30.11.2011 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
V posledních katechezích jsme se zamýšleli nad různými podobami modliteb ze Starého zákona. Dnes bych rád upřel pohled na Ježíše, na Jeho modlitbu, která se vine celým jeho životem jako skryté řečiště zavlažující celou Jeho existenci, vztahy i gesta a která jej se vzrůstající rozhodností vede k naprostému sebedarování podle láskyplného plánu Boha Otce. Ježíš je učitelem i naší modlitby. On je dokonce účinnou a bratrskou oporou každého našeho obrácení se k Otci. Poněvadž „modlitba – jak shrnuje jeden z titulků Kompendia Katechismu katolické církve – je plně zjevena a uskutečněna v Ježíšovi“ (541-547). Na Něho tedy chceme hledět během následujících katechezí.

Obzvláště příznačným momentem této jeho cesty je modlitba navazující na křest, kterému se podrobil v řece Jordán. Evangelista Lukáš poznamenává, že Ježíš, jakmile z rukou Jana Křtitele přijal spolu s lidem křest, začal se nanejvýš osobně a dlouze modlit: „Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a sestoupil na něj Duch svatý“ (Lk 3,21-22). Právě to, že „se modlil“ v dialogu s Otcem, vysvětluje čin, který vykonal spolu s mnoha ostatními lidmi, kteří přišli k řece Jordán. Modlitbou dává tomuto svému gestu – křtu – výlučný a osobní rys.

Křtitel působivě vyzval k životu hodnému „Abrahamových dětí“, k obrácení se k dobrému a přinášení plodů hodných obrácení (srov. Lk 3,7-9). A velký počet Izraelitů přicházel, jak zaznamenává evangelista Marek: „Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy“ (Mk 1,5). Křtitel přinesl skutečně něco nového: podrobení se křtu mělo znamenat ráznou změnu, zanechání skutků spojených s hříchem a začátek nového života. Také Ježíš přijal tuto výzvu, zařadil se do šedého zástupu hříšníků, kteří čekali na břehu Jordánu. Stejně jako první křesťané klademe si však i my otázku: proč se Ježíš dobrovolně podrobuje křtu pokání a obrácení? Nemá hříchy, z nichž by se musel vyznávat, a proto nemá zapotřebí ani obrácení. Proč tedy? Evangelista Matouš zaznamenává údiv Křtitele, který řekl: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“. Ježíš mu odpověděl: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli“ (v. 15). Naplnění Boží vůle nazývá Bible „spravedlností“. Ježíš ukazuje svoji blízkost té části svého lidu, která podle Křtitelova návodu pokládá za nedostatečné pouhé přiznání se k dětem Abrahama a která chce plnit vůli Boží a zasadit se, aby její vlastní skutky byly věrnou odpovědí na smlouvu, kterou Bůh nabídnul v Abrahamovi. Sestoupením do řeky Jordán ukazuje Ježíš, který je bez hříchu, svoji solidaritu s těmi, kteří přiznávají svoje hříchy, rozhodují se pro pokání a změnu života; dává pochopit, že být součástí Božího lidu, znamená vkročit do nové životní perspektivy, do života podle Boha.

Tímto gestem Ježíš předjímá kříž, zahajuje svou činnost tím, že se řadí mezi hříšníky, přijímá na svá ramena vinu celého lidstva a plní Otcovu vůli. Usebráním v modlitbě ukazuje Ježíš vnitřní spojení s Otcem, který je na nebesích, zakouší Jeho otcovství, vnímá náročnou krásu Jeho lásky a v rozhovoru s Otcem se Mu dostává potvrzení vlastního poslání. Ve slovech, která je slyšet z nebe (srov. Lk 3,22), zní předzvěst velikonočního tajemství smrti a zmrtvýchvstání. Boží hlas jej s odkazem na Izaiáše nazývá „milovaným Synem“, nejmilejším synem, kterého byl otec Abraham ochoten obětovat podle Božího příkazu (srov. Gen 22,1-14). Ježíš není jenom Synem Davidovým, královským mesiášským potomkem či Služebníkem, ve kterém má Bůh zalíbení, nýbrž je také milovaným Jednorozeným Synem, podobným Izákovi, kterého Bůh Otec daroval pro spásu světa. Ve chvíli, kdy Ježíš modlitbou v hloubi prožívá své synovství a zkušenost Božího otcovství (srov. Lk 3,22), sestupuje Duch svatý (srov. Lk 3,22), který Ho vede v Jeho poslání a kterého On sešle, až bude povýšen na kříž (srov. Jan 1,32-34; 7,37-39), aby osvěcoval dílo církve. V modlitbě Ježíš prožívá nepřetržitý kontakt s Otcem a uskutečňuje tak plán lásky k lidem až do konce.

V pozadí této mimořádné modlitby je celý Ježíšův život prožitý v rodině hluboce lnoucí k náboženské tradici Izraelského lidu. Je to zřejmé ze zmínek, které nacházíme v evangeliích: Jeho obřízka (srov. Lk 2,21) a Jeho uvedení do chrámu (srov. Lk 2,22-24), jakož i výchova a formace v Nazaretu, v chrámu (srov. Lk 2,39-40 a 2,51-52). Jde o dobu „asi třiceti let“ (Lk 3,23), dlouhou dobu skrytého a všedního života, který byl však provázen účastí na zkušenostech náboženského společenství jako např. poutí do Jeruzaléma (srov. Lk 2,41). Evangelista Lukáš dal nahlédnout svým vyprávěním o dvanáctiletém Ježíšovi, který usedl uprostřed učitelů zákona v chrámu, že Ježíš modlící se hned po křtu v Jordánu, je zvyklý rozmlouvat s Bohem Otcem na základě tradice, rodinných zvyklostí a zásadních zkušeností, které prožil v jejím rámci. Odpověď dvanáctiletého chlapce Marii a Josefovi již ukazuje na božské synovství, které zjeví nebeský hlas po křtu: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49). Ježíš se nezačal modlit, až když vystoupil z vod Jordánu, nýbrž jenom pokračoval ve svém nepřetržitém a obvyklém vztahu s Otcem. V tomto niterném sjednocení s Ním přechází ze skrytého života v Nazaretu ke Své veřejné službě.

Ježíšovo učení o modlitbě zajisté vychází ze způsobu modlitby, jak si ji osvojil v rodině, ale hluboký a podstatný původ tkví v Jeho bytí Božího Syna, v Jeho jedinečném vztahu s Bohem Otcem. Kompendium Katechismu katolické církve odpovídá na otázku: Od koho se Ježíš naučil modlit? slovy: „Ježíš se podle svého lidského srdce naučil modlit od své matky a z hebrejské tradice. Avšak jeho modlitba vyvěrá z jiného, skrytějšího pramene, neboť je věčný Syn Otce, který se ve svém svatém lidství obrací k svému Otci dokonalou synovskou modlitbou“ (541).

Ježíšova modlitba vystupuje v evangeliích vždycky tam, kde se křiží tradice Jeho lidu a novost Jeho jedinečného osobního vztahu k Bohu. „Opuštěné místo“ (srov. Mk 1,35; Lk 5,16), kam se často vydává, „hora“, kam vystupuje se modlit (srov. Lk 6,12; 9,28), „noc“, která mu skýtá samotu (srov. Mk 1,35; 6,46-47; Lk 6,12), připomínají momenty postupného zjevování Boha ve Starém zákoně a ukazují na kontinuitu Jeho plánu spásy; současně však označují momenty výjimečné důležitosti pro Ježíše, který se do tohoto plánu zapojuje v naprosté věrnosti Otcově vůli.

Musíme se stále více učit vstupovat také svojí modlitbou do těchto dějin spásy, jejichž vrcholem je Ježíš; obnovovat před Bohem své osobní rozhodnutí otevírat se Jeho vůli, prosit Jej o sílu připodobňovat naši vůli té Jeho v celém našem životě, v poslušnosti Jeho plánu lásky k nám.

Ježíšova modlitba se dotýká všech fází jeho služby a každého Jeho dne. Námahy ji nepřeruší. Evangelia dokonce poukazují na Ježíšův zvyk strávit na modlitbách část noci. Evangelista Marek vypráví o jedné takové noci po namáhavém dni po rozmnožení chlebů a píše: „Pak hned přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh směrem k Betsaidě, než on rozpustí zástup. Rozloučil se s nimi a odešel na horu, aby se modlil. Když nastal večer, byla loď daleko na moři a on sám ještě na zemi“ (Mk 6,45-47). Objeví-li se naléhavá a složitá rozhodnutí, stává se Jeho modlitba delší a intenzivnější. Těsně před volbou dvanácti apoštolů poukazuje např. Lukáš na Ježíšovu přípravnou noční modlitbu: „V těch dnech vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem. Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které nazval apoštoly“ (Lk 6,12-13).

Díváme-li se na Ježíšovu modlitbu, musí v nás vyvstat otázka: Jak se modlím já? Jak se modlíme my? Kolik času věnuji vztahu s Bohem? Vychovává se a formuje se dnes k modlitbě dostatečně? A kdo ji může vyučovat? V apoštolské exhortaci Verbum Domini jsem mluvil o nezbytnosti rozjímavé četby Písma svatého. Shrnutím toho, co vzešlo ze zasedání biskupské synody, položil jsem zvláštní důraz na její specifickou formu: lectio divina. Naslouchat, rozjímat, mlčet před Pánem, který mluví, je umění, kterému se lze učit stálou praxí. Modlitba je zajisté dar. Žádá si však také přijetí. Je to Boží dílo, ale vyžaduje nasazení a stálost z naší strany. Zejména kontinuita a vytrvalost jsou velmi důležité. Právě příkladná Ježíšova zkušenost ukazuje, že Jeho modlitba prodchnutá Božím otcovstvím a společenstvím Ducha, se v prodlouženém a věrném konání prohloubila až ke Getsemanské zahradě a kříži. Dnes jsou křesťané povoláni být svědky modlitby právě proto, že náš svět se často uzavírá před božským horizontem a nadějí, kterou setkání s Bohem přináší. Hlubokým přátelstvím s Ježíšem a životem synovského vztahu k Otci můžeme v Něm a s Ním svojí věrnou a stálou modlitbou otevírat okna k Božím nebesům. Ubíráme-li se cestou modlitby bez lidských ohledů, můžeme dokonce pomoci vykročit druhým. I pro křesťanskou modlitbu platí, že kroky otevírají cesty.

Drazí bratři a sestry, vychovávejme se k intenzivnímu vztahu s Bohem, k modlitbě, která není příležitostná, nýbrž stálá, plná důvěry a schopná osvěcovat náš život, jak nás učí Ježíš. A prosme Jej, abychom lidem, kteří jsou nám nablízku a které potkáváme na své cestě, dovedli předávat radost ze setkání s Pánem a světlo svojí existence.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.