Rádio Vaticana

Beránku, děkuji

29.4.2011

Homilie k 2. neděli velikonoční

Vzpomínám na tu noc před čtvrt stoletím: nemohu spát a poslouchám zahraniční stanice na transistoru. Nad ránem přichází zpráva anglicky s ruským přízvukem: „Njúklier pauerstejšn brejks daun in the Jukrejn“ – na Ukraině explodovala atomová elektrárna! Kvůli typicky sovětskému zamlčování neúspěchů socialismu se nejen svět, ale sami lidé žijící v Černobylu dovídají o tom, co se událo v noci 26. dubna 1986, až když jsou zamořeni. A umírají. Ti co přežili, onemocní, oni, i jejich děti, většinou na rakovinu štítné žlázy. Nejhorší je to v sousedním Bělorusku, kam vítr zanesl nejvíc radioaktivního spadu. Lidé jedí radioaktivní chléb a děti pijí ozářené mléko.

Kdosi přišel na to, že černobýl znamená pelyněk a poukázal na proroctví sv. Jana v Apokalypse 8,11: „…zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny…“

Zatímco my známe pelyněk jako léčivo, v Bibli je vnímán jako jed (srv. Dt 29,17). Léčivo a jed však jsou jen zdánlivě protikladem. Kdo by neměl strach před jedovatým hadem? A přesto vidíme symbol hada na každé lékárně a všude tam, kde je v dosahu pohotovostní lékař, a tím záchrana života. Jistě je to vliv řecké mytologie, kde Bůh zdraví Esculapius měl právě podobu hada. Také ale poznatek, že hadí jed působí vlastně i jako lék, takže uštknutým se dává sérum téhož jedu.

Jsou zde však patrné i hluboce teologické souvislosti. Starý zákon nám vypráví o tom, jak Hospodin poslal na svůj reptající lid jedovaté hady (Nu 21, 6-9). Je pozoruhodné, že kdo byl uštknut, nezemřel, pohlédl-li na měděného hada vztyčeného Mojžíšem na dřevěném kůlu. Ten se stane předobrazem kříže. Ježíš se na tuto biblickou událost výslovně odvolává: „Tak jako Mojžíš vyvýšil hada, tak bude vyvýšen Syn člověka…“ (Jan 3,14).

Musím se přiznat, že mne vždy dráždilo, jak se vůbec může Pán Ježíš srovnávat s hadem, symbolem zla, smrti a hříchu? A do mysli se mi vryla fotografie Jana Pavla II., který jako Mojžíš hledí z biblické hory Nebo do zaslíbené země, a stojí přitom pod křížem, na kterém Kristovo tělo je kovový had. Hrůza! Ale co se divím? Nepíše sv. Pavel, že se pro nás Kristus „stal hříchem“? (2 Kor 5,21) Není jeho svaté tělo a krev sérem proti jedu, který jsme s Adamem a Evou všichni vypili? A neví snad Jan, proč ve svém evangeliu výslovně zmiňuje, že „pohlédli na toho, kterého probodli“ ? (Jan 19,37).

Týž Evangelista Jan nám říká, že „Boha nikdo nikdy neviděl“ (Jan 1,18). Přebírá starozákonní přesvědčení, že vidět Boha znamená zemřít – aby o to více vynikla novost evangelia jako svědectví o tom, co viděl, a čeho se dotýkal (srv. 1 Jan 1-3): Krista – vtěleného Božího Slova. Vidět Boha je cíl víry. Znamená mít Pána před sebou, na dosah – na dotek. V každém z nás žije Máří Magdaléna, která by chtěla Zmrtvýchvstalého obejmout, v každém z nás je nevěřící Tomáš, který hledá fyzické důkazy: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím“ (Jan 20,19-31). Ježíš nás drží v napětí mezi odmítavým „Noli me tangere!“, Nedotýkej se mě! Neboť jsem ještě neodešel k Otci“, a vstřícným „Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně“ (Lk 24,39).

Naději, že toto napětí pomine, my vejdeme do zaslíbené země spočinutí (srv. Žid 4,3-11; Ž 95 (94)) a budeme Boha fyzicky vlastnit, živí List svatého apoštola Petra zvoláním: „Bud’ veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc (a vede) ke spáse, která se má ukázat (nyní) v poslední době.
A proto budete potom jásat, i když vás snad musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ (1 Pt 1,3-9)

Co však jsou ty „všelijaké zkoušky“, které nás „musí trápit teď ještě na krátký čas“? Snad je lze vztáhnout nejen na naše osobní životní drama, ale i na velká znamení času, jakými jsou Černobyl na Ukrajině a tsunami v Japonsku. I ten nejsilnější nukleární jed se může změnit v hojivý lék, pokud vede k poznání, že příklad životního stylu prvních křesťanů není planá romantika, ale reálná výzva dnešku. Ze Skutků apoštolů víme, že „křesťané setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení. Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse.“ (Sk 2,42-47)

Pohlédnout do prozářené tváře dnes 51-letého „likvidátora“ Ivana Vitkovského, který jako elektrikář IV. bloku černobylské elektrárny zůstal na místě, aby alespoň zmírnil škody, znamená vidět bratra, který se za nás obětoval – ba znamená dotknout se v Něm samotného Krista, který za nás sestoupil do pekel. Ruské ikony Sestupem do pekel vyjadřují Zmrtvýchvstání. Černobyl otřásl Sovětským svazem a možná byl cenou za to, že se komunismus zhroutil – jak zdi Jericha.

Je brzy na to říci, čeho je japonské zemětřesení předzvěstí, ale možná je časová návaznost na blahořečení Jana Pavla II. velkým znamením Naděje. Svatost člověka je totiž zjevením Božího milosrdenství v našem čase. Chce se tiše vyznat s Karlem Krylem: „ Beránku, děkuji, marně jsi neumíral!“

Richard Čemus