Rádio Vaticana

Nastal čas zbavit církev světskosti

25.9.2011

Promluva Benedikta XVI. na setkání s angažovanými katolíky, Freiburg

Pane prezidente spolkové země,
Pane ministře,
pane primátore,
Drazí spolubratři v biskupském a kněžském úřadě !
Vážené dámy a pánové !

Těší mne toto setkání s vámi, kteří se různými způsoby angažujete v církvi a společnosti. Nabízí se mi tím vítaná příležitost, abych vám zde osobně z celého srdce poděkoval za vaši službu a vaše svědectví „zdatných hlasatelů víry v to, co nevidíme“ (Lumen gentium, 35). Tak definuje Druhý vatikánský koncil osoby, které se podobně jako vy zaobírají přítomností a budoucností, vycházejíc přitom z víry. Hájíte na vašich pracovištích vaši víru a víru církve, což není v současné době vždy snadné.

Jsme již celá desetiletí svědky ubývání náboženské praxe, konstatujeme vzrůstající odstup značné části pokřtěných od života církve. Naskýtá se otázka – neměla by se snad církev změnit? Neměla by možná své úřady a struktury přizpůsobit současné době, aby oslovila dnešní lidi, kteří hledají a pochybují?

Blahoslavené Matky Terezy se jednou kdosi zeptal, co by se mělo podle jejího názoru ze všeho nejdříve v církvi změnit. Její odpověď byla: "Měl byste se změnit vy a já".

Tato nepatrná příhoda nám ozřejmuje dvě skutečnosti – na jedné straně chce řeholnice tazateli říci, že církev nejsou pouze druzí, hierarchie, papež a biskupové. Církví jsme všichni my pokřtění. Na druhé straně vychází odpověď z předpokladu, že existuje důvod ke změně. Existuje potřeba změny. Každý křesťan a komunita věřících jako celek jsou povoláni k neustálé konverzi.

Jakou konkrétní podobu má mít tato změna? Jedná se o renovaci, jakou uskutečňuje majitel domu přestavbou a výmalbou své nemovitosti? Nebo se jedná o opravu směru, abychom se s větší rychlostí a přímostí ubírali po naší cestě? Tyto a jiné aspekty jsou zajisté důležité, avšak tady není prostor, abychom se jimi zabývali. Základní motiv změny je apoštolské poslání učedníků a církve samotné.

Církev musí vždy opětovně ověřovat, zda tomuto poslání zůstává věrná. Tři synoptická evangelia poukazují na různá hlediska pověření k tomuto poslání – poslání se zakládá na osobní zkušenosti: „Vy jste toho svědky“ (Lk 24,48); vyjadřuje se ve vztazích: „Získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19); předává univerzální poselství: „Hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15). Svět však svými nároky a podmiňováním svědectví opakovaně zatemňuje, působí odcizení vztahů a vede k relativizaci poselství. Jestliže se církev, jak říká papež Pavel VI., „snaží utvářet podle vzoru, jaký jí nabízí Kristus, dospívá k tomu, že se hluboce odlišuje od lidského prostředí, v němž však stále žije a jemuž se přibližuje“ (Ecclesiam suam, 60). K naplnění svého poslání bude muset neustále zaujímat odstup vůči svému okolí, musí se takříkajíc „odsvětštit“.

Poslání církve vychází z tajemství trojjediného Boha, z tajemství jeho stvořitelské lásky. Láska není v Bohu pouze nějakým způsobem přítomna – On sám je ze své přirozenosti láskou. A Boží láska nechce být uzavřena v sobě samé, nýbrž se touží šířit. Zvláště ve vtělení a v oběti Božího Syna se dotýká lidstva, nás zejména. Syn vyšel ze sféry svého božství, vtělil se a stal se člověkem, a to nejenom kvůli tomu, aby svět potvrdil v jeho pozemské existenci a stal se jeho přítelem, který ponechá svět takový, jakým je, ale aby jej změnil. Součástí kristologické události je nepochopitelná skutečnost – jak říkají církevní Otcové, existuje commercium, směna mezi Bohem a lidmi. Otcové to vysvětlují následovně: my nemáme co dát Bohu, nemůžeme Mu dát nic než svůj hřích. On jej přijímá a bere na sebe a výměnou nám dává sebe a svou slávu. Vskutku nerovná výměna se uskutečňuje v životě a utrpení Krista. On se stává hříšníkem, bere na sebe náš hřích, přijímá to, co je naše a dává nám, co je Jeho. Potom jsme však následným myšlením a životem ve víře spatřili, že mu nedáváme jenom hřích, ale že nás uschopnil a dal nám vnitřní sílu, abychom mu mohli dávat také něco pozitivního: svoji lásku. Dát mu lidskost v pozitivním smyslu. Je ovšem zřejmé, že jenom díky velkodušnosti Boha může člověk, onen žebrák, kterému se dostal božský poklad, může dát také něco Bohu. Bůh nám umožňuje snést tento Jeho dar a činí nás schopnými stát se dárci ve vztahu k Němu.

Církev plně vděčí za svou existenci této nerovné směně. Ve vztahu ke svému zakladateli nevlastní nic svého, aby snad mohla říci: toto jsme udělali skvěle! Nachází svůj smysl výlučně v tom, že je nástrojem spásy, nechává se od Boha pronikat Slovem Božím a vést k jednotě lásky s Bohem. Církev je ponořena do laskavé Spasitelovy péče o lidi. Tam, kde je sebou samou, je v neustálém pohybu, trvale slouží poslání, jež dostala od Pána. Církev se proto musí stále znovu otevírat potřebám světa, ke kterému sama patří a bezvýhradně se jim věnovat, aby trvale zpřítomňovala onu svatou směnu, jež byla zahájena Vtělením.

Ve svém historickém vývoji však církev projevuje rovněž opačný sklon, tedy spokojenost se sebou samou, připodobňuje se tomuto světu, je soběstačná a přizpůsobuje se jeho měřítkům. Nezřídka tak klade větší důraz na organizaci a institucionalizaci než na své povolání k otevřenosti vůči Bohu skrze otevřenost světa k bližnímu.

Aby však církev plnila své pravé poslání, musí neustále vyvíjet snahu odpoutávat se od tohoto svého zesvětštění, opět se otevírat Bohu a následovat tak Ježíšova slova: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ (Jan 17,16). Právě takto se Ježíš dává světu. Dějiny v jistém smyslu církvi napomáhají prostřednictvím různých sekularizovaných údobí, které zásadní měrou přispěly k jejímu očištění a vnitřní reformě.

Sekularizace, ať již formou vyvlastnění církevního majetku či odnětím církevních privilegií a podobně, vždy znamenala významné osvobození církve od světských forem. Církev se takříkajíc vysvlékala ze svého pozemského bohatství a vracela se plně ke své pozemské chudobě. Sdílela tak osud kmene Lévi, který podle Starého zákona jako jediný nevlastnil majetek na zemi, nýbrž jako jediné dědictví mu připadl sám Bůh, Jeho slovo a Jeho znamení. S tímto kmenem církev v oněch okamžicích dějin sdílela nárok chudoby, který ji otevíral vůči světu, odnímal ji materiální závazky, a tak její hlásání opětovně nabývalo na důvěryhodnosti.

Historické příklady nám dokazují, že misionářské svědectví církve, která je od světa odloučena, zřetelněji vystupuje do popředí. Je-li církev osvobozena od svých materiálních, politických břemen a privilegií, může se lépe a skutečně křesťansky věnovat celému světu a být mu otevřena. Může s větší volností znovu prožívat své povolání klanět se Bohu a sloužit bližnímu.

Hlásání, jež je spojeno s křesťanským úkonem klanění a mělo by určovat strukturu církve, je zřetelněji viditelné. Církev se otevírá světu nikoliv proto, aby získala lidi pro instituci s vlastními mocenskými nároky, nýbrž aby lidem umožnila vstup do svého nitra a dovedla je k Tomu, o němž každý člověk společně se sv. Augustinem může říci: „On je bližší mému nitru než já sobě samému“ (srov. Vyznání 3,6,11). On ve své nekonečnosti nade mnou je přesto natolik ve mně samém, že se stává mou pravou niterností. Touto otevřeností církve vůči světu je zároveň naznačen účinný a vhodný způsob, jakým se světu může otevřít každý jednotlivý křesťan.

Nejedná se o to, abychom zde nalezli nový postup k propagaci církve. Spíše to znamená veškeré taktiky opustit a hledat co největší upřímnost, která neopomíjí či nepotlačuje jakoukoliv z dnešních skutečností, nýbrž plně žije současnou víru v prostotě dneška. Dovádí víru k její pravé identitě tím, že ji zbavuje zdánlivých prvků víry, které jsou ve skutečnosti pouhými zvyklostmi.

Řekněme to ještě jinak – křesťanská víra vždy a nejenom v naší době budila pohoršení. To že se Bůh zaobírá námi, lidskými bytostmi, zná nás; věřit, že se Nepochopitelný v určitém okamžiku a na určitém místě stal uchopitelným, že Nesmrtelný trpěl a zemřel na kříži, že nám smrtelným bytostem bylo příslibeno vzkříšení a věčný život - to je pro nás lidi skutečně náročné.

Toto pohoršení, jež nelze zrušit, nechceme-li zrušit křesťanství, bylo v nedávné době zastíněno jinými bolestnými pohoršeními, vyvolanými hlasateli víry. Vzniká nebezpečná situace, pokud tato pohoršení zaujímají postavení onoho prvotního pohoršení (skandalonu) Kříže a zamezují tak k němu přístup a pokud skrývají skutečný požadavek křesťanství za nedostatečnost jeho pomýlených hlasatelů.

Existuje ještě další důvod k přesvědčení, že opět nastal čas „odsvětštění“, odvážně se zbavit toho, co je v církvi světské. Přirozeně to neznamená stáhnout se ze světa. Církev odlehčená od světských prvků je schopna právě v sociálně-charitativní oblasti lidem sdělovat mimořádnou životní sílu křesťanské víry – jak trpícím, tak jejich pomocníkům. „Charita není pro církev určitým druhem společensky prospěšné činnosti, kterou by mohla přenechat někomu jinému, protože patří k její vnitřní povaze a představuje neodmyslitelný výraz její vlastní podstaty“ (Deus caritas est, 25). Také charitativní činnost církve musí zajisté dbát nároku přiměřeného odpoutání od světa, aby se zabránilo odumření jejích kořenů, vzhledem k jejímu možnému narůstajícímu vzdalování se církvi. Pouze hluboký vztah k Bohu umožňuje plně se věnovat člověku, stejně jako se bez pozornosti k bližnímu ochuzuje vztah k Bohu.

Otevřenost vůči světovému dění znamená tedy pro odsvětštěnou církev, že bude tady a dnes slovy a činy dosvědčovat podle Evangelia svrchovanost Boží lásky. Tento úkol ji navíc odkazuje mimo nynější svět – přítomný život je svázán s životem věčným. Jako jednotlivci a jako církevní společenství zažíváme prostotu velké lásky, jež je ve světě zároveň nejjednodušší i nejtěžší věcí, neboť nepožaduje nic více a nic méně než darování sebe sama.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV