Rádio Vaticana

Arabské revoluce a křesťanství

15.5.2011

Francouzský básník a filosof Paul Valéry kdysi napsal, že „každá revoluce změní za dva roky to, co by jinak trvalo dvacet let. Zároveň zničí to, co rostlo dvě stě let.“ Tento výrok, který připomněl ve své skvělé knize Křik koruny svatováclavské Ladislav Jehlička, připadá člověku na mysl, pozoruje-li současné dění v arabském světě.

Domino začalo v severní Africe a na Arabském poloostrově padat v lednu útěkem dlouholetého tuniského diktátora bin Alího, pokračovalo odstoupením egyptského Mubaraka, rozpoutáním občanské války v Libyi, slibem odstoupení jemenského Sáliha. Zdá se, že stále ještě není konec, značně vyostřená je situace v Sýrii, klid není ani v dalších zemích, kde si ještě před půl rokem nebylo možno politický protest ani představit – v Bahrajnu či Jordánsku. Tzv. arabské jaro se nezřídka přirovnává k roku zázraků 1989 ve střední a východní Evropě. Těžko říct, zda je to trefné přirovnání, spíš se zdá, že ne. Před dvaadvaceti lety se dotčené země k demokracii navracely, byť po mnoha desetiletích diktatur. Ne náhodou si lze také všimnout, že přechod k demokracii nebyl tehdy úspěšný u těch zemí, které nemohly navazovat na žádnou demokratickou tradici své historie. Dnešní země, jež nově stojí na začátku strastiplného putování k demokracii, se ve své tradici nemohou vztahovat k ničemu demokratickému.

Na místě je připomenout jedno politologické zjištění. Zdaleka ne každý zahájený přechod k demokracii končí demokracií. Podle jednoho výpočtu dokonce jenom 28 % těchto přechodů skončilo úspěchem v podobě demokracie. Opačně viděno to tedy znamená, že téměř tři čtvrtiny pokusů je neúspěšných.

Arabské jaro mnohem spíš může být obdobou evropského jara národů – revolucí roku 1848. Ty tehdy přinesly především probuzení jednotlivých evropských nacionalismů a znamenaly klopotný začátek cesty k demokracii, ne začátek demokracie jako takové. K té se to ještě něco natrvalo. Nejprve musela pěkně zdola vyrůst občanská společnost v podobě hasičských, kulturních a sportovních spolků, spolu s tím se postupně rozšiřovala garance lidských a občanských svobod a práv. Teprve poté začaly být různé skupiny lidí zahrnovány do politického procesu.

Ve světě po skončení studené války to ale vidíme zcela naopak. Demokracie jakožto synonymum pro pouhé všeobecné volby se dostala do božské pozice, o níž se nepochybuje a která se ordinuje jakožto univerzální lék jakékoli společnosti, bez ohledu na její charakteristiky. Viděli jsme to v Afghánistánu, Iráku a teď se to má aplikovat v Egyptě a dalších zemích. Občanská společnost neexistuje, občanská a lidská práva stát negarantuje ani nevymáhá, ale hlavně když se volí. Nejlépe co nejčastěji. Egypt si jen letos projde třemi hlasováními.

Jaké vítězné politické síly asi tak mohou vzejít z hlasování společnosti, jejíž významná část žije v nepředstavitelné chudobě a je negramotná?

Velká obava spojená s arabskými svobodnými volbami předpokládá vítězství radikálních islamistických sil. Možná ještě ne v prvních, svobodou opojených volbách. Ale v těch druhých, třetích, kdy nové demokratické elity ukáží, že nezvládají plnit nereálná očekávání, že se chudoba nezmenšuje, pořádek je mnohem menší než za diktatury – pak mohou přijít radikálové s jednoduchými recepty aplikace tvrdých norem islámského práva šaríja. V tu chvíli veškerý prostor pro jinakost, pro odlišnost mizí.

Myšlenka demokracie je mj. postavena na ochraně práv menšin – a v arabském světě není lepšího testovacího lakmusového papírku než postavení křesťanů. Jednoduše řečeno – lidé mohou volit od rána do večera, pokud ale souběžně tytéž společnosti utlačují křesťany, o demokracii nemůže být ani řeč.

Statistiky říkají, že nejpronásledovanějším náboženstvím 20. a začátku 21. století je křesťanství. Ročně kvůli své víře v Krista umírají stovky lidí, diskriminováno je až 100 milionů lidí. A tyto počty dále rostou, zvláště v muslimských státech, a to i v těch, které se pyšní svými demokratickými revolucemi. Ano, urážek Krista se zde nedopočítáme, vraždy křesťanů jsou na denním pořádku, to vše přecházeno ze strany Západu maximálně s povytaženým obočím. Až novoroční krvavý masakr ubohých egyptských Koptů konečně probudil některé evropské státy alespoň k slovní reakci. A represe křesťanů – katolických i pravoslavných Koptů, ne ze strany státu, ale většinové muslimské společnosti podněcované radikálními salafisty neustále pokračují, ba dokonce se zvětšují. Je to skutečně nutná daň za Mubarakův pád?

Právě na vztahu ke křesťanství lze doložit skutečnou politickou a společenskou svobodu a toleranci daného státu. Tam, kde mohou křesťanské církve svobodně žít a dýchat, je obvykle svobodná celá společnost. A naopak. Potvrzuje se tak, že zdánlivě moderní koncept lidské svobody a důstojnosti lidské osoby vzešel právě z křesťanství. Tomu, kdo chce znesvobodnit společnost, křesťanství a křesťané překáží. Přesto, nebo právě proto, je provokativní věta, že bez křesťanství není skutečné svobody.

A tak si můžeme v dalších měsících všímat, co se v arabských zemích děje. Málokdo by se asi zlobil, kdyby se vydali cestou, na níž by upřednostnili garanci individuálních i skupinových svobod před svobodnými volbami za každou cenu. Ať si vládne nějakou dobu klidně armáda, pokud zajistí rovné zacházení s lidmi: férové soudy, vymáhání práva, rovné šance. Ale to je všechno běh na hodně dlouhou trať. Snadněji se lidu i světu ukazují svobodné volby. To, že z nich vzejde vláda v lepším případě nestabilní, v horším radikální, je jiná věc. Ale může se volit. Mezitím budou další a další křesťané vydávat krvavé svědectví svému Mistru a Pánu. A Západ bude tleskat, tak jako tleská, aniž pořádně ví, čemu, už dnes.

Stanislav Balík