7.8.2011
Média nejsou kolbištěm, na kterém se ukáže vítězství pravdy nad lží, lásky nad nenávistí. Myslet si něco takového, by bylo znamením naivity nebo fanatismu. V promenádách na pomyslném mediálním molu se totiž vyžívají právě představitelé obou zmíněných krajností ve snaze prosadit se, a to jak na poli světském, tak někdy, bohužel, i církevním. Média totiž nepochybně přitahují konkrétní lidské charaktery i povahy, zatímco jiné naopak odpuzují.
Cpát se na mediální scénu v přesvědčení, že právě tam probíhá rozhodující dění, je snaha poněkud úsměvná, stejně jako snaha činit ze stále dalších a dalších prostor lidského světa mediální scénu. Pošetilost těchto snah se ovšem stane zjevnou teprve v kontextu křesťanské víry v druhý příchod Krista. Ten totiž média zcela určitě nestačí zaznamenat, a už vůbec ne předpovědět. A třebaže bude událostí pro každého člověka absolutně nejdůležitější, nebude ji třeba ani nikterak medializovat.
Bylo by zpozdilé myslet si, že úspěšnost evangelizace stojí na pozitivní popularitě či mediálním věhlasu evangelizátorů, byť by šlo o toho globálně nejspolehlivějšího, tedy osobního zástupce Kristova na této zemi. Dostředivá síla mediálního působení na lidskou psychiku je navíc tak obrovská, že dokáže vytlačit z medializovaného sdělení jakýkoli odkaz na podstatu evangelia, totiž čirý dar milosti, a nahradit jej čirou prezentací sebe samého.
Skutečnost, že média jsou z hlediska verbální produkce jakousi konkurencí církevního magisteria, neznamená, že věřící člověk nemůže mít duchovní prospěch z ideového a emocionálního lomozu, který je každodenně produkován sdělovacími prostředky. Nezáleží ovšem na kvantitativním, sociologickém měřítku jako je sledovanost, ba ani na tom psychologickém, na síle zprostředkovaného prožitku. Je třeba přestat být pouhým konzumentem, nadechnout se svobody a praktikovat na mediálním poli také duchovní rozlišování. Nikoli však jakožto nadřazený soudce, nýbrž jakožto součást lidského společenství přitahovaného k Bohu nejen touto cestou. Vždyť ani kdyby globální mediální působení skutečně bylo synchronizováno mocí Zlého, nebylo by tím samým vyňato z dosahu režie Boží prozřetelnosti. Ani masivní mediální manipulace, která je dnes nepochybně technicky možná, proto nemůže unikat Božímu plánu. A ten je třeba hledat.
Jedním z výrazných projevů mediální rétoriky je očerňování. Sv. Ignác z Loyoly měl za to, že pomlouvání, kterému je člověk nebo nějaké lidské společenství vystaveno, je znamením Božího požehnání. Světec měl sice tehdy na mysli konkrétní situaci, ale princip je všeobecný. Lze jej však uplatnit i dnes při analýze mediální scény? Nepochybně.
Základem je nedat se strhnout do veskrze falešného zdání konfrontace či boje, ve kterém je třeba poznat a ukázat na vítěze mezi silami, které spolu zápolí v médiích. Skutečný boj, o kterém křesťana poučuje víra, totiž probíhá jinde a jinak. Děje se ve skrytu duše každého z nás.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.