Rádio Vaticana

Tři příchody Krista

2.12.2011

Homilie k 2. neděli adventní

Advent je očekávání Kristova příchodu. Ale kterého? Podle sv. Bernarda z Clairvaux (1090-1152) jsou Kristovy příchody tři: Známe trojí příchod Páně – píše sv. Bernard ( In Adventu Domini, Sermo V. - De medio adventu, et triplici innovatio): Ty dva jsou zjevné, ale ten třetí, prostřední, je tajný. Vidí jej vyvolení sami v sobě a jejich duše budou spaseny. Při prvním příchodu tedy přišel v slabém těle, při tomto prostředním v duchu a v pravdě, při posledním ve slávě a velebnosti. Při prvním byl Kristus naším vykoupením, při posledním se zjeví jako náš život, při třetím, prostředním, je naším odpočinkem a naší útěchou. Říká totiž sám Pán: „Miluje-li mě kdo, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu." Boží slovo ať tedy přejde do hloubi tvé duše, do tvých citů a do tvých mravů. Zachovávej je a ono zachová tebe. Neboť k tobě přijde Syn s Otcem a udělá vše novým.“

Žijeme mezi prvním a druhým Kristovým příchodem. To není důvod k frustraci nejistoty mezi nostalgickou vzpomínkou na Kristovo narození a výhledem na jeho slavný návrat (parusia). Žít v silovém poli těchto dvou příchodů je právě oním „tajným“ příchodem třetím. Ten je výzvou zniternit náš vztah s Bohem, vstoupit s ním do důvěrného styku (parrhesia), jaký měl člověk s Bohem v ráji před hříchem. Vyžaduje to každodenní zápas o čistotu srdce, které chce být rajskou zahradou, kde pak člověk slyší Boha v ranním vánku. Pán přichází, aby nám přinesl ráj. Musíme Jej však nechat vstoupit k nám, nechat se jím přímo prostoupit. „Tak jako starý Adam panoval v celém člověku a celého zaujímal, tak teď ať celého dostane Kristus“, píše sv. Bernard. První mniši neváhali, jít tento boj vybojovat do pouště.

Poušť byla už ve Starém zákoně místem očisty a prohloubení víry. Zkušenost exodu a putování Izraele pouští do zaslíbené země se podle rabbího Gamaliela musí opakovat v každém osobním životě. Poušť je nutná, máme-li vnitřně zakusit, že Bůh sám vede naši duši k setkání s Ním. Onen třetí příchod Krista se tedy uskutečňuje v poušti. Ne nutně v té skutečné. Poušť může být symbolem ztráty smyslu, prázdna, samoty, frustrace, zkrátka pokušení všeho druhu a boje proti nim. Nevyhne se mu ten, kdo hledá pramen života, který paradoxně tryská právě v poušti a naplňuje rajským pokojem. Proto může sv. Bernard říct, že třetí návrat Kristův je naším odpočinkem a naší útěchou.

V polovině 6. st. př. Kr. jsou Izraelité zdecimováni v babylonském zajetí. A právě v této atmosféře dramatických událostí Izaiáš vidí přicházet záchranu a těší proto Boží lid (Iz 40,1-5.9-11): „Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost […] Hlas volá: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu!“

Markovo evangelium (Mk 1,1-8) se na Izaiáše výslovně odvolává: “Je psáno u proroka Izaiáše: „Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“ Marek vidí tuto prorokovu výzvu naplněnou v Janu Křiteli, který vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy..“ V Janu Křtiteli tak definitivně končí putování pouští vyvoleného národa, neboť Janovi je dáno poukázat na zaslíbenou zem, kterou je Kristus sám: „Za mnou – říká Jan – už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“

Boží hlas lze lehce, přeslechnout, Boží působení v našem životě lze lehce přehlédnout, zejména, když se zdá, že Pán jakoby nepřichází, protože na něj vztahujeme naše lidská časová měřítka. Druhý Petrův list (3,8-14) proto nabádá: „Jednu věc, milovaní, nesmíte přehlédnout: že je u Pána jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den. Ne že by Pán otálel splnit to, co slíbil, jak ho někteří lidé obviňují z otálení, ale je k vám shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání.“

Pokání je tedy tou nejlepší přípravou na příchod Páně. S kajícím duchem Boha určitě nepřeslechneme a nepřehlédneme, protože naň čekáme v bytostné touze po vysvobození z osidel zla. Touhou po Něm můžeme příchod Páně dokonce i urychlit! List Petrův nám říká jak: tím, že nám bude ležet na srdci, abychom žili svatě a zbožně, a horlivě se snažili být před Pánem bez poskvrny a bez úhony v pokoji.“ Pak ať „ten den Páně přijde – třeba – jako zloděj“. A všechno ať klidně vezme za své“! Nemusíme se bát, vždyť „my čekáme – jak to Pán slíbil – nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost.“

Nelze to vyjádřit krásněji, než Žalmem 85.: „Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: – jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté. – Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, – aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. Milosrdenství a věrnost se potkají, – políbí se spravedlnost a pokoj. – Věrnost vypučí ze země, – spravedlnost shlédne z nebe. Hospodin též popřeje dobro – a naše země vydá plody.

Richard Čemus