Kard. Etchegaray vzpomíná na Karola Wojtylu

28.4.2011 

Když se řekne pontifikát Jana Pavla II. není to jen papež sám. Jeho podobu určovala také skupina nejbližších spolupracovníků, osobností, které sám pozval do Vatikánu a které měly jeho důvěru. S papežem je pojilo přátelství a vzájemná loajalita. Jednou z těchto osobností je kard. Roger Etchegaray. S Wojtyłou se seznámil už na koncilu. Jako druhý sekretář francouzského episkopátu byl tehdy p. Etchegaray jednou z důležitých postav koncilu, ačkoliv působil především v jeho kuloárech. Později se stal pomocným biskupem v Paříži a posléze metropolitou v Marseille. V roce 1971 byl jmenován předsedou nově vzniklé Rady biskupských konferencí Evropy. V roce 1984 jej Jan Pavel II. povolal do Vatikánu. Stal se prvním předsedou Papežské rady Iustitia et Pax a papež mu svěřoval politicky delikátní záležitosti. Dnes bezmála devadesátiletý kardinál vzpomíná na své vztahy s Janem Pavlem II.

Jaké byly vaše vztahy s Janem Pavlem II.?

„S Janem Pavlem II.? To je celý život. Spolupracovali jsme téměř třicet let, po celý jeho pontifikát. Seznámili jsme se ještě na koncilu. Tehdy nebyl ještě krakovským arcibiskupem, ale pomocným biskupem. Mnoho jsme tenkrát pracovali na spolupráci evropských episkopátů. Karol Wojtyła byl velmi „evropský“ – a to způsobem velmi konkrétním a realistickým. Musíme si uvědomit, že tenkrát ještě kontinent dělila železná opona. Karol Wojtyła mě několikrát hostil v Krakově. Spojovalo nás tedy dlouhé a opravdu hluboké přátelství a blízkost.“

Jaké vzpomínky na sebe zanechal, když jste každodenně spolupracovali?

„Ne každodenně. Ale když mě po čtrnácti letech biskupské služby v Marseille povolal do Říma, svěřil mi zvláštní funkci, která dříve ve Vatikánu neexistovala, totiž komisi Iustitia et Pax. Vídali jsme se často. Papež mě posílal do různých částí světa, nazývali mě proto také papežským světoběžníkem, poněvadž jsem po dlouhá léta musel z papežova pověření cestovat napříč kontinenty a hlásat, že člověk má žít v pokoji a že to není možné, pokud nežije také v pokoji s Bohem. Na tom mu ohromně záleželo. Když dnes znovu přemýšlíme o jeho životě a službě, vidíme, že mu záleželo především na tom, aby ukázal světu, že Bůh nejen existuje, ale je s námi.“

Jaký byl tedy tento člověk?

„Byl papež. Nebyl předsedou nějaké mezinárodní organizace. Byl zcela člověkem církve, duchovní osobou, na které spočívá evangelijní odpovědnost za hlásání evangelia, aby lidé žili s Bohem a ve shodě s Jeho vůlí. Zároveň měl ale vizi spojení, sjednocení, nejen evropského prostoru, nýbrž celého světa. Byl přesvědčen o tom, že lidstvo, které je Božím dílem, samo sobě neporozumí, pokud nebude žít v jednotě. Tu ovšem nechápal jako uniformizaci a setření rozdílů. Karol Wojtyła měl kořeny zapuštěné v Polsku a to v obtížné historické epoše. Jako Polák chápal, že lidství a víru lze prožívat konkrétně různými způsoby. A přece chtěl nabídnout lidstvu jakousi celosvětovou vizi jednoty. Tomu zasvětil svůj život. Znal jsem ho velmi dobře a mohu dosvědčit, že Jan Pavel II. jako papež byl především člověkem pokoje.“

Jak jste, pane kardinále, prožíval jeho smrt?

„Měli jsme k sobě velmi blízko. A proto jeho smrt, ačkoliv jsme ji očekávali, byla pro mě hlubokým prožitkem. Právě díky té velké blízkosti, jež nás pojila. Vídali jsme se až do samého konce. Nesnadno se mluví o smrti přítele. Ale nějak cítím, že beatifikace pro mě bude podílem na velké radosti. Tento papež je symbolem ideálu lidstva, které má žít v pokoji a radosti. A myslím, že zástupy lidí, kteří se zúčastní téhle beatifikace budou výrazem těchto aspirací, navzdory všem neúspěchům a tragédiím, o nichž se dočítáme v tisku.“

V čem spočívá svatost Jana Pavla II.?

„Svatost Jana Pavla II. se projevovala v tom, že usiloval o jednotu Boha a člověka. Zároveň nic není větší a obtížnější než bratrství, než život v bratrských vztazích. Představy o životě společnosti mohou být různé, ale musíme žít jako bratři, celé lidstvo. K tomu máme daleko. Přesto se nesmíme nechat odradit. Beatifikace bude krásným apelem na bratrství. To není snadné, vyžaduje úsilí. Přesto ale mám důvěru v člověka, protože byl stvořen Bohem a k Jeho obrazu. Věřím v budoucnost lidstva. Věřím v člověka, protože věřím v Boha.“

Johana Bronková

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.