Rádio Vaticana

Každá tragédie je kairos

8.9.2011

S arcibiskupem New Yorku, Timothy Dolanem, o 11. září

„Byl to temný okamžik v dějinách lidstva. Brutální útok na důstojnost člověka“ – řekl před deseti lety bl. Jan Pavel II. ve svém prvním veřejném vystoupení po teroristickém útoku na Spojené státy.

Jsem tady 2,5 roku. A musím opravdu upřímně přiznat, že se jen obtížně vyrovnávám s hlubokou tragédií, která se stala 11. září.

Podle katolického arcibiskupa New Yorku, který je zároveň předsedou amerického episkopátu, jsou deset let staré události stále přítomné v srdcích a myslích Newyorčanů. Otevřeny zůstávají také otázky, které tato událost položila.

V New Yorku není ani jeden člověk, který by neslyšel o 11. září a opravdu jen zřídka najdete v mé arcidiecézi člověka, který by osobně neznal někoho, kdo v ten tragický den zahynul.

Den po teroristickém útoku bl. Jan Pavel II. řekl: „Lidské srdce je propastí, ze které se někdy vynořují strašlivé, vražedné úmysly, schopné v jediné chvíli otřást pokojným životem celého národa. V takových chvílích, kdy se jakýkoliv komentář zdá být nepřípadný, přichází na pomoc víra. Jedině Kristovo slovo může dát odpověd na otázky sužující naše myšlení.“
Jak naznačuje arcibiskup Dolan, léta, která nás dělí od tragédie, byla vyplněna činy svědčícími o pravdivosti papežových slov.

„11. září se v New Yorku – a možná dokonce v celých Spojených státech – stalo kupodivu téměř svátkem. A s uznání musím dodat, že nyní začínají převládat postoje, které svědčí o vytrvalosti, typické pro obyvatele New Yorku a snad pro všechny Američany. Mluvím o tom, čemu se v New Yorku říká 12. září. 12. září se dostává na první plán. Tváří tvář tomuto ohromnému aktu násilí jsme – za prvé – obnovili vlastní víru, a – za druhé – obecně lidskou solidaritu, která vede k velmi kreativní službě, lásce a uzdravení. Tyto postoje dnes převládají.“

„Dokonce i tehdy, když se zdá, že moc temnot vítězí – říkal před deseti lety bl. Jan Pavel II. – věřící člověk ví, že zlo a smrt nemají poslední slovo. O tuto pravdu se opírá křesťanská naděje.“
V návaznosti na tato slova arcibiskup Timothy Dolan zdůrazňuje, že postoj, který označuje jménem 12. září, má počátek v tragédii, k níž došlo o den dříve.

Newyorčané se nepohroužili do smutku, hněvu či truchlení. Ale téměř ihned se dali do práce, začali si pomáhat, péčí obklopovat potřebné. Stejně tak téměř hned začal proces uzdravení. Při výročích oné události vzpomínáme také na obětavou lásku, která se v mnoha případech stala skutečnou obětí vlastního života. Myslím zvláště na naše policisty, hasiče a lékaře. Jejich jednání na nás všechny velmi zapůsobilo a dosud na nás má vliv. Proto pamatujeme na jejich rodiny. Odtud se odvíjejí naše modlitby, naše vděčnost a vzpomínky. V nich nalézáme odpověď na otázku, kterou si musí položit každý věřící: co nám Bůh chce říct touto událostí, jakou reakci od nás očekává. Obyvatelé New Yorku odpověděli solidaritou, se vztyčenou hlavou, obětavou láskou našich policistů, hasičů a záchranářů. Farnosti, lokální společenství, sousedi, rodiny, všichni se toho dne scházejí, aby projevili pozornost a péči těm, kdo byli zraněni. Stát po boku těch, kdo žijí v zármutku, je jednou z priorit naší newyorkské společnosti.

Události 11. září mohou ale také celkem logicky probouzet hněv v lidském srdci. Je to normální reakce na tak velké zlo. Jak má Církev v této situaci vydávat věrohodné svědectví o Kristu?

Tím nejdůležitějším, co Církev může přinášet je víra, naděje a láska. A katolická církve v newyorkské arcidiecézi dostává tomu úkolu dobře. Snažíme se přispívat k uzdravení lidských ran. Pomáháme lidem odpouštět, znovu získat naději v kontextu beznaděje oné tragédie. Ukazujeme, že msta nemá smysl. Ovšem hněv, spravedlivý hněv, o kterém mluví také Písmo Svaté, může vést ke smíření a obnově. Nejlepší cestou je obnova. Ukazovat, že nic nemůže zlomit ducha toho, kdo věří. Byl to duch vždy velmi významný pro nás Američany, od založení naší republiky. My, Američané, jsme dosáhli nejvíce, ve chvíli, kdy jsme kladli důraz na to, co je v nás nejšlechetnější. Mám na mysli především povinnost pomoci těm, kdo byli zasaženi; vědomí, že musíme obnovit to, co je nám drahé; oplakávání těch, kdo zahynuli, ovšem zdravé, spojené s vděčností – a také péče o jejich rodiny. To všechno se v New Yorku objevilo v těch deseti letech po 11. září. V naší arcidiecézi nenajdete jedinou farnost, kde by nebyla tabule připomínající farníky, kteří 11. září přišli o život. Tragédie nás může rozdělit nebo sjednotit. Každá tragédie je kairos, výzva. Může nás přiblížit k Bohu, oživit v našich srdcích nejvnešejnější city a probudit činy. A nebo nás může naopak zdrtit, probudit v nás bestialitu. Myslím, že to, co pociťujeme nyní, před blížícím se 10. výročím, je nejen nutnost připomenout onu událost, ale také poděkovat Bohu za to, že pro naprostou většinu Newyorčanů se 11. září stalo příležitostí k tomu, aby se ukázalo, co je v nás nejlepší. Tak tedy tváří v tvář tomu po všech stránkách bestiálnímu činu, který pošlapal všechno lidsky důstojné, vystoupily na povrch překvapivě heroické a obětavé postoje a city, které se projevily v záchranné akci, v péči o druhé, v procesu uzdravení a v paměti. A za to musíme Bohu děkovat.

Přeložila Johana Bronková

Česká sekce RV