Rádio Vaticana

Za duchovní povolání neseme odpovědnost všichni

2.5.2004

Co dělat na jejich podporu?

Čtvrtá neděle velikonoční se nazývá nedělí Dobrého pastýře. V tento den se modlíme zvláště za dar duchovních povolání. Každý rok vydává papež k tomuto dni své poselství, jímž zdůrazňuje důležitost touhy po povoláních a nezbytnost modlitby na tento úmysl. V naší místní církvi je tato iniciativa prožívána zvlášť intenzivně a biskupové spolu s řeholními společenstvími každoročně připravují vhodné materiály k zamyšlení a k modlitbě na celý týden před touto nedělí.

Jsme-li našimi biskupy často vyzýváni k modlitbě za duchovní povolání, je dobré se čas od času zeptat, jak na tom s povoláními k zasvěcenému životu v České republice jsme.

Předně je potřeba si uvědomit, že přes všechny těžkosti si Bůh i v naší církvi mladé lidi povolává. Tomu nasvědčují počty mužů a žen, kteří se připravují na své zasvěcení. K 1. lednu 2004 bylo v České republice 136 řeholních noviců a kleriků ve 30 institutech a 169 diecézních bohoslovců. Ženské instituty měly 194 novicek a juniorek. K tomu musíme ještě připočítat povolání do moderních komunit a hnutí, která nejsou zahrnuta. Tato čísla nás musí vést k vděčnosti Bohu, že si neustále povolává ty, kteří mu chtějí zasvětit celý svůj život.

I přesto však zůstává pravdou, že se naše diecéze a většina řeholí potýká s velkým nedostatkem duchovních povolání. Ostatně zdaleka ne každý, kdo se začne připravovat, svou formaci také dokončí. Nedostatek nikoho nemůže nechat v klidu. Každý by měl pociťovat svůj díl spoluzodpovědnosti. Ptejme se tedy zcela konkrétně: Co mohu já na podporu povolání udělat?

Předně - a to platí pro všechny bez rozdílu - je třeba se za dar duchovních povolání modlit a obětovat. K tomuto kroku nás vyzývá sám Pán Ježíš. Na druhou stranu musíme na Bohu ponechat rozhodnutí, koho povolá. Vždyť víme, že Pán si v tomto ponechává velkou svobodu, a jak říká Písmo: volá k sobě ty, které chce.

Otázka, co mohu dělat pro povolání, patří zvláštním způsobem rodinám. Vždyť většina kněží první Boží volání pocítila ještě v chlapeckém věku, uprostřed své rodiny. Rodiče by si měli často připomínat, že povolá-li Bůh někoho z jejich dětí, je to ve skutečnosti velké požehnání. Pokud se tedy rodiče modlí za své děti a nabízejí je Pánu, je to jen chvályhodné. Samozřejmě, že musí svým dětem ponechat svobodu v rozhodování a nesmí je manipulovat, aby uskutečnily jejich touhy. Výzvou pro katolické rodiny je i fakt, že se povolání snáze probouzí v početnějších rodinách.

Kněží a řeholníků se týká především příklad vlastního života. Přesto, že se dnes díky masmédiím více zdůrazňují jednotlivá pohoršení a skandály, církev se může pochlubit velkým množstvím vynikajících kněžských osobností. Kolik našich kněží bylo například v minulosti vězněno pro víru, kolik jich nesmělo dlouhá léta sloužit lidem a pracovali v továrnách, kolika ústrkům museli odolávat, a přitom se svým utrpením nechlubí a o svém hrdinství nehovoří. Na jejich pokorné svědectví bychom neměli zapomínat.

Současná doba nás však konfrontuje i s celou řadou nových nesnází. Změněná společenská situace vyžaduje nové modely prožívání zasvěceného života, které se nacházejí jen velmi obtížně. Jmenujme alespoň některé problémy. Kněží podávající vysoký výkon a často vypadají unaveně a málo přitažlivě; mnozí pak nemají chuť k osobní formaci a k prožívání kněžského bratrství. Časté neúspěchy způsobují mnohá zklamání. Bolestnou kapitolou života církve je velká zatíženost kněží budovami a narůstající administrativou. Z řečeného mimo jiné vyplývá, že kněžské povolání mnohdy není pro mladé muže přitažlivé. Podobně bychom mohli hovořit i o řeholnicích a nesnázích najít své vlastní místo v životě společnosti.

Ti, kdo s mladými pracují, mohou však dosvědčit, že nemalá část mladých lidí o zasvěceném způsobu života přemýšlí, ale nenachází odvahu ho přijmout. Chtějí-li kněží a řeholníci představit své povolání mladým lidem a motivovat je k odvážné volbě, pak nejpřirozenější cestou je přítomnost mezi nimi, zvláště na nejrůznějších setkáních, a svědectví radostného a šťastného života.

Co se týká kněží, bude dobré využít také nových zkušeností a vytvářet malá kněžská společenství různého druhu včetně společného bydlení kněží. To totiž nabízí možnost společné modlitby, sdílení života a usnadňuje lidský život kněze. Zajímavou možností bude vytváření misijních středisek, kde společně žijí a pracují kněží i laici.

Zakončeme naši úvahu otázkou, kterou jsme si snad měli položit na začátku. Je ještě dnes potřeba Bohu zasvěcených lidí, lidí žijících v celibátu? Čím obohacují společnost?

Tato banální otázka není vždy snadno zodpověditelná ani pro věřící. Pochopit hlavní důvod existence tohoto stylu života předpokládá uvědomit si vlastní hodnotu zasvěcení se Bohu. Mladý muž či mladé děvče, kteří se odevzdali Bohu, se na prvním místě stávají svědky Boží existence a jeho lásky, která nemá míru a překonává všechny krásné lidské hodnoty. Je-li tomu tak, pak jak církev, tak i celý svět potřebuje svědectví těchto lidí. Vždyť na této zemi budeme stále v pokušení propadnout jen pozemských zájmům a zapomínat, že život člověka směřuje k Bohu do věčnosti. Můžeme zde také spatřovat i velkou výzvu pro všechny kněze a řeholníky, aby svůj život prozkoumali ve světle základního důvodu své existence. Ani jim se totiž nevyhýbá pokušení vkládat více důvěry do organizování než do modlitby a více energie do aktivity než do snahy o vytváření bratrského společenství.

Jan Balík