31.1.2012 

říkají manželé Hurtovi ze Schoenstattského hnutí

Manželé Hurtovi z Brna se rozhodli k tomu, že odjedou na tři roky do Říma a udělají zásadní změnu v životě své manželské dvojice i svých třech dětí. Co vás k tomu přivádí?

Božetěch Hurt: Patříme do jedné ze složek Schoenstattského hnutí – Institutu rodin. Oslovili nás představení, jestli bychom si dovedli představit převzít (misijní) úkol v nově vznikajícím centru hnutí v Římě. V mezinárodním centru Belmonte je kněz, sestry a my jako rodina. Cítili jsme to jako volání Boží – nějakou dobu jsme se za tento záměr modlili a zkoumali jsme jej.

Monika Hurtová: Když nás představení oslovili, rozebrali jsme situaci a řekli jsme si, že by to nebylo možné. Dětí chodí v Česku do školy, máme tu rodinu, dobrou práci. Myšlenka se ale neustále vracela – i prostřednictvím nejrůznějších vnějších znamení, a tak jsme se nakonec rozhodli přijet se na centrum podívat a zjistit, v čem by naše práce spočívala...

Můžete přiblížit Schoenstattské hnutí – jak, kdy a kde vzniklo a jakou má spiritualitu?

BH: Schoenstattské hnutí vzniklo na začátku 20. století v Schoenstattu – podle tohoto místa, které leží nedaleko Koblenze, je pojmenované. Je to mariánsko-pedagogické hnutí. Původně bylo zaměřeno na kněze a sestry, ale jeho zakladatel ( O. Josef Kenntenich) brzy vycítil, že změna společnosti záleží na tom, jaké budou rodiny. Největší krok k založení díla rodin udělal v koncentračním táboře Dachau, kde byl internovaný tři a půl roku. Setkal se zde s jedním sociologem a otcem rodiny, čímž dochází k založení díla rodin. U nás je schoenstattské centrum ve východních Čechách v Rokoli. Schoenstattské hnutí se k nám dostalo v roce 1939 před začátkem druhé světové války, kdy první generace sester a kněží uzavřela speciální zasvěcení Panně Marii, kterému říkáme úmluva lásky, v kapličce v Rokoli. Zde je pramen a kořen českého Schoenstattu. V současné době existuje výrazná iniciativa mladých rodin v Brně, kde bychom chtěli, jestli nás Pán Bůh takto povede, vybudovat malé schoenstattské centrum s podobou původní kapličky. Co bychom chtěli zvláště církvi nabídnout, je práce s rodinami a manželskými páry. Už teď běží druhým rokem tzv. rodinná akademie, která se rozšířila v schoenstattském hnutí i v jiných zemích...

V čem spočívá tato rodinná akademie – rodina se sice skloňuje ve všech pádech, ale je v krizi...

BH: Akademie je právě odpovědí na krizi rodiny. Jak všichni víme, rodina je konfrontována s ekonomickým tlakem a konzumem všude kolem sebe. Ten, kdo nežije v manželství, je pomalu hodnocen lépe než rodina nebo manželé. Odpovědí na nouzi doby je manželská akademie, která vznikla ve Vídni. Probíhají tam dvouleté kurzy, na kterých se manželé setkávají šestkrát do roka a zpracovávají si své vztahy, upevňují je. Hledá se zde tzv. manželský ideál – to, co dva lidi přivedlo dohromady, co vložil Bůh do podstaty jejich maželství. Manželé se učí, jak poznávat rozdíly mezi mužem a ženou, jak mezi sebou komunikovat, jak si odpouštět a vyvarovat se chyb do budoucnosti. První rok je spíše zaměřený na manžele samotné a sladění jejich vztahu, druhý je už apoštolsky zaměřený – učí se zde, jak předávat dál to, co sami získali.

Vraťme se k vašemu pobytu v Římě. Žijete v mezinárodním centru Schoenstattského hnutí, zastupujete tam rodiny. Jste tam jedinou rodinou – jaké je vaše tamní působení?

BH: Pokusil bych se o začlenění do širšího rámce – Otec Kenntenich, zakladatel našeho hnutí, slíbil v roce 1965 církvi, konkrétně biskupu Höffnerovi v Münsteru, že Schoenstatt vynaloží veškeré úsilí na to, aby šířil rodinného ducha, v němž budou jednotlivci i diecéze, kněží i laici utvářet církev jako skutečnou Boží rodinu. Jsme tady, abychom vytvářeli atmosféru rodiny, aby příchozí do centra – ať už poutníci, nebo lidé z okolí, kteří navštěvují náš velký hezký park, zažili pěknou, přirozenou rodinu, rodinnost. Přes tento přirozený zážitek je pak můžeme dále vést k Pánu Ježíši a Panně Marii...

Tedy v první řadě přes vytváření osobních vztahů...

MH: Náš hlavní úkol v tomto prvním roce bylo navázání kontaktů v osobní, normální, přirozené rovině. Povídáme si s lidmi, kteří přicházejí do parku – hrát si nebo sportovat, nebo přicházejí do kapličky a ptají se, proč tam je, a jaký má centrum význam. Zveme lidi na kávu. Navazujeme kontakt s poutníky, kteří přijíždějí z celého světa, snažíme se je přijmout, pozvat je k nám a vytvářet atmosféru domova. Lidé, kteří přicházejí, říkají, že se cítí dobře, jako doma, i když jsou u nás třeba teprve od předchozího dne. Víme, že je to díky Panně Marii, která nám dává dar zdomácnění.

BH: Zjistili jsme, že v Itálii není mnoho programů pro manžele. Proto bychom chtěli ve farnosti nabídnout program pro manžele po svatbě, aby měli dostatek času se vzájemně poznat, ještě v době nadšení pro manželský vztah.

Spolupracujete tedy s italskou farností, na jejímž území se centrum nachází...

BH: Máme s farností velice dobré vztahy. V našem centru se odehrává velká část života farnosti, protože máme velký pozemek. Například průvod na Květnou neděli začíná v naší kapli, nebo na Velký pátek si farnost rozloží čtrnáct zastavení křížové cesty na naší zahradě. Při nedávném setkání mládeže se zahajovací akce s místním biskupem konala u nás na zahradě. Nepořádáme nedělní mši svatou, ale jdeme všichni do farnosti, aby v nás farnost necítila nějakou konkurenci.

Jste tu téměř rok – jak byste ho zhodnotili?

MH: Byli jsme během tohoto roku především obdarováni skrze mnohá setkání s lidmi z celého světa, kteří k nám přijíždějí. Ačkoliv mnohokrát přijedou lidé, jejichž jazyk naše děti neznají, cítíme, že jsme jedna rodina, a děti si bez problémů hrají s jejich dětmi.

Každý večer chodíme do kapličky na večerní modlitbu. Zpíváme, modlíme se a vyprávíme si o tom, co den přinesl. Každé z dětí děkuje za to, co během dne prožilo. Je to pro nás velmi pěkná zpětná vazba, kdy vidíme, jak vše děti prožívají a za co jsou vděčné. Nejhezčí bylo, když děti řekly : Děkujeme za naše rodiče, že měli tu odvahu jít sem. Cítí, že i pro nás byla tato změna skokem důvěry – cítili jsme, že Bůh to tak chce, a proto jsme opustili jistoty a vydali se na cestu.

Za rozhovor poděkovala Jana Gruberová.

Foto: Kaple mezinárodního centra Schoenstattského hnutí, Řím