Rádio Vaticana

O paralelním magisteriu teologů

29.5.2011

Rok 1968 či konkrétně tzv. „pražské jaro“ má v povědomí většiny občanů našich zemí dobrou pověst. Zapsalo se tam jako téměř celospolečenské hnutí usilující o svobodu a pravdu uprostřed dusivého temna politické totality. Pokus zdola, který byl vzápětí opět potlačen shora. V té části Evropy, kde nepanoval reálný socialismus, se v té době, zejména mezi mládeží, také vyskytovalo podobné hnutí. Jediným zlem, s nímž se chtělo vypořádat, však byla „autorita“. Autorita politická, náboženská či kulturní, zkrátka jakákoliv, ovšem s výjimkou autority reálného socialismu a zejména v té době velmi oblíbeného Mao Ce-Tunga.

Také v dějinách církevního života znamenal rok 1968 velký zlom. 31.července 1968 našli čtenáři New York Times na první stránce svého preferovaného deníku upoutávku na šestnáctou stranu, kde nalezli něco, co navždy změnilo dějiny života katolické církve. Nešlo o nějakou novou protináboženskou deklaraci tehdejších studentských bojůvek z některého z hlavních Evropských měst, nýbrž o článek nazvaný „Proti papežově encyklice“ (Against Pope Paul´s Encyclical), který byl podepsán o den dříve více než dvěma sty teologů, kteří vybízeli katolíky k nesouhlasu s papežskou encyklikou.

Šlo o něco, co se nikdy předtím v dlouhých a neklidných dějinách církve nevyskytlo. Samozřejmě, vždycky existovali odpadlíci, kteří opouštěli římskou církev. Nikdy však nešlo o teology, učící na katolických univerzitách, kteří ani v nejmenším nemínili svoje katedry opouštět. Našlo se také nemálo kněží, kteří veřejně vybízeli věřící, aby následovali učení těchto teologů a učili se tak nesouhlasit s papežovým magisteriem. Přinesla-li kulturní revoluce, kterou v západní Evropě představuje rok 1968, popírání principu autority ve všech oblastech, pak článek v New York Times byl první projev tohoto zmatení duchů na církevní půdě. Tento první projev nesouhlasu byl organizován nikoli většinovou, ale také ne zanedbatelnou skupinou teologů proti encyklice Humanae vitae (podepsané 25. července 1968 a zveřejněné 29. července téhož roku), v níž papež Pavel VI. (1897-1978) poukazuje na neslučitelnost používání umělé antikoncepce s principy katolické víry. Zrodila se tak idea, rozšířená nejenom ve vybraných kruzích teologů, nýbrž ve světových médiích, že totiž „vyzrálý katolík“, jak se začalo říkat, má na vybranou mezi papežovým učením a názorem teologů. Stalo se tak teprve tři roky po skončení Druhého vatikánského koncilu, během jehož pořádání byla církev jakoby objevena sdělovacími prostředky, které jí poskytly do té doby ve zcela nebývalé míře bezplatnou publicitu a ozvěnu.

Na mediální scéně se tak začal vytvářet jakýsi mlžný opar, který člověku nezřídka podstatně ztěžuje učinit si pojem o církvi jakožto faktu víry, tedy takový obraz, který svým učením podává samotná církev. Od roku 1968 jakoby v církvi existovaly dva zdroje autority. Na jedné straně papež a biskupové s ním sjednocení a na druhé teologové, kteří dokáží vytvářet za pomocí médií dojem, že zastupují většinu bez ohledu na to, zda je to pravda či nikoli. Z hlediska učení hlásaného církví teologové zcela určitě nestojí na stejné úrovni jako církevní učitelský úřad čili magisterium, ale média - a někteří z nich - prezentují jakoby tomu tak bylo.

Současný americký filosof Ralph McInerny v jedné své knize zdůrazňuje, že zásadní otázkou roku 1968 zdaleka není umělá antikoncepce, nýbrž otázka, kdo vykonává autoritu v církvi a kterou autoritu mají sledovat věřící. Závažnost případu Humanae vitae je zřejmá z jednoho faktu, který se týká osoby Pavla VI. Papež, který zastával úřad až do roku 1978, po výše zmíněné reakci teologů jakoby zahořkl a dokonce svého života, tedy následujících deset let, už nevydal jedinou encykliku, třebaže mezi lety 1964 až 1968 jich publikoval sedm.

Mechanismus užívaný teology-disidenty, kteří sami sebe ustavují do pozice paralelních autorit církevního magisteria, popsal velmi zřetelně německý teolog a pozdější kardinál Leo Scheffczyk (1920-2005) na konferenci u příležitosti 20. výročí vydání encykliky Humanae vitae za přítomnosti bl. Jana Pavla II. (1920-2005). Jde o pomalou a v posledku devastující snahu teologů, vysvětluje Scheffczyk, jež krouží kolem pojmu neomylnosti definované na Prvním vatikánském koncilu. Vedle neomylného magisteria se začíná paralelně klást omylné magisterium, tzn. magisterium, které sebe samo v duchu hrbaté pokory považuje za omylné. Vzhledem k tomu, že církevní magisterium se své neomylnosti dovolává jen velmi zřídka a zpravidla požaduje od věřících souhlas s výroky řádného magisteria, vytváří teologický disent postupně určitou mentalitu, podle níž je neomylnost jakousi mimořádnou neschopností mylného tvrzení víry za určitých specifických, slavnostních okolností, zatímco běžné a normální učení víry je omylné a tedy nejisté a lze je tudíž i odmítat.

Zatímco tedy teologové, kteří nepřijali učení Prvního vatikánského koncilu, odmítali neomylnost, teologičtí disidenti z dob po Druhém vatikánském koncilu se naopak zaštiťují učením o neomylnosti, aby mohli sugerovat, že církevní magisterium - kromě těch několika málo mimořádných, slavnostních výpovědí - je vlastně z valné části omylné a proto má věřící právo je nepřijímat.

Zmíněná mentalita je ovšem zcela pomýlená, protože takto by celé církevní magisterium – slavnostní i to řádné - ztratilo svůj smysl. Církev ovšem učí něco zcela jiného, totiž to, že také řádné církevní učení neboli magisterium je hlásáno autoritou Krista a proto je souhlas s tímto učením pro věřícího rovněž nezbytný a neodvolatelný.

Vydávat víru církve byť jen v jednotlivostech za proměnnou veličinu, podléhající případnému dobovému rozhodnutí těch, kdo stojí v čele církve, není nic jiného než výraz ideologie pokroku, která pomalu, nenápadně, popř. s úsměvem, ale účinně víru vyprazdňuje, zbavuje ji obsahu, krásy i radosti.

Milan Glaser