Rádio Vaticana

Na mediální poušti

11.3.2012

Nezřídka se zdá, že mediální prostor přestává být informačním pramenem či zrcadlem reality, v níž žijeme. Mediální koexistence nevraživých názorů nejenom politické povahy spolu s dalšími okolnosti způsobují, že je pramenem stále kalnějším a zrcadlem stále pokřivenějším. Kromě toho vyvstává také neúprosná otázka, zda v něm vůbec ještě někdo hledá objektivní pravdu.

Je tomu již téměř sto let, kdy člověk začal přebývat v medializovaném světě, tedy v prostředí občasné či takřka kontinuální mediální komunikace. Nejprve díky rozhlasu, pak televizi a později internetu. Stále stoupající hladina obrazů, hlasů a mínění téměř nekonečně přesahuje představivost i potenciál jednotlivce a tvoří dnes jakousi duchovní databázi, která určuje a podmiňuje myšlenkový i emotivní obsah mezilidské komunikace i její způsoby. Bez mediálních sdělení se neobejde ani komunikace v rodině. Došlo k prolnutí virtuálního světa s tím reálným až do té míry, že se reálný život nezřídka jakoby vypařuje do virtuální sféry. Názorným příkladem toho jsou časté případy závislosti na zapnutých počítačových monitorech. Tyto patologie (a)sociálního chování jsou symptomem a důkazem reálné moci tohoto světa.

Mediální tok nejrůznějších sdělení, kterým je člověk vystaven v technologické společnosti, přitom může mít negativní vliv, aniž by šířil nějakou explicitní a exkluzivní politickou ideologii. Indoktrinace probíhající v takzvaném demokratickém a stále více se globalizujícím světě má mnohem sofistikovanější dimenze, a to jak co do svých obsahů, tak způsobů: nespočívá v kompletním ovládání veškerého toku mediálních sdělení nějakými konspirujícími oligarchiemi, ačkoli i takové skupiny existují a pracují; nespočívá v předkládání nějaké politické vidiny budoucího bezproblémového pozemského života, ačkoliv ani takové nechybějí. Soudobá indoktrinace spíše podchycuje, pohlcuje a rozpouští svobodu lidského jedince, tím že ji odklání od jejího biblického pramene a cíle, kterým je Bůh, Stvořitel a Spasitel. Jde o proces vytváření umělého, inklusivního horizontu lidské existence nepřipouštějícího a neuznávajícího zjevné, transcendentní působení vtěleného Boha v dějinách.

Společným jmenovatelem tohoto procesu je to, co Písmo označuje termínem „tento svět“, jehož vládcem (Jan 16,9) je „otec lži a vrah od počátku“ (Jan 8,44). Věřící sice ví, že působení Boha je svrchovaně svobodné, ale sám není chráněn před pokušením, stavět se na místo Boží. A právě mediální prostor je pro dnešního člověka pouští, prostředím pokoušení a zkoušek. Je to působiště pokušitelské trojčlenky: tělo, svět, ďábel, jak vystupuje v modlitbě, jež je mnohým známa z dětství.

Mechanismus mediálního působení zůstal i po pádu totalitních ideologií stejný. I přes všechnu mediální snahu zesměšňovat a ničit hodnotu autority, jak se s tím začalo na Západě v šedesátých letech minulého století, stojí každá manipulace na zdánlivých autoritách. A to jednoduchou multiplikací výskytu konkrétní osoby či určitého názoru v mediálním prostoru. Takováto (falešná) autorita (osoba či názor) se rodí v přímé úměře ke kvantitě jejího výskytu v médiích. Mediální věhlas rovná se důvěryhodná autorita.

Typickou ukázkou sofistického čili zavádějícího pojmu, kterým se v této souvislosti operuje, je například „veřejné mínění“. Zatemňuje rozdíl mezi míněním zveřejněným a míněním veřejnosti a zastírá fakt, že pravda nemusí být názorem většiny. Snad proto nám mediální sofisté pravidelně připomínají, že objektivní pravda, ať již poznatelná či věřená, je pouhou berličkou pro fanatiky. Relativismu a skepticismu všeho druhu se zkrátka výborně daří právě v médiích, protože tam působí jako projev nestrannosti a objektivity. Podobně jako se necudnost modelky podobá odvaze.

Zdrojem mediální moci jsou lidské slabosti, které se různými způsoby spontánně projevují ať už jde o neuspořádané vášně či neřesti, omyly či předsudky. Zveřejněním jsou zesilovány a pro veřejnost se stávají svodem a pokušením. A právě v tom spočívá přitažlivost médií, protože slabostmi trpí v důsledku prvotního hříchu každý. Všichni lidé tak mohou být díky technologickému rozvoji nejen hromadně pokoušeni, ale také se pokoušet vzájemně.

Není ani příliš důležité, zda někdo v médiích vystupuje a jiný mediální produkty jenom konzumuje. Hranice mezi oběmi situacemi je navíc díky internetu a sociálním sítím stále méně zřejmá. V technologicky rozvinutých společnostech je dnes téměř každý, zejména mladý člověk, prostřednictvím facebooku, twitteru či blogu zároveň tvůrcem i příjemcem mediální komunikace. I autor internetového blogu, který má nulovou návštěvnost, je pokoušen domýšlivou hrdostí nad vlastním mediálním výtvorem.

Média nemohou nebýt živným polem neuspořádaných lidských vášní, neřestí i perverzních úsudků, jejichž zveřejňování nemá jiný účel než svádět a pokoušet lidskou populaci. Není proto divu, že se v naší době začaly vyskytovat zvláštní typy zločinů, které lze označit za „mediální“. Chce se tím říci, že tyto zločiny byly spáchány jen proto, aby byly medializovány, viz loňský případ vyšinutého střelce z Norska či mnoho dalších podobných vražd ve Spojených státech, v Německu a jinde. Stěží vyloučit, že existují i další, podobné zločiny, které byly spáchány pro média, ačkoli jejich rozsah a motiv může být dosud utajen.

Něčemu takovému je ovšem těžké věřit a vlastně to ani není třeba. Důležité je pouze vyjít z mediálního chaosu vždycky směrem k Tomu, který v něm - nikoli náhodou - chybí: k Bohu. Zapojit se do komunikace, které je lidstvo součástí v Kristu, nepodlehnout pokušení vědět všechno o všem, co se s tímto světem děje, a uchovat si zdravou dětskou nedůvěřivost.

Milan Glaser