Rádio Vaticana

Jsme jedné krve

4.5.2012

Homilie k 5. neděli velikonoční

„Samota je strašná“, šeptá osmdesátiletá vdova a oči jí zalijí slzy. Je v celém domě sama. Jediný syn, který bydlí v bytě v přízemí, se rozvedl a sotva kdy je doma. Snacha s vnučkou se odstěhovaly a vnučka se na babičku přijde podívat, ale jen když potřebuje peníze. Nemoc hlodá na těle stařeny, která je již jak věchýtka. Podal jsem jí eucharistii, pak dal požehnání, ale zjevně by si ještě ráda popovídala. Nebráním se. Náhodou mám zrovna čas a mluvit s tou stařenou mne docela baví. Mluví sice hlavně ona, ale to už patří k věci. Vypráví, co jsem od ní už slyšel, a vím, co přijde. Po velkém oblouku vzpomínek plných hořkosti z těžkého osudu se pak vrátí opět do současnosti, aby zakončila smířlivou konstatací, že se život musí brát, jak jde, a ve všem se má vidět vůli Boží.

Chovám k ní úctu a soucítím s ní. Přesto, či právě proto už ani neposlouchám co vypráví, ale naslouchám melodii slov a zabarvení hlasu, pozoruji její gesta. Víc než co říká mne zajímá, kdo je a kdo bude. Nemyslím tím kariéru, která tuto ženu nad hrobem už sotva čeká. Snažím se jen pochopit to, co sv. Jan ve svém listu – četli jsme ho minulou neděli – píše těm, co uvěřili v Krista: „Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je“ (1 Jan 3,1-2).

Záhadná slova! A přece vrhají světlo na životní příběh stařenky. Kristovým vzkříšením se nám dostalo tak velkého dědictví, že nám ho Dárce nejen nemůže celé hned předat, ale ani nám ho ukázat. Říká přeci Pán „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy“ (Jan 16,12). Jakkoliv popsat, co Bůh připravil pro ty, kdo ho milují, je naprosto nemožné, protože to je něco, co – jak říká sv. Pavel – „lidské oko nevidělo, lidské ucho neslyšelo“(…). Slova mohou být prázdná, pustá, bezobsažná, nevyrůstají-li z poznání Božích tajemství vlastním životem. Sv. Jan proto zdůrazňuje, že mluví o tom, „co viděl“, „co slyšel“ a „čeho se dotýkal“ (…). Proto má slovo apoštolů sílu uzdravovat, odpouštět hříchy a proměňovat chléb a víno v tělo a krev Kristovy. Jejich slovo je svátostné, protože má účast na slově Kristově. Není účinnějšího slova, než slovo Kristovo, protože on sám je Boží vtělené Slovo, o kterém List Židům může říct, že „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.“ (Žd 4, 12-13).

V českém středisku „Velehrad“ v Londýně pracovala jako hospodyně Otce Jana Langa SJ paní Emilie – Emily. Původem z Nového Bydžova, od roku 1948 žila v Anglii a když jsem se s ní seznámil, byla už v letech a chodila o berlích. Vždy jsem se těšil na večerní mši svatou, kdy dělala lektorku. Nejméně půl hodiny předem už seděla v kapli a nacvičovala čtení. V českém ochotnickém divadle v Londýně dělala nápovědu a tak věděla, že to není jen tak, vzít do ruky text a číst. A tak i ty nejnezáživnější texty Starého Zákona zněly z jejích úst tak srozumitelné a plné života, že nepotřebovaly komentáře. Nebyla to ale jen technika přednesu. Každé slovo jí nejdřív prošlo srdcem a ulpěl na něm kousek jejího života.

Slova, která vyrůstají ze života, jsou pravdivá, vyjadřují skutečnost a zprostředkovávají poznání. V tom byl zřejmě Janův konflikt s gnosticky zaměřenými křesťany, kteří – ovlivněni řeckým filosofickým myšlením – zpochybňovali, že by název „Boží dítě“ vyjadřovalo skutečné Boží dětství. V biblickém semitském myšlení naopak jméno znamená osobu samu, která ho nosí. Šlo tedy o to, jsme-li skutečné děti Boží, či si jen tak říkáme. Pravdu zde nepoznáme tím, že vytvoříme teorii, kterou pak budeme uvádět do praxe. Pravdu zde poznáme jen důvěřujeme-li slovu toho, kdo nám ji řekl, a jsme ochotni na něj dát.

Obnáší to však riziko, které znal dobře sv. Petr: jestli ho voda unese, se přesvědčí, až když vykročil z lodě (…). Život se nedá vyzkoušet na nečisto, dá se jen žít se vším rizikem, i tím, že Pánův hlas nerozeznám od svodů odpůrce, chybím, a v srdci cítím, že jsem se vzdálil od Boha. Bůh je mi však i tehdy „blíž, než já jsem sám sobě“, jak řekne sv. Augustin. Stejně tak, jako „temná noc“, kterou prožívali Jan z Kříže, velká i malá Terezie a dokonce i Matka Tereza z Kalkuty, nic nevypovídá o tom, kde byl Bůh. Skrývá-li se Bůh duši, pak možná právě proto, že nám je už tak blízko, že bychom oslepli, kdyby se nám v plném jasu zjevil. I Šavel, jak známo, oslepl, jako by se díval bez temného sklíčka do slunce. Ale Pán z nás nechce udělat slepecký spolek! To bude asi důvod, proč se jeho sláva zjevuje ve světě tak pomalu a mlhavě, a možná to je i důvod, proč existují vůbec dějiny a proč Bůh stvořil čas.

A tak nezbývá než žít a konat dobro. „Kusé je naše poznání“ (…) a získáváme je v potu tváře. Nestačí být „osvícen“, jak si to v janovské komunitě někteří namlouvali a druhé nechali pracovat. Proto sv. Jan píše toto napomenutí: „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to upokojí před ním naše srdce, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše srdce. Milovaní, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu a dostaneme od něho všechno, zač prosíme.., protože zachováváme jeho přikázání…abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. (1 Jan 3,18-24).

“Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny – napíše sv. Pavel Efesanům. „Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek”(Ef 2, 19-22).

Jsme-li rodina, pak nás pojí pokrevní pouta, máme jednu krev (i když ne vždy stejnou “krevní skupinu”). Sv. Petr Chryzolog, biskup, doslova vybízí: “Slyš Pána, co žádá: Pohleďte na mě a uvidíte své tělo, své údy, své útroby, své kosti, svou krev. Když už se bojíte toho, co je Boží, proč nemilujete alespoň to, co je vaše? A jeruzalémská katecheze pro nově pokřtěné to stvrzuje: “Neboť ve způsobě chleba dostáváš tělo a ve způsobě vína dostáváš krev; a tak když přijmeš Kristovo tělo a jeho krev, budeš s ním mít společné tělo a společnou krev. Tak se vskutku stáváme nositeli Krista, protože jeho tělo a krev pronikly celé naše tělo a podle svatého Petra se stáváme účastnými Boží přirozenosti.”

V Ježíši Kristu se to vše už stalo skutečností, která se však musí ještě projevit. Tento úkol svěřil nám a nabízí nám i ten nejúčinnější nástroj – kříž. Sv. Efrém Syrský proto zpívá: “Sláva tobě, Kriste, neboť tys postavil svůj kříž jako most nad smrtí, aby po něm přecházely duše z krajiny smrti do krajiny života. Sláva tobě; Kriste, neboť tys přijal tělo smrtelného člověka: a učinil z něho pramen života pro všechny smrtelníky.” Osud oné stařenky není tristní. Je znamením povolání k účasti na proměně lidstva v Boží rodinu.

Richard Čemus