Žádné povolání v Božím lidu není okrajové

9.10.2011 

Benedikt XVI. na nešporách, kartouza Serra San Bruno

Drazí bratři v biskupské službě,
Drazí bratři kartuziáni,
Bratři a sestry,

Děkuji Pánu, který mne přivedl na toto místo víry a modlitby, do kartouzy Serra San Bruno. S uznáním zdravím mons. Vincenza Bertoloneho, arcibiskupa Catanzara-Squilalce a s velkými sympatiemi se obracím k této kartuziánské komunitě, na čele s převorem O. Jacquesem Dupontem, kterému ze srdce děkuji za jeho slova na uvítanou a prosím, aby tlumočil můj vřelý pozdrav také generálnímu ministrovi a mniškám kartuziánského řádu.

Rád bych nejprve podtrhnul, jak moje návštěva zapadá do kontinuity znaků mocného společenství Apoštolského stolce a Kartuziánského řádu, jak se projevilo v minulém století. Roku 1924 papež Pius XI. vydal apoštolskou konstituci, kterou schválil řádová statuta, přehlédnutá ve světle Kodexu kanonického práva. V květnu 1984 blahoslavený Jan Pavel II. adresoval generálnímu ministrovi zvláštní list u příležitosti devítistého výročí založení první komunity svatým Brunem v Chartreus u Grenoblu. 5. října téhož roku pak můj milovaný předchůdce přišel sem, a vzpomínka na jeho návštěvu je mezi těmito zdi stále živá. Ve šlépějích těchto minulých, ale stále aktuálních znaků, dnes přicházím mezi vás a rád bych, aby toto naše setkání dalo vyniknout hlubokému společenství, které existuje mezi Petrem a Brunem, mezi pastorační službou jednotě církve a kontemplativním povolání v církvi. Církevní společenství totiž potřebuje vnitřní sílu, onu sílu, kterou před chvílí zmínil otec převor, když citoval slova připisovaná svatému Brunovi „captus ab Uno“: „uchvácen Jediným“, Bohem. „Unus potens per omnia“, jak jsme zpívali v hymnu večerních chval. Pastýřská služba čerpá z kontemplativních komunit duchovní mízu, která pochází od Boha.

Fugitiva relinquere et aeterna captare“: opustit pomíjivé a chopit se věčného. V tomto výrazu z dopisu, který váš zakladatel adresoval převorovi z Remeše, Rodolfovi, je obsaženo jádro vaší spirituality (srov. List Rudolfovi, 13): silná touha vstoupit do jednoty života s Bohem, opustit vše ostatní, všechno, co brání tomuto společenství, nechat se uchvátit nezměrnou láskou Boha a jedině touto láskou žít. Drazí bratři, nalezli jste ukrytý poklad, perlu vzácné ceny (srov. Mt 13,44-46); odpověděli jste radikálně na Ježíšovo pozvání: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ (Mt 19,21). Každý klášter – mužský či ženský – je oázou, ve které se modlitbou a rozjímáním z hluboké studnice nepřetržitě čerpá „živá voda“, která tiší naši nejhlubší žízeň. Kartouza je však zvláštní oázou, kde se ticho a samota střeží zvlášť pečlivě podle životního způsobu, který zavedl svatý Bruno a který zůstal během staletí nezměněn. „Přebývám na poušti spolu s bratry“ – touto větou to shrnul váš zakladatel (List Rudolfovi, 4). Návštěva Petrova nástupce v této historické kartouze má potvrdit nejenom vám, kteří zde žijete, ale celému řádu jeho poslání, které je v dnešním světě více než aktuální a smysluplné.

Technický pokrok zvláště na poli dopravy a komunikací učinil život člověka pohodlnějším, ale i rušnějším, někdy překotným. Města jsou skoro vždycky hlučná. Zřídka je v nich ticho, protože lomoz neustále zůstává v pozadí, v některých zónách i v noci. V posledních desetiletích potom rozvoj médií rozšířil a zvětšil fenomén, který se rýsoval již v šedesátých letech: virtualita hrozí ovládnout realitu. Lidé se v důsledku audiovizuálních poselství, která provázejí jejich život od rána do večera, stále více - a aniž by to postřehli - hrouží do virtuální dimenze. Ti nejmladší, kteří se v těchto podmínkách již narodili, jakoby chtěli vyplnit hudbou a obrazy každou prázdnou chvíli, jakoby ze strachu, že na ně dolehne právě toto prázdno. Je to tendence, která existovala vždycky, zejména mezi mladými v rozvinutějším městském prostředí, ale dnes dosáhla takového stupně, že lze mluvit o jakési antropologické mutaci. Někteří lidé už nejsou schopni zůstat delší dobu potichu a o samotě.

Chtěl jsem tuto sociálně-kulturní situaci načrtnout proto, že dává vyniknout specifickému charizmatu kartouzy, jakožto cennému daru pro církev a pro svět, daru, který přináší našemu životu a celému lidstvu hluboké poselství. Shrnul bych jej takto: stáhnutím se do ústraní a samoty se člověk takříkajíc vystavuje realitě ve své nahotě. Vystavuje se oné zdánlivé „prázdnotě“, kterou jsem před chvílí zmínil, avšak proto, aby zakusil Plnost, přítomnost Boha, nejreálnější Realitu, která přesahuje smyslově vnímatelnou dimenzi. Je to přítomnost vnímatelná v každém stvoření: ve vzduchu, který dýcháme, ve světle, jež vidíme a které nás hřeje, v rostlinách, v kamenech... Bůh, Creator omnium prostupuje všechny věci, ale je nad nimi a právě proto je základem všeho. Mnich, který opustil všechno, jakoby riskoval, když se vystavuje samotě a tichu, aby nežil ničím jiným než tím podstatným a právě tím, že žije to podstatné, nachází také hluboké společenství s bratřími, s každým člověkem.

Někdo by si mohl myslet, že stačí sem pouze přijít, aby nastal tento „skok“. Ale není tomu tak. Toto povolání, jako každé povolání, dochází odpovědi cestou, v celoživotním hledání. Aby bylo možné naučit se přebývat v přítomnosti Boha, nestačí odejít do ústraní na místo, jako je toto. Stejně jako v manželství nestačí slavit svátost sňatku, aby vzniklo skutečně jedno tělo, ale je zapotřebí nechat působit Boha a společně procházet každodenností manželského života. Stát se mnichem vyžaduje také čas, cvičení, trpělivost: „v nepřetržitém božském bdění – jak říkával svatý Bruno – očekávat Pánův návrat a pohotově mu otevírat dveře“ (List Rudolfovi, 4). Právě v tom spočívá krása každého povolání v církvi: dát čas Bohu, aby působil svým Duchem, a vlastnímu lidství, aby v daném životním stavu bylo utvářeno a rostlo podle míry Kristovy zralosti.
V Kristu je celek, plnost; my potřebujeme čas, abychom si osvojili jednu z dimenzí Jeho tajemství. Mohli bychom říci, že je to cesta transformace, ve které se uskutečňuje a ukazuje tajemství Kristova zmrtvýchvstání v nás, tajemství, ke kterému nás tento večer odkázalo Boží Slovo v biblickém čtení, vzatém z listu Římanům: Duch svatý, který vzkřísil Ježíše z mrtvých a probudí k životu i naše smrtelná těla (srov. Řím 8,11), je Ten, který nás připodobňuje Kristu podle povolání každého z nás, na cestě, která vede od křestního pramene až k smrti, k přechodu do Otcova domu. Někdy se v očích tohoto světa zdá nemožným zůstat po celý život v klášteře, ale ve skutečnosti jedině celý život postačuje ke vstupu do této jednoty s Bohem, do této podstatné a hluboké Reality, kterou je Ježíš Kristus.

Proto jsem přišel sem, drazí bratři, kteří tvoříte kartuziánskou komunitu Serra San Bruno, abych vám řekl, že církev vás potřebuje a že vy potřebujete církev. Vaše místo není okrajové: žádné povolání v Božím lidu není okrajové. Jsme jediné tělo, ve kterém je každý článek důležitý, má stejnou důstojnost a je neoddělitelný od celku. Také vy, kteří žijete v dobrovolné samotě, jste ve skutečnosti v srdci církve, a ve vašich žilách koluje čirá krev kontemplace a lásky Boží.

Stat crux dum volvitur orbis – tak praví vaše řádové heslo. Kristův kříž je pevný bod uprostřed proměn a otřesů světa. Život v kartouze je účastí na této stabilitě kříže, která je vlastní Bohu, Jeho věrné lásce. I vy, bratři kartuziáni, zůstávejte pevně spojeni s Kristem jako ratolesti na kmeni a budete přidruženi k jeho tajemství spásy jako Panna Maria, která stála - stabat - pod křížem, sjednocena se Synem stejnou obětí lásky. Takto, jako Maria a spolu s ní také vy, hluboce tkvíte v tajemství církve, svátosti jednoty lidí s Bohem a mezi sebou. V tom jste i jako jednotlivci nablízku mojí službě. Bdi nad námi Nejsvětější Matko církve a svatý otec Bruno ať vaší komunitě stále z nebe žehná.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.