31.8.2011
Generální audience v Castelgandolfu
Drazí bratři a sestry,
v tomto období jsem vícekrát upozornil na nutnost, aby každý křesťan zahlcený tolika každodenními činnostmi našel čas na Boha a na modlitbu. Sám Pán nám nabízí nemálo příležitostí k tomu, abychom si na něj vzpomněli. Dnes bych se chtěl krátce zastavit u jedné z těchto cest vedoucích k Bohu a napomáhajících k setkání s Ním. Je jí umělecké vyjádření, součást oné „via pulchritudinis“, cesty krásy, o níž jsem vícekráte hovořil a jejíž nejhlubší význam by měl dnešní člověk opětovně odhalit.
Možná se vám někdy stalo, že jste při pohledu na sochu či obraz, při četbě několika veršů nebo při poslechu hudební skladby pocítili v hloubi duše niterné pohnutí a radost, a tak jste zřetelně zakoušeli, že se nenacházíte před pouhou hmotou, kusem mramoru či bronzu, pomalovaným plátnem, shlukem slov či zvuků, nýbrž před něčím mnohem vyšším, něčím, co „promlouvá“, dotýká se srdce, předává poselství, pozdvihuje mysl. Umělecké dílo je plodem tvořivé schopnosti lidské bytosti, která si klade otázky tváří v tvář hmatatelné skutečnosti, snaží se objevit její hluboký smysl a sdělovat jej prostřednictvím jazyka forem, barev a zvuků. Umění je s to vyjádřit a zpřítomnit potřebu člověka, jenž chce překročit viditelné, svědčí o žízni po nekonečnu a jeho hledání. Je dokonce branou otevřenou do nekonečnosti, krásy a pravdy, které přesahují každodennost. Umělecké dílo může přimět mysl i srdce, aby hleděly do výšky.
Existují však umělecká vyjádření, jež jsou skutečnými cestami k Bohu, nejvyšší Kráse, a také nám pomáhají, aby v modlitbě rostl náš vztah k Němu. Jsou to díla rodící se z víry, jež jsou jejím výrazem. Kupříkladu navštívíme-li gotickou katedrálu, jsme unešeni vertikálními liniemi, rýsujícími se vzhůru k nebesům a poutajícími náš pohled a našeho ducha do výšek, zatímco současně pociťujeme vlastní nepatrnost, a přece toužíme po plnosti...Nebo vstoupíme-li do románského kostela, který nás bezprostředně vyzývá k usebrání a modlitbě. Jakoby tyto úchvatné stavby do sebe pojímaly víru pokolení... Či nasloucháme-li úryvku sakrální hudby, jenž rozechvívá struny našeho srdce, naše duše jako by se rozšiřovala a snáze se obracela k Bohu. Vrací se mi na mysl koncert z díla Johanna Sebastiana Bacha, který v Mnichově řídil Leonard Bernstein. V závěru poslední skladby – jedné z Kantát – jsem vnímal – v hloubi srdce, a nikoliv rozumem, že právě vyslechnutá hudba mi předala pravdu – pravdu vrcholného skladatele – a podněcovala mne, abych děkoval Bohu. Vedle mne seděl mnichovský luteránský biskup a já jsem mu spontánně řekl: Kdo toto slyší, ví, že silná víra a krása, vyjadřující nezadržitelně přítomnost Boží pravdy, jsou skutečné. Kolikrát však obrazy nebo fresky, které jsou plodem umělcovy víry a pomocí svých tvarů, barev a světla obracejí naši mysl k Bohu, v nás podněcují rostoucí touhu nabírat z pramene veškeré krásy. Je hluboce pravdivé to, co napsal velký umělec Marc Chagall – malíři po staletí smáčeli své štětce v pestré abecedě, jíž je bible. Kolik příležitostí nám umělecká díla nabízejí k tomu, abychom si připomněli Boha, napomohli své modlitbě, nebo i obrátili svá srdce. Známý francouzský básník, dramatik a diplomat Paul Claudel zakusil Boží přítomnost právě při poslechu zpěvu Magnificat při mši svaté v pařížském Chrámu Matky boží o vánocích roku 1886. Nevstoupil do kostela z pohnutek víry, nýbrž aby mohl argumentovat proti křesťanům. Milost boží však zasáhla jeho srdce.
Drazí přátelé, zvu vás, abyste znovu odkryli, nakolik je umění důležité pro modlitbu a živý vztah k Bohu. Města i vesničky na celém světě skrývají umělecké poklady, jež jsou výrazem víry a povolávají nás ke vztahu k Bohu. Ať se tedy návštěva uměleckých památek stává nejenom příležitostí ke kulturnímu obohacení, nýbrž nechť se navíc přeměňuje v okamžik milosti, ve vzpruhu posilující náš vztah k Pánu a náš rozhovor s Ním, v podnět ke kontemplaci paprsku krásy, jenž nás zasahuje, téměř „zraňuje“ naše nitro a zve nás vzhůru k Bohu – v přechodu od pouhé vnější skutečnosti k hlubší realitě, která zde nachází svůj výraz. Zakončím modlitbou dvacátého sedmého žalmu: „Jen o jedno Boha jsem žádal a o totéž budu vždy žádat: Abych po všechny své dny směl přebývat v domě Božím, hledět na nádheru Boží a hloubati v jeho chrámu“ (Ž 27,4). Doufejme, že Pán nám pomůže, abychom jeho krásu pozorovali v přírodě i uměleckých dílech, byli tak zasaženi jasem jeho tváře a mohli se stávat světlem pro druhé.
Přeložila Jana Gruberová
Poznámka k překladu: při citaci ze žalmu použito překladu Viktora Fischla (Melantrich 1998), který jako jediný hovoří o Boží kráse, resp. nádheře, oproti něze a vlídnosti jiných překladů.
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.