Rádio Vaticana

Farizej a celník aneb ?když ju vidím, tak plaču?

22.10.2010

Homilie k 30. neděli v mezidobí

Škoda, že první čtení této, 30. neděle, z knihy Sirachovcovy (Sir 35,12-14.16-18), se nečetlo před týdnem. Krásně totiž dokresluje evangelium o nespravedlivém soudci a neodbytné vdově. Sirachovec nás tu ujišťuje, že Hospodin je soudce spravedlivý, že ?není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou, ani vdovou, když vylévá svou stížnost?. Text dále pokračuje vzletně, že ?modlitba ubohého proniká oblaka a nezastaví se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo?. Jak to však souvisí s tématem dnešního Lukášova evangelia o farizeovi a celníkovi v chrámě (Lk 18,9-14)? Kdo je tu ten utištěný?

Možná, farizej ? našimi předsudky! Proč mu upíráme právo modlitbou děkovat Bohu za to, že není vyděrač, nepoctivec, cizoložník a nebo zrádce? Což se člověk nemůže radovat z toho, že se mu daří vést ctnostný život, že vydrží dvakrát týdně se postit a dává desátky ze všeho, co získá? A nebo je Pánu Bohu jedno, když se nesnažíme? To snad asi ne! Ale tak co tedy? Člověk začne chápat, jak muselo asi být farizeům jako strážcům zákona, když jim to Ježíš takhle nabourával. A korunou všeho je, že jim dává za příklad celníka, vyděrače a kolaboranta z povolání! Takový příměr je mohl akorát tak namíchnout.

Pokud se nepřestaneme točit kolem hříchu, bude to podobenství iritovat i nás. Ježíši ale nejde o hřích, ale o hříšníka, tedy o člověka v jeho vztahu k Bohu a k bližnímu. Dnes se mluví o hodnotách, které je třeba pěstovat. Dříve se jim říkalo ctnosti. Ty však buď vyrůstají ze vztahu s Bohem a bližním, a nebo ztrácejí smysl a mohou člověku být dokonce na škodu. Jak, to nám Pán ukazuje právě podobenstvím o farizeji a celníkovi v chrámě. Farizeovi se nedá upřít, že praktikoval řadu hodnot. Naopak celník žádné ctnosti vykázat nemohl. Právě to mu však paradoxně pomohlo najít pravdivý vztah s Bohem, který vyústil v úpěnlivou prosbu ?Bože, slituj se nade mnou hříšným?. Zakusil tak útěchu slov 33. žalmu ?Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje, ...nebudou pykat, kdo se k němu utíkají?.

Vzpomínám si, jak nám kardinál Špidlík při jeho poslední rekolekci v Nepomucenu vysvětloval, že křesťanská tradice rozlišuje dva druhy pokání: metánoia a pénthos. První druh pokání, metánoia, je obrácení, které vrcholí svatou zpovědí: jednali jsme špatně, káli jsme se, své hříchy vyznali a slíbili polepšení. Když jsme dostali rozhřešení, máme vše zapomenout a k hříchům se již nevracet, byť by byly sebetěžší. Stále znovu si stará selhání připomínat oslabuje víru v Boží moc skrze církev hříchy skutečně odpouštět. A přesto byli mniši, kteří pěstovali pénthos, celoživotní pokání. Jeho součástí bylo neustálé připomínání, často dokonce zveličování už odpuštěných hříchů. Pénthos doprovázel dar slz, tak jak to známe nejen ze života východních, zejména syrských mnichů, ale třeba i sv. Františka z Asissi a dokonce i sv. Ignáce z Loyoly. Není v tom rozpor?

Není! Metánoia se odvrací od hříchu ? pénthos se obrací k Bohu Otci. Metánoia je zkroušeností nad ztrátou milosti ? pénthos je smutek rodící radost z odpuštění (charopoiòn pénthos). Metánoia je osobní ? pénthos budí soucit s celým stvořením. Metánoia prolévá slzy žalu nad vlastním selháním ?? pénthos slzy dojetí z Boží dobroty. Métanoia je časově vymezená ? pénthos nikdy nekončí. Metánoia říká ?zhřešil jsem? a vypočte kolikrát ? pénthos opakuje ?jsem hříšník?. Oba druhy pokání se tedy doplňují. Metánoia je bolestným návratem marnotratného syna ? pénthos je jeho radostným spočinutím v Otcově náruči.

Na rozdíl od ctnostného farizeje se hříšný celník v Ježíšově podobenství vrátil domů v míru, protože skrze vlastní hřích zahlédl milosrdnou tvář Boží. Jeho modlitba se stala kontemplací, neboť vidět vlastní hřích je prvním a nutným stupněm nazírání Boha. Duchovní autoři proto varují, aby člověk nikdy nevěřil ?duchovním viděním?, pokud mu netečou slzy pokání po tváři. Jinak je v nebezpečí, že bude považovat ?rejdění démonů? ve vlastní duši za vnuknutí Ducha svatého jenom proto, že se převlékli za anděly světla. Ti pak člověka rychle přesvědčí, že v dokonalosti na něj ostatní nemají. Proto se farizeova ?modlitba? místo dialogu s Bohem stala ?monologickým? výčtem vlastních zásluh, kde Bůh nemá co říct, než uznale přitakat.

Otcové pouště si byli dobře vědomi tohoto nebezpečí, kterému je vystaven právě ctnostný člověk a v askezi pokročilý mnich. Proto i oni ?monologicky? opakovali, nikoliv však výčet vlastních ctností, nýbrž tzv. modlitbu Ježíšovu, totiž ?Pane Ježíši Kriste, Syne Boží smiluj se nade mnou hříšným?, která se později stala známá jako modlitba Ruského poutníka, a nápadně připomíná modlitbu celníkovu ?Bože, slituj se nade mnou hříšným?. Mniši si její neustálou recitací pěstovali vědomí vlastní nehodnosti, tedy stav pénthosu, který je předpokladem opravdového duchovního pokroku. Ten pak může nečekaně tak narůst, že člověka až zahanbí. Tvrdí-li sv. Pavel ?dobrý boj jsem bojoval? a ?teď jen už mě čeká věnec vítězství? nepoklepává si sám na ramena, ale žasne, jak ?Pán stál při něm a dal mu sílu?. Nemyslí přitom jen na sebe, ale přeje si spásu pro všechny ?kdo s láskou čekali na jeho (Pánův) příchod? (2 Tim 4,6-8.16-18). Toto soucitné dojetí z přemíry Boží dobroty nazývá staroslověnština umilenie. Zatímco český překlad dojetí zůstává významově na pouze psychologické úrovni, umilenie bere hlouběji za srdce. Italové slovanský pojem překládají lépe jako tenerezza, intenerimento ? něha, zatímco francouzi ho nepřekládají, ale vysvětlují v duchovním smyslu jako pokoru srdce. Ozřejmuje to, že se nejedná o chvilkové povrchní vzplanutí citů, ale hluboký postoj údivu nad Boží velkorysostí i tam, kde by člověk očekával trest. Nejryzejší obraz takto pohnutého srdce je ikona Matky Boží Vladimírské, nazývané též ?soucitné?, ?soustrastné?, či ?něžné? řecky eleusa. Je to dokonalý pénthos: smutek v jejích očích nemůže zračit vlastní hřích, jenž nemá, ale je čistým výrazem něhy a soucitu s námi ? hříšníky. Proto je Panna Maria naší radostí.

Jelikož jsme ale stále ještě nechápali, jak může být smutek radostným, vyprávěl nám otec Špidlík na závěr rekolekce tento příběh. Za komunismu utekl jeden manželský pár z Moravy do Německa. On ji tam ale v nejtěžších chvílích začátku opustil a odešel s jinou. Musela se těžce probíjet sama. Dokázala to. Po letech jednou večer potkala na ulici bezdomovce. Byl to on! Řekla mu: ?Pojď domů.? Vzala ho k sobě, umyla a dala mu najíst. Zůstal pak už u ní. Po čase, když někomu o svém pohnutém životě vyprávěli, ona vyznala: ?jsem nejšťastnější žena na světě?! A on dodal: ?Vždycky, když ju vidím, tak plaču??

Richard Čemus