Rádio Vaticana

Sv. Kateřina Boloňská

29.12.2010

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
V jedné z minulých katechezí jsem mluvil o Kateřině Sienské. Dnes bych rád představil další, méně známou světici téhož jména: svatou Kateřinu Boloňskou, ženu širokého kulturního záběru, ale velmi pokornou; oddanou modlitbě, ale vždy připravenou sloužit; velkodušnou v obětavosti, ale plnou radosti při přijímání Kristova kříže.

Narodila se v Boloni 8. září 1413 jako prvorozená Benvenutě Mammolini a Giovannimu de´Vigri, bohatému a vzdělaného ferrarskému patricijovi, právníkovi a lektorovi v Padově, kde působil v diplomatických službách u Mikuláše III. d´Este, markýze z Ferrary. Zprávy o dětství a dívčích letech Kateřiny jsou skrovné a ne zcela jisté. Jako dítě žila v Boloni v domě prarodičů. Tady byla vychovávána především maminkou, ženou velké víry. Spolu s ní se ve svých deseti letech přestěhuje do Ferrary a vstupuje na dvůr Mikuláše III. d´Este jako komorná Markéty, Mikulášovy dcery. Markýz změnil Ferraru na výstavní město, povolal umělce a literáty z různých zemí. Podporoval kulturu a ačkoliv nevedl příkladný život, pečoval o duchovní dobro, mravné jednání a výchovu poddaných.

Ve Ferraře Kateřina nepociťuje negativní účinky, které život u dvora často přinášel; těší se přízni Markéty a stává se její důvěrnicí; kulturně se vzdělává: studuje hudbu, malbu, tanec; učí se poezii a literární kompozici, hraje na violu; stává se odbornicí na miniatury a opisování; zdokonaluje se ve studiu latiny. V budoucím mnišském životě velice zúročí toto kulturní a umělecké bohatství, které si osvojila v těchto letech. Učí se snadno, s nadšením a houževnatostí; projevuje velkou rozvážnost, jedinečnou skromnost, laskavost a zdvořilost ve vystupování. Jeden rys ji však charakterizuje nanejvýš zřetelně: její duch je neustále obrácen k nebeským věcem. Roku 1427 se Kateřina ve svých 14 letech po několika rodinných událostech rozhoduje opustit dvůr a připojit se ke skupině mladých žen, pocházejících z místních rodin, které žily společně životem zasvěceným Bohu. Matka ve víře souhlasí, třebaže s ní měla jiné plány.

Neznáme duchovní vývoj Kateřiny před tímto rozhodnutím. Sama o sobě píše ve třetí osobě, že vstoupila do služby Bohu ?osvícena božskou milostí? se správným svědomím a s velkou horlivostí?, věnuje se dnem i nocí modlitbě a snaží se osvojit si všechny ctnosti, které vidí u druhých, ?nikoli ze závisti, ale aby se více líbila Bohu, do něhož skládala veškerou svojí lásku? (Le sette armi spirituali, VII, 8, Bologna 1998, str.12). Její pokroky v této nové životní fázi jsou obrovské, ale velké a hrozivé jsou také zkoušky, vnitřní utrpení a zejména ďábelská pokušení. Prochází hlubokou duchovní krizí, ocitá se na pokraji zoufalství (srov. ibid., VII, str. 12-29). Žije v noci ducha a je zmítána také pokušením nevěry v eucharistii. Po mnoha utrpeních ji Pán potěšuje a v jedné vizi ji uděluje jasné poznání své reálné přítomnosti v eucharistii, poznání tak oslnivé, že jej Kateřina nedovede vyjádřit slovy (srov. ibid., VIII, 2, str. 42-46). V téže době postihne těžká zkouška celou komunitu. Vzniknou napětí mezi těmi, kdo chtějí následovat augustiniánskou spiritualitu, a těmi, kdo se orientují na tu františkánskou.

Mezi roky 1429 a 1430 se představená skupiny Lucia Mascheroni rozhodne založit augustiniánský klášter. Kateřina se však spolu s dalšími připojí k řeholi svaté Kláry z Assisi. Je to dar Prozřetelnosti, protože komunita žije nedaleko kostela Ducha svatého, patřícímu ke konventu Menších bratří, kteří přijali hnutí této observance. Kateřina a její družky se tak mohou pravidelně účastnit liturgie a dostává se jim vhodného duchovního vedení. Mají také to štěstí, že mohou naslouchat kázáním svatého Bernardina Sienského (srov. ibid., VII, 62, str. 26). Kateřina vypráví, že se roku 1429, ve třetím roce od své konverze, vydala ke zpovědi k jednomu z Menších bratří, k němuž chovala úctu, dobře se vyzpovídala a intenzivně se modlila, aby jí Pán daroval odpuštění všech hříchů i trestů s nimi souvisejících. Bůh jí ve vidění ukazuje, že jí všechno odpustil. Je to velmi mocná zkušenost Božího milosrdenství, která ji navždy poznamenala a dala jí nový rozlet k velkodušné odpovědi na nezměrnou lásku Boží (srov. ibid., IX, 2, str. 46-48).

Roku 1431 má vidění posledního soudu. Strašlivá scéna se zavrženými ji podnítí k zintenzivnění modliteb a pokání za spásu hříšníků. Neustále ji pokouší ďábel a ona se stále celistvěji svěřuje Pánu a Panně Marii (srov. ibid., X, 3, str. 53-54). Kateřina nám ve svých spisech zanechává několik významných poznámek o tomto tajemném zápase, z něhož s milostí Boží vychází vítězně. Chce tak poučit své spolusestry a ty, kteří se rozhodnou vykročit na cestu dokonalosti. Varuje před pokušeními ďábla, který se často skrývá pod šalebnými zdáními, aby pak podsouval pochybnosti víry, nejistotu ohledně povolání, smyslnost.

V autobiografickém a naučném traktátu nazvaném Sedm duchovních zbraní nabízí Kateřina v této souvislosti velmi moudrá ponaučení a hluboká rozlišování. Píše o třetí osobě, když referuje o mimořádných milostech, které jí dává Pán, ale o svých hříších mluví v první osobě. Z jejího spisu vyzařuje čistota její víry v Boha, hluboká pokora, prostota srdce, misijní nadšení, horlivost pro spásu duší. Poukazuje na sedm zbraní v boji proti zlu, proti ďáblu: 1. pečovat a usilovat neustále o konání dobra; 2. věřit, že sami od sebe bychom nikdy nemohli udělat něco opravdu dobrého; 3. důvěřovat v Boha a z lásky k Němu nikdy nemít strach před bojem proti zlu jak ve světě, tak v nás samotných; 4. často meditovat o skutcích a slovech z Ježíšova života, zejména o Jeho utrpení a smrti; 5. připomínat si, že musíme zemřít; 6. mít stále pevně na paměti blaženost Ráje; 7. mít důvěrný kontakt s Písmem svatým, nosit jej stále v srdci, aby usměrňovalo všechny myšlenky a všechny skutky. I dnes je to krásný program duchovního života pro každého z nás!

Kateřina, ačkoliv byla zvyklá na ferrarské dvorní způsoby, konala práce pradleny, švadleny, pekařky a byla určena k péči o chovná zvířata. S láskou a pohotovou poslušností koná všechno, i ty nejobyčejnější služby, a dává tak zářivé svědectví spolusestrám. V neposlušnosti totiž spatřuje onu duchovní pýchu, která ničí každou ctnost. Z poslušnosti přijímá úřad představené novicek, ačkoli se považuje za neschopnou jej vykonávat, a Bůh ji nadále obdařuje svou přítomností a svými dary. Stává opravdu moudrou a váženou novicmistrovou.

Nakonec je jí svěřena služba v hovorně. Hodně ji stojí časté přerušování modliteb, když musí odpovídat lidem, kteří přicházejí k bráně kláštera, ale ani tentokrát ji Pán nepřestává navštěvovat a být jí nablízku. Klášter se tak stále více stává místem modlitby, obětavosti, mlčení, snahy a radosti. Po smrti abatyše pomyslí představení okamžitě na ni, ale Kateřina je přiměje, aby se obrátili na klarisky z Mantovy, více vzdělané v konstitucích a řeholních pravidlech. Několik let poté, roku 1456 je však její klášter požádán, aby vytvořil novou fundaci v Boloni. Kateřina by raději své dny dovršila ve Ferraře, ale dal se jí vidět Pán a vybídnul ji, aby splnila Boží vůli a šla do Boloně jako abatyše. Připravuje se na nový závazek půstem, kázní a pokáním. Vydává se do Boloně spolu s osmnácti spolusestrami. Jako představená je první v modlitbě i v práci; žije v hluboké pokoře a chudobě. Po skončení tříleté lhůty je šťastna, když je nahrazena, ale po roce se musí této role znovu ujmout, protože nově zvolená abatyše přišla o zrak. Ačkoli strádá a trpí vážnými chorobami, koná svou službu velkodušně a oddaně.

Další rok pak povzbuzuje spolusestry k evangelnímu životu, k trpělivosti a stálosti ve zkouškách, k bratrské lásce ve spojení s božským Ženichem, Ježíšem, aby tak připravovali své věno ke svatbě věčné. Toto věno spatřuje Kateřina v umění sdílet Kristovo utrpení, čelit klidně nepříjemnostem, nouzi, pohrdání a nepochopení (srov. Le sette armi spirituali, X, 20, str. 57-58). Začátkem roku 1463 se jí v nemoci přitíží, shromáždí spolusestry na poslední kapitule, aby jim oznámila svou smrt a doporučila dodržování řehole. Koncem února je stižena velkými bolestmi, které ji už neopustí, ale přesto sama utěšuje spolusestry v utrpení a ujišťuje je, že jim bude pomáhat také z nebe. Potom přijme naposledy svátosti, předá zpovědníkovi spis Sedm duchovních zbraní a upadne do agónie; její tvář nabývá na kráse a záři; pohlédne ještě s láskou na ty, kteří stojí kolem ní, a se jménem Ježíš třikrát na rtech něžně vydechne. Je 9.března 1463 (srov. I. Bombo, Specchio di illuminazione. Vita do S. Catherina a Bologna, Firenze 2001, cap. III). Kateřinu kanonizoval papež Klement XI. 22. května 1712. Město Boloňa uchovává v kapli kláštera Corpus Domini její neporušené tělo.

Drazí přátelé, svatá Kateřina z Boloně, nás svými slovy a svým životem mocně volá, abychom se nechali vždycky vést Bohem, denně plnili Jeho vůli, třebaže často nekoresponduje s našimi plány, a vždycky důvěřovali jeho Prozřetelnosti, která nás nikdy nenechá o samotě. V této perspektivě s námi svatá Kateřina mluví. I ze vzdálenosti mnoha staletí je přesto velice moderní a promlouvá do našeho života. Stejně jako my trpí pokušeními, strádá pokušeními nevěry, smyslnosti, a svádí těžký duchovní zápas. Cítí se Bohem opuštěna, ocitá se v temnotě víry. Ve všech těchto situacích se však pevně drží Pánovy ruky, neopouští Ho, neopomíjí Ho. Putuje ruku v ruce s Pánem, kráčí po správné cestě a nachází cestu světla. Říká tedy také nám: odvahu, i v noci víry a v mnoha pochybnostech, které se mohou objevit, nepouštěj Pánovou ruku, kráčí s tebou ruku v ruce. Věř v dobrotu Boha a půjdeš po správné cestě! A chtěl bych ještě zdůraznit jeden aspekt, totiž její obrovskou pokoru: je člověkem, který nechce být ?někdo? nebo ?něco?; nechce vyčnívat; nechce vládnout. Chce sloužit, plnit Boží vůli, být pro druhé. Právě proto byla Kateřinina autorita věrohodná, protože bylo zřejmé, že autorita je pro ni tajemná služba druhým. Prosme Boha, aby nám na přímluvu naší světice udělil dar uskutečňovat odvážně a velkodušně plán, který má s námi On, aby jedině On byl pevnou skálou, na níž je budován náš život.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV