Rádio Vaticana

Lazar, aneb Škoda lásky

25.9.2010

Homilie k 26. neděli v mezidobí

Neměl jsem rád Škodovky! Vysvětlím proč. Blázen do aut je snad každý kluk. Ani mne to neminulo, takže jsem znal z obrázků snad všechny značky světa. Jenže za socialismu se dalo jen snít o tom, že potkám jednou na našich silnicích něco jiného, než Embéčko, pominu-li Oldtimery typu Tatra Žehlička. Nedlouho po revoluci jsem šel navštívit přátele v Praze na Hanspaulce. Nějak jsem se zapletl a skončil mezi garážemi postavenými v řadě do kopce. To už se ale od zdola rychle blížilo auto. Podle silného záběru motoru v kopci, jsem usoudil, že se jedná o šestiválec ? pochopitelně zahraniční výroby. Těsně přede mnou si řidič tak rasantně nadjel a trojitým manévrem nasměrovával vůz ke vjezdu do garáže, že jsem musel uskočit. Když klaply dveře vozu a jeho pán v obleku na míru a v bílé košili s kravatou vykročil z garáže ven, zračilo se v jeho tváři něco jako: mě patří celý svět! Tak tohle dokáže s člověkem udělat velký auťák, řekl jsem si a byl rád, že ze mne neudělal ?Lazara?. Jsem úplný ?Lazar?, říkávala moje teta, když ji pořádně bolelo v kříži.

Kdo je to Lazar? V evangeliu se vyskytují dva. Jednak ten skutečný, bratr Marty a Marie z Betánie, Ježíšův přítel, kterého vzkřísil z mrtvých. A potom ten z Ježíšova podobenství v Lukášově evangeliu z této neděle (Lk 16,19-31). Evangelista ho vykresluje jako nemohoucího, vředy pokrytého, chudáka, který lehával u dveří boháče, jenž dennodenně hodoval, zatímco Lazar hladověl. Bohatého nezajímal. A proč by taky? Pro starozákonní Židy chudoba nebyla žádná ctnost. Bohatství bylo znamením Boží přízně ? chudoba opakem. Kdo nic nemá, může si za to sám. Teprve díky prorokům jako Amos se prosazuje myšlenka, že existují chudí vinnou druhých, a těch že se Hospodin ujímá se zvláštní péčí. Celé evangelium se pak nese v tomto duchu.

Boháč si chudáka všiml až na onom světě, kde se situace obrátila. Lazarovi je tam dobře, boháč skřípe zuby v podsvětí. Teď je to on, kdo potřebuje Lazara. Chce varovat své bratry, před tím, co je čeká, budou-li žít, jako on. Lazar mu v tom má pomoci a boháč jej začne hned úkolovat jak nějakého poskoka. Pán zůstane, jak se zdá, i v pekle pánem. Alespoň domnělým. Přestane s tím, až když mu Abrahám vysvětlí, že přesvědčovací akce bratrů jsou zbytečné: neuvěří ani kdyby někdo vstal z mrtvých ? mají zatvrzelá srdce. Zde evangelium končí.

Poselství o posmrtné spravedlnosti je jistě dobrá zvěst. Je to ale v podstatě obsah všech náboženství. Sotva ale může stačit k vysvětlení Ježíšova podobenství. Je pravda, že v Bibli čteme, že ?bázeň Boží je začátek moudrosti?. Dělat skutky milosrdenství ale jen ze strachu, ze přijdu do pekla, není duch Kristův. Náš Pán chce od nás něco víc: zájem o druhého, o jeho dobro, vezdejší i věčné. Nedávno jsem slyšel v radiu diskusi o rozvojové pomoci. Obhajoval ji politik argumentem, ze dávat chudým je i v době finanční krize v našem vlastním zájmu, totiž prevence terorismu. Pragmatik má jistě svou pravdu. Nezní to ale tak trochu jako hodit poloohryzanou kost psovi, aby mne nepokousal?

Benedikt XVI. se problému ujal také, ale jinak. Jak ? to říká už titul jeho encykliky Caritas in veritate: láskou k pravdě. Úkol, před který staví papež svět, je pochopit, že charita nebo-li láska k bližnímu je pravá jen tehdy, je-li v pravdě. V pravdě o člověku v jeho důstojnosti dítěte Božího. Má hodnotu sám o sobě a ne proto, je-li mi k prospěchu. Jen tak dokážu volit správné prostředky, jak mu pomoci v nouzi. Nezavalím ho pak potravinami s prošlou lhůtou nebo geneticky ?upravenou? pšenicí. Možná mu moc nedám, ale budu si lámat hlavu, jak by vypěstoval něco sám. V každém případě to ale bude ze starosti o něj. Stará východní moudrost říká: ?Kdo myslí na sebe, má problémy ? kdo myslí na druhé, má úkoly.? Lidská osoba je úkol, nikoli problém.

Ptám se, co jsem byl pro řidiče onoho silného automobilu? Nejspíš problém, kterému se o fous vyhnul. Nevím ani to, co bylo dřív, slepice či vejce: koupil-li si ten ?bourák?, protože byl náfuka, anebo se jím stal, až když měl pod kapotou 150 koní? Bylo by naivní si myslet, že člověk se stane ohleduplným jenom tím, že jeho Embéčko neudělá víc jak 120. Ale možná je přece jenom škoda, že ty staré dobré Škodovky z našich dálnic nenávratně mizí. Tak trochu nás pobízeli k tomu, co píše sv. Pavel Timoteovi (1 Tim 6,11-16): ?Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost.? Člověk věděl, že není žádný ?king of the road? (Silnice král?), a že mu svět nepatří. ?Jediný Panovník, Král králů a Pán pánů?, připomíná sv. Pavel, je Bůh: ?On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle. Nikdo z lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže.? Má jej ale hledat v bližním, jak ujišťuje žalmista: ?Hospodin otvírá oči slepým? (Žl 146).

Richard Čemus