2.9.2011 

Homilie k 23. neděli v mezidobí

„Nezatvrzujte svá srdce…!“ Koncem sedmdesátých let jsem studoval dva semestry v Salcburku. Jednou večer, bylo asi kolem desáté hodiny, jsem se procházel malebným historickým centrem města. V okamžiku, kdy mou pozornost upoutala zajímavá výkladní skříň, oslovil mne muž středního věku. Byl ze sekty Reverenda Moona a pozval mne do jejich komunity na předměstí. Na druhý den jsem se tam skutečně vydal. V kuchyni nevelké vily skupina mladých lidí právě pojídala pizzu, kterou společnými silami připravili. Během tohoto skromného oběda mne seznamovali s principy Moonova učení. Vícekrát jsem se tam už nevrátil. Ale dalo mi to podnět položit si otázku, co na sektách tolik přitahuje a co naopak nám katolíkům mnohdy chybí. Je známo, že sekty dokonale kontrolují své členy, manipulují jejich svědomím a berou jim veškerou svobodu. Na oplátku jim poskytují pocit bezpečí, orientaci a přináležitost do společenství, pocit, že se o ně někdo stará, že na nich někomu náleží.

V našich farnostech naproti tomu často vládne anonymita; a když někdo přestane chodit do kostela, ostatní pokrčí rozpačitě rameny. S nostalgií vzpomínám na knížete Czernína, který tehdy také žil v Salcburku a trávil své stáří tím, že navštěvoval ty, kteří vystoupili z Církve a vedl s nimi rozhovor o tom, je-li jejich rozhodnutí nezvratné. Nevím, měl-li tehdy nějaký viditelný úspěch – ale o to v duchovních věcech nejde. Fakt je, že nepřenechal aktivní apoštolát pouze Svědkům Jehovovým a Moonově sektě.

To, co víme o vnitřním životě sekt, nasvědčuje tomu, že kdo nesplní zadanou úlohu nebo se nedrží stanoveného řádu, je přísně pokárán, ba dokonce krutě potrestán vyloučením a isolací. To je samozřejmě zlé. Je na druhé straně ale dobré, když si v Církvi s ohledem na svobodu jednotlivce jeden druhému nedovoluje nic říct? Nemám na mysli administrativní zákroky hierarchie! Ale právo křesťanů říct si navzájem: „Tak takhle, drahoušku, ne!“ abych použil slova Jiřího Reinsbergera. Už prorok Ezechiel považuje pokárání svých spoluobčanů („Izraelův dům“) za Bohem uloženou povinnost lásky vůči těm, kdo spáchali přečiny. (srv. Ez 33,7-9) To bylo výsadou proroků.

Ježíš však toto právo-povinnost rozšiřuje na celý novozákonní Boží lid: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal.“ (Mt 18,15-20) Tady jsme u bolavého bodu. Jde mi skutečně o to, druhého získat, abych s spolu s ním sdílel společenství Církve? Anebo se cítím oprávněn jako samozvaný prorok jiné vylučovat? Kolik věřících si dnes stěžuje, že i po anulaci jejich neplatného manželství a znovu připuštění ke svátostem se cítí svými spolusestrami a spolubratry ve farnosti isolováno, ba vyobcováno.

Ale možná se opět vracíme k původnímu problému. Znám jednoho člena Církve bratrské, který po rozvodu se musel ve svém sboru veřejně kát, že nedostál svému závazku, a bylo mu uloženo pokání. V mnišských komunitách existovala, či ještě existuje tzv. culpa, kdy provinilý mnich klečel uprostřed shromáždění v kapitulním sále a musel si vyslechnout, co proti němu spolubratři mají. Bylo to tvrdé, ale ozdravné. A hlavně, týkalo se všech. Kdo tou culpou prošel, byl v očích druhých očištěn a nikdo neměl právo mu staré hříchy vyčítat.

V srpnu r. 1991 jsem byl v Moskvě, právě v dramatických dnech pokusu o převrat. Když bylo po všem, vystoupili v televizi dva hlasatelé, mladý muž a mladá žena, a slíbili divákům: „Ode dneška vám už nechceme lhát!“ V listopadových dnech se u nás odehrávaly obdobné scény. Zůstaly jen ovšem jen ojedinělé. Staví nás to před otázku, jsme-li v hloubi duše ochotni odpustit. Že je to s naší společností tak špatné, tkví možná v tom, že jsme nepronikli do tajemství, které Dostojevský tak mistrně popisuje v románu Zločin a trest: Kdo páchal zlo, si sám přeje, aby směl pykat, protože v řádu Ducha platí, že „utrpení“ je dobrá věc. A že odpuštění smiřuje s lidmi a s Bohem.

Pojďme, jásejme Hospodinu, – oslavujme Skálu své spásy, – předstupme před něho s chvalozpěvy – a písněmi mu zajásejme! Pojďme, padněme, klaňme se, – poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! – Neboť on je náš Bůh – a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: – „Nezatvrzujte svá srdce…!“ (Ž 95)

Richard Čemus

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.