připravovali rozvod.? Při otázce ?kde se v lidech bere takové zlo?? Káďa uznává, že to přesahuje lidský rozum: ?Nevím?, říká, ?někdy v noci o tom přemýšlím, ale nedovedu na to rozumně odpovědět.? Opět nám tu přichází na pomoc Kniha moudrosti: ?Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha? A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili?. Káďa sice skromně tvrdí, že neví, ale celá jeho osobnost je živoucím dokladem toho, že mu Hospodin tu moudrost dal a ?upravil jeho chování? do obdivuhodné noblesnosti.

Vězení jako škola moudrosti! Tou školou prošel i sv. apoštol Pavel. A nebylo mu čtyřiadvacet. V Listu Filemonovi se představuje jako ?stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše?. Ani on si však nestěžuje. Ví, že trpí za evangelium, které podobně jako později kněží v komunistických lágrech hlásá v okovech. ?Hlásá? je slabé slovo! Pavel ?dává život tady v žaláři?. Stává se duchovním otcem otroka Onezima, jenž mu směl posluhovat ve vězeňské cele a kterého nyní posílá už ne jako otroka, ale jako ?drahého bratra? zpátky ke svému pánu Filemonovi. Právě ve vězení se otrok Onezimus stává v Kristu svobodným dítětem Božím. Pavlův život, ve vězení odsouzený k nečinnosti, se paradoxně stává plodným a efektivním. Svou smrtí pak jen dovrší tento paradox víry, který vyjadřuje německá mešní píseň k obětování slovy: ?tajemství víry: ve smrti je život? (Geheimnis des Glaubens: im Tod ist das Leben).

Lze se však takovou lekci vůbec naučit, nebo ji přináší jen sám život? Karl Rahner SJ (1904?1984) mluvíval o nutnosti ?zaučovat se do umírání? (Einübung in das Sterben). Asketika to nazývá umrtvování. Je to každodenní boj sám se sebou, boj o to, aby Kristus měl v našem životě první místo. To pak vyžaduje cokoliv opustit, dokonce i vztahy tak samozřejmé a blízké, jako jsou vztahy v rodině: ?Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry ? ano i sám sebe ? až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem?, varuje Pán v nedělním evangeliu (Lk 14,25-33). Káďa váhu Kristových slov zažil do extrému. Při výslechu ve vyšetřovací vazbě v ruzyňské věznici, říká, ?dokonce na stejném patře vyslýchali i moji maminku, abych ji slyšel plakat. Patřilo to k vyšetřovacím metodám. Umíte si představit, v jakém stavu člověk potom byl?? Přesto Zdeněk Zelený vytrval, ačkoliv by stačil pouhý podpis spolupráce se ?Státní bezpečností? (StB) a šel by okamžitě domů.
Extrémní situace se nedají kalkulovat a smrt se nedá vyzkoušet. Dá se ale, jak řekl K. Rahner, nacvičovat umírání. Každý den nám poskytuje bezpočet šancí. Heroická statečnost muklů se od nás nežádá. Úplně bez svědectví (řecky svědek: martyr) se do Božího království ale nedostaneme. Pro někoho to může znamenat překonat ostych a zavést s dospívajícími dětmi po nedělním obědě řeč o Bohu. Ctnost je návyk v dobrém. Kdo se denně umrtvuje malými sebezápory, zakusí i každodenní malé zmrtvýchvstání. To posiluje vytrvalost ? v dnešní proměnlivé době dosti řídká ctnost. Ježíš se nebránil projevům nadšení, ale stále znova vrací nadšence na půdu reality, někdy až s překvapivou syrovostí. Na příklad v nedělním Lukášově evangeliu: ?Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na zakončení stavby?? A jako by to bylo málo názorné, překládá nám Ježíš ještě drastičtější obraz z válečného prostředí. Mluví o králi, který nemá dost vojáků, uzná, že ?na to nestačí? a raději vyšle předem vyjednávat o podmínkách míru.

Co z toho pro nás plyne? Je křesťanství jen pro ty, co na to stačí? A má vůbec někdo na to, aby nesl kříž a následoval Krista? Nikdo! A přesto už Otcové pouště odpovídali na otázku nováčků, ?Otče, jak se mohu spasit? lapidárním ?stačí, abys chtěl?! Věřili totiž, že všechnu sílu Ducha svatého křesťan už dostal křtem. Pater Jiří Reinsberg proto křest nazval ?konservou?, kterou je ovšem zapotřebí otevřít? A Káďa ji otevřel!

Když člověk dočte interview se Zdeňkem Zeleným a zavře noviny, nemůže jen tak přejít k pořádku dne. Cítí něco vznešeného, slavnostního, je hrdý na to, že církev a národ měli takové lidi a děkuje Bohu, že někteří z nich, jako on, ještě žijí, že si na ně může sáhnout, stisknout jim ruku! A to neříkám jen tak, protože pár dní po zveřejněném rozhovoru jsem Zdeňku Zelenému na chalupě na Podblanicku skutečně mohl tisknout levici ? jak se zdraví skauti ? a probrat s ním i to, co se do novin nevešlo. Pochopil jsem při tom jedno: Blaničtí rytíři opravdu existují?

Poznámka pod čarou: Zdenek Zelený je dvojnásobným rytířem Řádu sv. Václava I. stupně a nositelem papežského rytířského Řádu sv. Řehoře Velikého.

Richard Čemus