15.4.2012
V dějinách o něco jde, ačkoliv je možné si myslet, že nejde o nic. Něco se v nich děje, třebaže je možné dělat jakoby nic. Média připomínají zrcadlo, ve kterém se dějiny odrážejí, ale zároveň je nepochybně také ovlivňují. Nechce-li se člověk odcizit sobě samému, musí chtě nechtě neustále rozlišovat mezi svými myšlenkami, slovy a skutky. Právě skrze média si totiž dnešní člověk stále více uvědomuje sebe samého i lidstvo a rozvíjí se tak v dobrém či ve zlém, počínaje svým smýšlením.
Působení sdělovacích prostředků doléhá na člověka nepřetržitě a gigantickou měrou, ale vztahuje se k celku reality jenom zřídka, mělce a plytce. Prakticky nikdy nejsou média nezaujatá, zvláště ta, která se pyšní přívlastkem nezávislá, nýbrž předem lidské vnímání podchycují, vtírají se. Vnucují mu přitom ani ne tak to, co si má myslet o tom či onom, nýbrž podsouvají především pocity, které si má člověk v sobě samém osvojit jako byly jeho vlastní. V tom spočívá nejpronikavější vliv médií a možná i samotný účel jejich existence. Jakožto lidský vynález totiž nepostrádají lidské slabosti a špatnosti. Jsou přímo zakódovány v jejich fungování a navíc je zesilují a šíří. Formují člověka tak, aby ve druhém nespatřoval Boží stvoření se stejnou důstojností, jakou má sám; namlouvají člověku, aby se nestaral o druhé, nýbrž sledoval jenom vlastní záliby a zájmy, zvláště ty přízemnější a sobečtější, a pohrdal svými odpůrci. Média jsou největší scénou takzvaných cizích hříchů, jak tento typ hřešení nazývá katechismus (KKC, 1868), tedy scénou, kde spolupracujeme na hříších, které spáchali druzí (např. tím, že je chválíme, schvalujeme nebo doporučujeme).
Monopol globálních elit ovládajících mediální, nejen zpravodajskou scénu, je naštěstí stále více narušován internetem, který umožňuje vyváženější, tedy oboustranně dobrovolnou komunikaci. Tento neblahý monopol, založený na opisování a přebírání z několika celosvětových zpravodajských agentur, má dosud značný podíl na myšlenkovém a emocionálním korumpování člověka, ale přece jen už nemá pod kontrolou úplně všechny dostupné informace a názory. Není pravdou, že například blogy čili jakési individuální internetové zápisníky představují pramen méně spolehlivých informací či méně opodstatněných názorů než takzvaná renomovaná média, např. televizní stanice, tištěné deníky či internetové informační portály. Jediný problém je pouze v tom, že těchto pramenů existuje nespočetné množství a je nemožné je konzultovat všechny.
Tyto takřka nekonečné možnosti internetu však člověka nepřestávají stavět před stále stejný požadavek, totiž ptát se na pravdu a rozlišovat duchovně mezi emocemi, které ho svádějí nebo mu vyhrožují a do nichž je tak různými způsoby - zvláště audiovizuálními technikami – vtahován nebo zatlačován. Jinými slovy, vždycky je třeba, aby člověk a zvláště dnešní mediální člověk bojoval o svoji svobodu hledáním pravdy; neměl by se vzdávat nebo se nechat kolébat sympatiemi, ani antipatiemi, jimž je cíleně vystavován. Zvláště při komunikaci, která je zbavena hmatatelného lidského společenství. Právě to je případ sdělovacích prostředků, které člověka uzavírají do něho samého, včetně jeho chyb, aniž by mu ovšem v jeho vlastním nitru zprostředkovaly osobní vjem překypující existence Boha, který je láska. I křesťansky orientovaná média mají ovšem v tomto směru problém, protože ani nejdůmyslnější technologie ze své podstaty nemohou tento kontakt zprostředkovat.
Navázat jej může s člověkem jenom Bůh osobně. Milostí čili osvobozením. A toto sdělení bylo dějinám lidstva dáno zmrtvýchvstáním Ježíše Nazaretského. Neexistuje jiná zpráva, která by byla důležitější a exkluzivnější než tato. A zároveň je zřejmé, že se tato zpráva v médiích vyskytuje ze všeho nejméně. I o těchto Velikonocích bylo možné v médiích slyšet křesťany, jak si dávají záležet na tom, aby zdůraznili, že Velikonoce jsou „připomínkou Kristova vzkříšení pro křesťany“, namísto toho, aby se pokusili tuto zprávu opravdu šířit, jako něco, co je přerůstá. Media dnes jakoby všechno přikrývala těžkým a neprodyšným hávem přezíravosti a distance vůči Bohu.
Není to překvapení pro toho, kdo bere vážně Kristova slova o vládci tohoto světa a zároveň věří, že dějiny mají svoji dynamiku, kterou Kristus také prorokoval. Kníže temnot svou vládu uplatňuje v tomto světě bez ohledu na pád většiny komunistických diktatur a vůbec není vyloučeno, že jejich pád je jenom další z triků, kterým se postupně dostává k moci. Mnozí ještě pamatují, jak masový byl souhlas s klíčovými nepravdami komunistické vlády. Dnešní doba má také svoje nepravdy. Jen s tím rozdílem, že se šíří bez ohledu na hranice států. Získávají si ovšem stoupence podobně přesvědčené jako byli ti, kteří v padesátých letech veřejně požadovali smrt údajných velezrádců. Nic nového. Zášť a nevědomost jako její příčina...
Proti tomu však stále stojí dobrá zpráva evangelia, která je stále nová. Bez zajímavosti není také to, že její Nositel se nikdy příliš nezdržoval politologickými analýzami. Evangelia nám dokonce nepodávají žádnou Kristovu kritiku politických poměrů. To by nás mělo naplňovat oním pokojem, který přináší Svým zmrtvýchvstáním.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.