Rádio Vaticana

Chudí v duchu s humorem

28.1.2011

Homilie ke 4. neděli v mezidobí

Humor je lék na všechny hereze, říkával otec Špidlík. Protože relativizuje: nikoliv absolutní pravdy Boží, ale naši schopnost je chápat jako celek. Vybrat si jen jednu část pravdy a zabsolutizovat ji vede k herezi. S tím souvisí ? dodával otec kardinál ?, proč diktátoři humor nesnášejí; nabourává jejich absolutní nárok na pravdu a rozleptává jimi nastolenou totalitu.

S komunismem tato totalita myšlení nezmizela. Trochu diktátora a špetka heretika je skryto v každém z nás. Namlouvají nám, že my víme, druzí že nevědí. A kdo ví ? je něco, kdo neví ? není nic. Projeví se to například, když nenecháme druhého ani domluvit, a nebo jej necháme domluvit, ovšem jen proto, abychom se mohli nadechnout a vychrlit pak na něj ?jak to vlastně je?. Mám jednoho kolegu, který často zdůrazňoval že on ?neříká, než jak věci jsou?. Jiný si dovolil poznamenat: ?Nikoliv, říkáš pouze, jak ty věci vidíš.? Bylo téměř slyšet, jak prvnímu spadla s hlavy koruna a s ní i koutky úst.

Ten problém měl už svatý Pavel s křesťany v Korintu. Proto jim napsal: ?Jen se podívejte, bratři, kolem sebe, komu se dostalo povolání. A shledáte, že tu není mnoho moudrých v lidských očích, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.? ?A přece?, pokračuje Pavel, ?ty, které svět pokládá za nevzdělané, ty si Bůh vyvolil, aby zahanbil moudré?, ba i ty, kteří nejsou vůbec nic, ty si Bůh vyvolil, aby zlomil moc těch, kteří jsou ?něco?.? (1 Kor 1,26-31)

Těžko necítit ironii, se kterou Pavel píše na adresu těchto ?lepších lidí?. Tu ironii přisuzuje i samotnému Pánu. Jak jinak chápat, že Bůh, který v Bibli dává moudrost jako svůj velký dar, ji tu podle Pavlových slov ?zahanbuje?? Nejedná se o pravou moudrost, která je dar shůry, ale o jakousi rádobymoudrost, kterou si člověk jako korunu posadil sám na hlavu.

Staří Řekové, kteří si moudrosti (sofia) velice cenili a ji milovali (filosofia), ji chápali především jako poznání sama sebe. ?Gnothi seauton? (poznej sám sebe), vybízel nápis na vchodu do delfského chrámu: uvědom si, že jsi člověk, ne Bůh. Z tohoto poznání pak plynulo uznání vlastních hranic a vlastní malosti. Člověk je malý svět (mikrokosmos), který se tomu velkému světu ? kosmu (makrokosmos) musí podřídit. Nepodřídit se a neuznat, že všechno musí být tak, jak to je, se stává doslova fatální: člověka stihne tvrdá ruka osudu (fatum), ze kterého není úniku (fatalismus) a jeho život se promění v tragédii. Moudrý člověk (sofos) to ví, a podřídí se neměnnému řádu přírody, který je pro stoické filosofy totéž co Bůh.

První mniši v egyptské poušti takovou moudrost řeckých filosofů odmítali a chlubili se svou negramotností. Jedinou pravou filosofií pro ně byla modlitba, rozhovor s Bohem. Bůh sám se v něm dává poznat, a to tím víc, čím méně si člověk o sobě myslí. Tím víc člověka zahrne svými duchovními dary, čím míň toho člověk má a vlastní. Tím silnější radost se v člověku rodí, čím víc pláče nad vlastními hříchy. Proto se mniši celý život káli, žili v chudobě a cvičili se v pokoře. Svatý Basil Veliký řeckou kulturu, jíž byl dědicem, neodmítal. I on žasl nad velebnou harmonií kosmu, do které se člověk musí včlenit. Pro něj to však není slepá poddanost neosobním silám přírody, ale svobodná poslušnost Božímu slovu, které zní v celém stvoření. Zejména v člověku, v jeho svědomí. ?Skrze poznání sebe, naučil jsem se tvé nekonečné moudrosti? zvolá Basil ve své známé homilii. Rozmýšlí nad výzvou Deuteronomia15,9: ?Dávej si pozor na sebe? a dochází k závěru, že ?člověk je veliká věc?!

Ruský film Ostrov navazuje nově na tuto starou tradici, když líčí příběh námořníka Anatolije, který se za války ze slabosti těžce proviní proti svému bližnímu. Uzná svou vinu, stane se mnichem a dá se na celoživotní pokání. Avšak právě ve své největší poníženosti zažívá Boží sílu, která skrze něj působí zázraky. Lidé v tragických životních situacích jej vyhledávají, aby od něj slyšeli slovo moudrosti, které vyrůstá ze života spojeného s životem Kristovým. A tak skrze sazemi zašpiněný obličej bratra Anatolije, klášterního topiče, prosvítá jas Kristovy tváře. On sám ví nejlépe, že ta síla není z něho. A právě proto, že ji uznává jako Boží, ji neváhá nasadit pro dobro bližního i velkou autoritou, která nestrpí odmlouvání. Když matka, jejíhož chlapce uzdravil od gangrény v noze, odmítne jeho pokyn, zůstat přes noc, aby chlapec mohl jít na druhý den ráno ke svatému přijímání, vzplane hněvem a vyrve jí syna násilím z náručí. Napadají tu slova proroka Sofoniáše: ?Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.? (Sof 2,3; 3,12n.)

Láme-li Hospodin, jak píše sv. Pavel Korinťanům, ?moc těch, kteří jsou ?něco?, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet, pak nikoliv proto, aby nás přišlápl k zemi, ale aby nás pozdvihl až k nebesům už v tomto životě. Děje se tak skrze Krista ? ?jeho nám Bůh poslal jakožto dárce moudrosti?. ?Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království? (Mt 5,1-12a) hlásá Ježíš v horském kázání. Kolik existuje výkladů nejasného pojmu ?chudý v duchu?! Asi nejsme dostatečně chudí, abychom pochopili Boží bohatství. Tak jako mnicha Anatolije nám však Pán dává zakoušet naše trpké ?nic?, aby nám mohl svěřit své ?všechno?. Zcela vážně ? ale s humorem.

Richard Čemus