Rádio Vaticana

O myšlení, jež nepotřebuje realitu

5.9.2010

K výroku Stephena Hawkinga

Úsměvné tvrzení problesklo v médiích: ?Stvoření vesmíru nepotřebuje Boha. Díky fyzikálním zákonům, jako je gravitace, je vesmír schopný vzniknout sám od sebe.? Autorem tohoto výroku je profesor fyziky, který si určitě zaslouží uznání a obdiv kvůli svému letitému boji s těžkou chorobou, Stephen Hawking. Je mimo jiné členem Papežské akademie přírodních věd a jeho knihy jsou známy po celém světě. Prohlásil to spolu s americkým fyzikem Leonardem Mlodinowem ve své poslední knize The Grand Design. Média toto tvrzení podávala jako vědecké, tedy jako tvrzení, kterému nemůže protiřečit nikdo jiný než vědec, rozumí se přírodovědec, v tomto případě fyzik.

Ve skutečnosti však citované tvrzení může vyvrátit každý, kdo dosáhl určité zdatnosti v užívání rozumu. Samo od sebe totiž může vzniknout pouze a jedině nic. Avšak vesmír není nic. Vesmír je realita, která si sama nemůže dát existenci, pokud neexistuje. A pokud existuje, nepotřebuje vzniknout. Rozum si je plně jist pouze existencí vesmíru, ale není už schopen dobrat se toho, zda existence vesmíru má svůj začátek anebo zda je věčná. Volba mezi těmito alternativami je mez, kterou může překročit pouze víra. Tvrzení známého přírodovědce je tedy nesmyslné nikoli z hlediska víry, nýbrž z hlediska rozumu. Určitou výpovědní hodnotu však přece jen má.

Argumentace britského univerzitního profesora, jehož mají média tolik v oblibě, je plodem základní potence moderní mentality. Ukazuje, že ani sebelepší obeznámenost s těmi nejlepšími poznatky, kterými se moderní přírodověda vyznačuje a které poskytuje, nedá lidskému rozumu neomylnost a nechrání ani před omylem zcela triviálním.

Několik posledních století vneslo tímto způsobem do obecného povědomí iluze, kterých není méně než těch, které moderní věda odstranila. Jsou to však iluze, které jsou sociálně mnohem škodlivější než je např. mímění, že Slunce obíhá kolem Země, iluze, které se týkají lidské existence a jejího vnímání samotným člověkem. Myšlení se totiž pro moderního člověka stalo důležitějším než sama realita. Soustředilo se samo na sebe a nárokuje si prvenství před bytím. Je to myšlení zaujaté sebou samým, svými vlastními schopnostmi spíše než realitou. Novum celého novověku spočívá právě v této fascinaci lidské mysli, která jakoby přestává potřebovat realitu. Vystačí si sama svou kreativitou.

Překotný rozvoj mediální komunikace je toho jen důsledkem, ale částečně už i příčinou, posledním článkem, který člověka uzamyká v bludném kruhu abstraktní kreativity. Iluze jsou šířeny v médiích neméně než poznatky. Staly se permanentní součástí lidské komunikace. Jejím účinkem však není jen zájem a nadchnutí, které lidi sjednocuje, nýbrž akumuluje v člověku také pohotovost druhého uzemnit, zesměšnit, popřípadě nějakým jiným způsobem znemožnit buď vyloučením z verbální diskuse anebo - v horším případě - ze společenství samotné existence.

Tyto potence se postupně vkrádaly a vkrádají do sociální komunikace, aby ve chvíli nejméně očekávané vybujely vražedným bludem nějaké ideologie, pro kterou se lidé nadchnou v domnění, že vyřeší problémy, jež spolu s technickým pokrokem ubývají jen v určitém smyslu, zatímco v jiném se komplikují a narůstají.

Kreativita novověkého myšlení se bohužel vyznačuje jakousi zvrácenou askezí, která spočívá ve zříkání se osvobozující pravdy o člověku a dobývání stále prázdnější svobody pro sebe za každou cenu. Tato nelidská askeze produkuje iluze, které nemohou a ani nemají vést do věčného života a poškozují dokonce i ten pozemský. Prohlédnout je člověk může pouze vykročením do temnot, do nichž novověk postupně halí křesťanskou víru; do oné noci víry, o níž mluví křesťanská mystika v kontextu konkrétní duše a která v novověku jakoby začala nabývat sociálních dimenzí a stále více se globalizuje. Cesta opravdového pokroku člověka, skutečné šíře intelektuálního obzoru a svobody, která obšťastňuje druhé lidi, vede jedině prostorem důvěry a klanění se Bohu, Stvořiteli světa.

Každý člověk přirozeně ví, že nejenom existuje, ale že jeho existence má počátek, jenž je dán láskou. A každý člověk je v určitém smyslu vesmírem, jenž určitě vznikl, a přesto je nekonečný.

Milan Glaser