Rádio Vaticana

Posvětit pramen života

7.1.2011

Homilie ke svátku Křtu Páně

Před čtyřiceti léty, na podzim roku 1969 se chrám Panny Marie před Týnem stal svědkem pozoruhodné události. Ve dnech 14. až 18. září v prostorách tohoto staroslavného pražského chrámu nahrával Karel Gott vánoční písně. Vznikla gramofonová deska, která pod názvem Vánoce ve Zlaté Praze, se stala jakýmsi dozvukem Pražského jara a pro mne osobně neodmyslitelnou součástí vánočních svátků v exilu. Karel Gott nikdy nic krásnějšího nenazpíval. Dělá to skutečně dojem, slyšet z úst světáckého zpěváka slova:

?Syn Boží se nám narodil a nás hříšné vysvobodil. Vítej, Pane, vítej, Dítě narozené, krásné jako slunce čisté, jasné! Vítej, Pane, vítej!?

A nedá se říct, že by to K. Gott jen tak povrchně odzpíval. Naopak, splývá celou svou osobou s tím, co svým krásným hlasem vyjadřuje, jakoby vánoční hudba tryskala přímo z jeho nitra. Prostě, dává maximum, které je s to dát.

Přicházejí mi tu na mysl české jesličky, plné figurek andělů, pastýřů a řemeslníků všeho druhu, kde každý přináší Ježíškovi to nejlepší, co má a čeho je schopen. A není to jen fantazie. Vzpomínám si na návštěvu Benedikta XVI. v rodném Bavorsku. V televizi byl pořad s pekařem v centru města Řezna, kde papež nocoval, který se těšil z toho, že mohl dodat Svatému otci ke snídani housky a preclíky, na kterých samozřejmě ukázal celé své pekařské umění. Byla to hvězdná hodina jeho života jako pekaře. Nebo slavný dirigent Herbert von Karajan, kterému se na závěr své obdivuhodné kariéry splnilo jeho největší přání: dirigovat Mozartovu Korunovační mši ve Svatopetrské basilice při bohoslužbě sloužené Janem Pavlem II.

Jsou práce, za které člověk nechce být placen, neboť jsou samy v sobě odměnou ve vděčné radosti, že je člověk může konat. Smět přispět k nějaké velké události ? na to člověk čeká třeba celý život. A rád, protože od toho okamžiku celý život dostává zpětně smysl. Tak jako prorokyně Hana a Simeon v jeruzalémském chrámě. Tak jako Tři králové, kteří smysl života poznají v tom, dorazit do Betléma. Tak jako svatý Jan Křtitel, který žije pro ten okamžik, až bude moct pokřtít Ježíše a pronést slova ?hle Beránek Boží?.

Nejen oni a nejen lidé, ale celé tvorstvo čekalo na to, až dozrál čas, a Bůh se stal člověkem. Nebe se v Betlémě spojilo se zemí. Bůh se stal lidským dítětem, aby se člověk mohl stát dítětem Božím. Všechno lidské a pozemské bylo posvěceno a dostalo svůj věčný smysl v Bohu. Celé tvorstvo jásá a chce nabídnout to nejlepší co má: nebe nabízí hvězdu, andělé zpívají a sdělují svou radost pastýřům. Ti spěchají k jesličkám a vypravují, co viděli. I sama země se radostí otvírá a nabízí jeskyni jako útulek Svaté rodině. Lidstvo se raduje nad tím, že smí dát to nejlepší a nejkrásnější, aby se Bůh mohl vtělit: lidskou dceru Pannu Marii. Tak Kristovo narození opěvuje byzantská vánoční liturgie.

Křesťanský Východ se tolik nesoustřeďoval na historickou událost Kristova narození, jako spíše na tajemství Božího zjevení lidem. V Betlémě se Bůh lidstvu, zastoupeném Třemi mudrci, zjevuje jako člověk. Ve křtu Páně podává Bůh Otec svědectví o Ježíšově božství. V Káni galilejské Kristus sám zjevuje svou božskou moc prvním veřejným zázrakem. Vysvětluje to, proč stará církev slavila tyto tři události dohromady. V denní modlitbě západní církve z toho zůstaly roztroušené zmínky. Tak například na Slavnost Zjevení Páně, neboli Tří králů se recituje při ranních chválách antifona ke Zachariášově kantiku: Dnešního dne se zasnoubila církev s nebeským ženichem, protože Kristus smyl v Jordáně její vinu; mudrci spěchají s dary na královskou svatbu a hosté se radují z vody proměněné ve víno. Tentýž den při druhých nešporách se modlíme v antifoně ke kantiku Panny Marie: Slavíme den proslavený třemi divy: dnes přivedla hvězda mudrce k jesličkám, dnes byla na svatbě proměněna voda ve víno, dnes chtěl být Kristus v řece Jordánu pokřtěn od Jana, aby nás vykoupil.

V tomto kontextu lze chápat i obřad žehnání vodních toků, který východní církev koná na svátek křtu Páně. Vyjadřuje tím víru, že kontaktem s Kristovým svatým tělem voda byla posvěcena a došla svého vrcholného určení, smývat nejen špínu z povrchu těla, ale hříchy z hlouby duše. Stala se svátostí. I jinak střízlivá západní církev si zachovala vysloveně poetický smysl tam, kde hovoří o těchto tajemstvích, jako například v antifonách breviáře na svátek Křtu Páně. Voda Jordánu je zde podobně jako na východní ikoně dokonce personifikována:

1. ant.: Služebník křtí Pána, vojín Krále, Jan Spasitele, voda v Jordánu žasne, holubice vydává svědectví, je slyšet Otcův hlas: To je můj milovaný Syn.

2. ant.: Když se Kristus zjevil světu ve slávě, prameny vod byly posvěceny. S radostí čerpejte vodu z pramenů spásy; Kristus, náš Bůh, totiž dnes posvětil všechno tvorstvo.

3. ant.: Bože, náš Spasiteli, všichni tě oslavujeme, neboť ty Duchem svatým a ohněm v nás ničíš nákazu hříchu.

A antifona ke Zachariášově kantiku teologicky konstatuje: Kristovým křtem byl posvěcen celý svět; dostalo se nám odpuštění hříchů, protože jsme byli všichni očištěni vodou a Duchem svatým.

Co to znamená, že ?křtem Páně byly posvěceny vody a celý svět?? Odpověď jsem našel v knize Duše poutníka, ve které kardinál Špidlík vypráví jednu zkušenost z dětství: ?Měl jsem matce z kostela přinést konvici svěcené vody. Nechtělo se mi a tak jsem dostal ?geniální? nápad: nemohl by kněz přijít k nám domů a posvětit naši studnu, abychom měli svěcenou vodu už natrvalo? Později na studiích teologie jsem se na to zeptal profesora liturgiky. Odpověděl vyhýbavě, že by to asi možné bylo, ale že takového svěcení církev neužívá. Dnes už vím, že to duchovní osoby užívají ? v jednom velmi konkrétním případě: snaží se posvětit své srdce, aby se stalo stálým pramenem dobrých myšlenek a skutků. Srdce totiž znamená celý osobní postoj a člověk je takový, jaký je v srdci.? (s. 91n.)

Kéž bychom v záři Betlémského světla poznali, že křtem jsme vtěleni do Krista a nosíme v sobě pramen jeho božského života. Než odstrojíme vánoční stromeček a zabalíme figurky Betlému do krabic, ještě jednou poklekneme a necháme srdce i ústa rozezvučet písní díkůvzdání. Já však zpívat neumím. Svěřím to raději hlasu Karla Gotta u Matky Boží před Týnem:

?Ave Verum Corpus natum de Maria Virgine
Vere passum, immolatum in cruce pro homine,
Cujus latus perforatum unda fluxit et sanguine,
Esto nobis praegustatum in mortis examine.
O Jesu dulcis, O Jesu pie, O Jesu, fili Mariae,
Miserere mei!?

Richard Čemus