Rádio Vaticana

Psát Ježíškovi?

17.12.2010

Homilie ke 4.neděli adventní

Před Vánoci děti píší Ježíškovi. Věří, že není přání, které by On nemohl splnit. Ovšem jen do té doby, než jim někdo ?rozumný? vysvětlí, že to je báchorka. Dárky přece kupují rodiče! Ti ovšem mají omezené možnosti. A to se děti časem musí naučit chápat.

Přesto se u nás zachoval zvyk říkat: ?To jsem dostal od Ježíška,? namísto prozaického ?To jsem dostal od babičky.? A když už to opravdu jinak nejde, přiznáme sice, že to nebo ono ?jsme dostali od babičky?, ale hned dodáme: ?...k Ježíšku?. Něco v nás se vzpírá nechat si narušit tajemnost Vánoc, které přesahují tento viditelný svět, vše pouze lidské, jasně vysvětlitelné a logicky dokazatelné.

Mnoho lidí tu přesažnost Vánoc nedokáže vyjádřit jinak než slovem ?atmosféra?, ?kouzlo? či ?magie?. Kolik obyčejů, zvyků, rituálů i pověr je spojeno s tou tajemnou, kouzelnou, magickou, krásnou nocí, kterou křesťané nazývají nocí posvěcenou ? Weihnachten, Vánoce! Ani komunisté s jejich vědeckým světonázorem s ní nic nesvedli a udělat z Vánoc ?Svátek míru? se jim nepodařilo. A ani současné ?politické korektnosti? se jistě nepodaří v naší zemi Vánoce zlikvidovat. Uvolňují se tu síly mezi nebem a zemí, na které je lidský rozum krátký.

Odborníci zkoumají, co je na tom pravdy, že kořeny Vánoc jsou předkřesťanské, že církev jimi navázala na slavení slunovratu, tak jako vůbec ráda navazovala na slavení přírodních a kosmických cyklů. Tato teorie se ale pro ateisty stává příležitostí diskreditovat křesťanské poselství jako ?nános?, od kterého je třeba očistit původní tradice. Současnou renesanci pohanských kultů lze jistě chápat v tomto kontextu.

Ani v řadách církve však nechybějí ti, kteří teorii překrytí pohanských svátků křesťanskými přijímají, avšak vidí v takovém ?ochočení? starých kultů naopak doklad schopnosti církve již od raných dob ?inkulturovat? své poselství do rozličných podmínek. Ke slovu se však dostávají i odborníci schopní fundovaně doložit, že datum slavení Vánoc na nic předchozího nenavazuje a je starší než ustanovení Aureliánova svátku ?nepřemožitelného Slunce?. Viz shrnující relaci Josefa Koláčka na vlnách Vatikánského rozhlasu z roku 2003 a zasvěcenou studii Davida Vopřady v posledním čísle časopisu nepomucenských alumnů BRÁZDA ? 1/2010-2011 s titulem ?Odkud se vzaly Vánoce??

Nejsem historik. A z teologického pohledu nevidím v navázání na předešlé potíž. Už svatý Pavel v Aténách přece nabízí Řekům, že dá v Ježíši Kristu tvář onomu neznámému Bohu, kterého hledali (Sk 17,23). Našlo by se v církevních dějinách mnoho obdobných příkladů ?inkulturace? evangelia. Vždy však jde o totéž: Křesťanství nabízí naplnění všech tužeb lidstva ? v Kristu. Tužeb, které jsou hluboce vepsány do lidské přirozenosti, do celého stvoření, které vzdychá plné toužebného očekávání zjevení Synů Božích (Řím 8,19). Pohanské slavení přírodních cyklů nedokázalo sejmout z člověka smutek z konečnosti a strach z vydanosti anonymním silám vesmíru, pod vládou neúprosné zákonitosti času. Plynul z toho fatalismus, proti jehož beznaději pohanské kulty nemohly nabídnout než okamžiky zapomnění opojením.

V takové situaci přináší církev vskutku radostnou zvěst osvobození a záchrany. Nikoli však únikem ze světa, ale vstupem Boha do něj. Vtělení Boží by ovšem nikomu nepomohlo, stal-li by se Bůh prostě člověkem. Bůh by se tak vydal nicotnosti lidské existence. V Kristu Ježíši se však Bůh stává člověkem a nepřestává být Bohem. Spojuje tak ve své osobě neslučitelné: omezenou, nutnostmi určovanou lidskou přirozenost s absolutní Boží svobodou. Jako člověk se Ježíš podřizuje všem zákonitostem lidské existence. Jako Bůh jim však svou stvořitelskou všemohoucností vládne. Svatý Pavel, vděčný za to, že je ?určený k hlásání radostné zvěsti?, ji shrnuje takto: Kristus ?vzhledem k pozemskému bytí pochází z potomstva Davidova, vzhledem k Duchu svatosti je ustanoven jako Syn Boží s mocí skrze vzkříšení z mrtvých? (Řím 1,1-7).

Na první pohled se zdá, že se Ježíšovým narozením nic nezměnilo. Ve skutečnosti už je však všechno jinak. Všechno dostalo nový smysl, řád a cíl. Zmiňuje-li se evangelium o betlémské hvězdě, která šla před mudrci k místu Kristova narození a ukazovala jim cestu, člověk starověku zpozorněl: skončilo zotročení člověka kosmickými silami. Člověk už není hříčkou osudu určovaného hvězdami. Není už nepatrným kolečkem v gigantickém stroji kosmu, ale vše se točí kolem něj a musí mu sloužit. Svatý Pavel radostně dosvědčuje, že ?vše napomáhá k dobrému?, ne však automaticky, ale ?pro ty, kdo milují Boha? (Řím 8,28). Církevní otcové v úžasu rozjímají o podivuhodné Boží prozřetelnosti, jíž Bůh řídí svět ve prospěch lidí. Dějiny se zrychlí, nabývají spád a čas se stává darem Božím člověku k uskutečnění jeho povolání vládnout spolu s ním. Takový Bůh už nestojí o úlitby, či magické praktiky. V Ježíši Kristu se s Bohem dá mluvit tváří v tvář. Tak si představuji nadšení prvních křesťanů...

Tu však dostávám dopis. Píše Anežka: ??Má cenu psát Ježíškovi?? Od té doby, co jste se mne na to zeptal, se mi chce vyhrknout: ?Nemá?. Rozum se tomu brání, ale? Ježíšek neslyší. A jak málo přesvědčivý ? aspoň v mém případě ? je argument, že slyší, jen ne tak, jak bychom si představovali. Jo. Je to jako napsat Ježíškovi, že chci velkého plyšového medvěda, a on pak přinese svetr. Zklamání je o to větší. Kdybych nepsala, kdybych tolik neprosila, možná bych se uměla radovat i ze svetru. Ale já ho tolik prosila. Nemůže nebo nechce? Proč nechce? Znám všechny ty ? jistě dobré ? argumenty, proč je dobré a důležité se modlit. Přesto mi mnohokrát přijdou jako laciná útěcha, jako ne moc zdařilé vysvětlení něčeho, co žádné dobré vysvětlení nemá. A tak si mnohokrát připadám jako to zklamané dítě. A mám chuť se na všechno vykašlat. Lepší a méně bolestnější je nepsat nic. Pak si ušetřím bolest. A možná dostanu svetr, ale možná i plyšového medvěda.?

Ano, na první pohled se nic nezměnilo. Achaz v nás dál říká, ?nebudu žádat...?! (Iz 7,10-14) Josef v nás chce Marii ?propustit potají? (Mt 1,18-24). A možná je v nás skryt i ten, kdo nedychtí, než po okamžiku opojení... Ani ve snu mne nenapadá, proč Ježíšek Anežce neodpověděl.... Možná čeká, že jí odpovím já. Neuměle tak, jak umím. Ale ? k Ježíšku!

Richard Čemus