27.2.2011 

To co se děje v posledních dnech v zemích severních Afriky, ohromilo nejen běžné diváky televizních zpráv, ale také odborníky, kteří tyto země léta studují. Poctiví politologové přiznávají, že něco takového nepředpokládali a kdyby ještě před dvěma měsíci měli jmenovat dvě země s nejstabilnější vládou, uvedli by Tunis a Libyi. Dokonce ani v té posledně jmenované zemi by žádný odborník nedovedl třeba jen naznačit potenciální oponenty Kaddáfího. Mikroanalýza poměrů zkrátka uniká i znalcům, a třebaže je známo, že v těchto zemích hraje důležitou roli dělení obyvatelstva na jednotlivé kmeny, zůstává samotný tento pojem nejasný i pro etnology a sociology.

Ještě skrovnější výsledky poskytuje makroanalýza sociálních poměrů. Tvrzení o ?mládeži, která se pomocí Facebooku a Twitteru nadchnula pro demokracii?, je úsměvné, a podle místních diplomatů není zrovna útěšné slyšet tuto rétoriku od Baracka Obamy, protože svědčí hlavně o tom, že americký státní departament je uzavřen do svých vlastních problémů a není schopen hrát významnější roli na mezinárodní scéně. I přes nedostatek přesvědčivé mikroanalýzy místních poměrů, je však možné se pokusit dobrat alespoň obecného rámce probíhajícího dění za pomoci makroanalýzy, vycházející z historických faktů.

Během návštěvy Afriky v roce 2008 řekl Benedikt XVI., že Evropa exportovala do Afriky a do Asie především civilizační sílu evangelia a křesťanství, za což se nemusí ani stydět, ani omlouvat. Omluva by však měla přijít za to, že tam Evropané začali velice záhy vyvážet také osvícenství, nacionalismus, socialismus a materialistický konzumismus. A tyto produkty tam napáchaly obrovské škody.

Ideje importované z Evropy se v převážně muslimských zemích setkaly s islámem, jenž, počínaje 18. stoletím, zažívá krizi. Už nedobýval nová území. Naopak, muslimské země upadly do koloniální nadvlády. Na tuto krizi nevysvětlitelnou z hlediska muslimské teologie, protože Korán a předpovědi Mohameda slibují jenom vítězství, reagoval islám dvěma způsoby. Jedni se domnívali, že muslimové byli poraženi, protože se po Západním evropském způsobu příliš sekularizovali, a vznikl tak muslimský tradicionalismus, který na západní ideje a politické vzory reaguje ve 20. století politickým fundamentalismem.

Jiní se naopak domnívají, že islám prohrál tyto bitvy proto, že si Západní styl osvojil málo. Ti kdo přijali tuto analýzu, začali do islámských zemí dovážet ještě více Západních idejí: nejprve osvícenství, laicismus a pak socialismus, které se rychle spojily s nacionalismem ?vynalézaným? podle Západního vzoru. Střet mezi tradicionalismem - později přejmenovaným na fundamentalismus ? a nacionalismem, vyskloňovaným v jednotlivých zemích různými způsoby, ovládá dějiny regionů s muslimskou většinou od 18. století až dodnes.

Když po 2. světové válce došlo k dekolonizaci, upřednostňovaly Západní země i Sovětský svaz nacionalisty, kteří byli orientovaní sekulárně a socialisticky, zatímco fundamentalisté byli považováni za nevhodné pro přiblížení se jakémukoliv Západnímu modelu, ať kapitalistickému či socialistickému. Jakmile se tamější politický personál odříznul do svých náboženských tradic a nahradil je umělými ideologiemi, začalo docházet k tomu, že se moci ujímali zkorumpovaní diktátoři bez skrupulí. Západ je však podporoval, protože byli považováni za menší zlo než fundamentalisté. Také Vatikán, kde je prostřednictvím pravidelných kontaktů s místní hierarchií známa skutečná situace oněch zemích, se stavěl k tamějším režimům opatrně, protože zaručovaly křesťanským menšinám alespoň fyzické přežití, které by v případě fundamentalistů přestalo být jisté.

Tato linie byla držena celá desetiletí jak Spojenými státy, tak Sovětským svazem, a vynesla k moci politický personál nacionalistů pochybné kvality. Výjimku tvořily tradičně legitimní monarchie jako Maroko a Jordánsko. Další dvě monarchie, stojící na kmenové bázi, které se nikdy nestaly koloniemi - Afghánistán a Saúdská Arábie ? se uzavřely sami do sebe. Zrušení té zdánlivě nejslabší, Afghánistánu, se ujal Sovětský svaz se známými důsledky a bumerangovým devastačním efektem pro samotného agresora. Saúdové odolali, protože mají na svém území posvátná místa islámu a největší naleziště ropy.

Věci se však změnily roku 1979 po vítězství fundamentalistů v Iránu, který byl doposud považován za šíitskou anomálii. Po 11.září 2001 došla americká administrativa definitivně k přesvědčení, že nacionalistické režimy nefungují, a snaží se je navést na tzv. třetí cestu, demokratickou. Situace v Afghánistánu a Iráku ukazuje jasně výsledky těchto snah. Evropská unie na rozdíl od USA nepřestala podporovat nacionalistické režimy. Ty však nyní padly v důsledku mezinárodní hospodářské krize. Tato analýza, samozřejmě, neřeší žádný problém. Vědomí, že nacionalistické režimy severní Afriky končí, neznamená, že je jasné, co nastoupí po nich.

Existují čtyři scénáře, které se mohou v různých zemích uplatnit různě. Pro křesťanské menšiny je hrozbou ten první, tedy vítězství fundamentalismu, které není vyloučeno v Egyptě i přes vlídné úsměvy jednotlivých jeho exponentů. Druhým scénářem je převlečení kabátů, kdy se změní vše, aby to zůstalo při starém, a jednu garnituru zkorumpovaných politiků nahradí druhá. Třetím scénářem, o kterém sní Světová banka a mezinárodní instituce, je nástup technokratů k politické moci. Postavy jako El Baradej v Egyptě ztělesňují tyto sny. Zbývá však otázka, zda je technokracie schopna získat si lid a plnit jeho přání. Čtvrtý scénář by byl nejlepší, totiž objev silných osobností, které by byly zakořeněny v místních tradicích nikoli fundamentalisticky, ale konzervativně. Takový byl sen Bushovy administrativy. Předpokládá však, že by si také Evropa dovedla zvyknout na vousaté leadery se zahalenými manželkami. Další problém ovšem tkví v tom, že takoví vůdcové, pokud vůbec někde jsou, se zatím nikde neobjevili.

Mezi těmito protikladnými scénáři politického vývoje v severní Africe se však vyskytuje také přízrak emigrace biblických rozměrů, směřující do Evropy, zejména do Itálie. Brazilský myslitel Plinio Corrêa de Oliveira (1908-1995) - známý především svou analýzou procesu odkřesťanštění Západu, jež probíhá čtyř úrovňovou revolucí, která postupně rozkládá struktury náboženské, politické, ekonomické a rodinné - přišel již v roce 1992 s hypotézou ?možné invaze davů z Východu a z Magrebu?. Bez jakéhokoli pohrdání, naopak, se soucitem psal tento brazilský myslitel o ?zbídačených davech, které mají hlad a nemají ideje.?

Třebaže tomuto střetu masové imigrace a evropské civilizace zatím nic nenasvědčuje, existuje, byť zcela hypoteticky možnost, že by ?evropský prostor, který se z jistého hlediska jeví jako supercivilizovaný a z jiného jako zkažený, mohl tímto střetem degenerovat do totální anarchie, chaosu a hrůzy?. Tato představa páté revoluce, jak ji nazývá Oliveira, by už nebyla - jako čtyři předchozí - interní záležitostí dějinného vývoje Západu, ale mohla by přijít zvnějšku jako bumerangový efekt exportovaných nectností Západu kombinovaných s islámem ve výbušné směsi. Tato představa se dnes vrací jako bohyně pomsty Nemesis a vede rozhodně spíše k zamyšlení, meditaci a modlitbě než ke krátkozrakým politickým spekulacím a nezúčastněnému salónnímu tlachání.

Italský sociolog a filosof, Massimo Introvigne, je představitelem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě pro boj proti rasismu, xenofobii, diskriminaci, se zvláštním zaměřením na diskriminaci křesťanů i příslušníků jiných náboženství.

Z internetového deníku La Bussola Quotidiana, 26.2.2011
přeložil a zkrátil Milan Glaser

Massimo Introvigne

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.