Rádio Vaticana

Křesťanství je náboženstvím důvěry

23.5.2012

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,

Minulou středu jsem mluvil o svatém Pavlu, jenž ukazuje, že Duch svatý je velkým mistrem modlitby, který nás učí obracet se k Bohu důvěrným dětským výrazem: «Abba, Otče». Tak jednal Ježíš. I v nejdramatičtější chvíli svého pozemského života nikdy neztratil důvěru v Otce a vždy jej vzýval s důvěrností milovaného Syna. Když v Getsemanech pocítil úzkost smrti, modlil se: „Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš“ (Mk 14,36).

Již v počátečních krocích svého putování si církev tuto invokaci osvojila, zvláště v modlitbě Otče náš, kdy denně říkáme: „Otče… buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“ (Mt 6,9-10). V listech svatého Pavla ji nacházíme dvakrát. Apoštol se obrací ke Galaťanům slovy: „A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: «Abba, Otče!»“ (Gal 4,6). V jádru onoho zpěvu k Duchu, kterým je osmá kapitola listu Římanům, svatý Pavel praví: „Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: «Abba, Otče!»“ (Řím 8,15). Křesťanství není náboženstvím strachu, nýbrž důvěry a lásky k Otci, který nás má rád. Tato dvě hutná tvrzení mluví o poslání a přijetí Ducha svatého, daru Zmrtvýchvstalého, který z nás činí děti v Kristu, Jednorozeném Synu, a uvádí nás do synovského vztahu k Bohu, vztahu hluboké důvěry, jakou mají děti; synovského vztahu podobného tomu Ježíšovu, třebaže odlišného co do původu a šíře. Ježíš je věčný Syn Boží, který se stal tělem, my se však stáváme dětmi v Něm: v čase, skrze víru a svátostmi křtu a biřmování. Díky těmto dvěma svátostem jsme ponořeni do Kristova velikonočního tajemství. Duch svatý je cenným a nezbytným darem, který z nás činí děti Boží, uskutečňuje ono adoptivní dětství, ke kterému jsou povolány všechny lidské bytosti, protože Bůh, jak upřesňuje list Efesanům, nás v Kristu „vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce, ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“ (Ef 1,4).

Dnešní člověk možná nevnímá krásu, velikost a hlubokou útěchu obsaženou ve slovu „otec“, kterým se můžeme obracet k Bohu v modlitbě, protože postava otce není dnes v každodenním životě dostatečně patrná nebo dostatečně pozitivní. Absence otce, tedy nepřítomnost otce v životě dítěte, představuje velký problém naší doby. Proto lze stěží pochopit v celé hloubce, co znamená, že Bůh je nám otcem. Od Ježíše samotného, z Jeho synovského vztahu s Bohem se můžeme naučit, co vlastně znamená otec a jaká je pravá povaha Otce, jenž je na nebesích. Kritici náboženství řekli, že mluvení o Bohu Otci je prý promítáním našich otců na nebesa. Pravdou je však opak: v evangeliu nám Kristus ukazuje, kdo je otec a jaký je opravdový otec, takže můžeme pravé otcovství vytušit a také se pravému otcovství učit. Připomeňme si Ježíšova slova z kázání na hoře, kde říká: „milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce“ (Mt 5,44-45). Právě láska Jednorozeného Syna, Ježíše, který odevzdává sebe samého na kříži, nám zjevuje pravou povahu Otce: On je Láska a také my ve své modlitbě jako děti vstupujeme do tohoto koloběhu lásky, Boží lásky, která očišťuje naše touhy, naše postoje, poznamenané uzavřeností, soběstačností a egoismem typickým pro starého člověka.

Mohli bychom tedy říci, že v Bohu má Otcovo bytí dvě dimenze. Bůh je předně naším Otcem, protože je naším Stvořitelem. Každý z nás, každý muž a každá žena je zázrakem Božím; Bohem chtěný a Bohu osobně známý. Když se v knize Genesis říká, že lidská bytost je stvořena k obrazu Božímu (srov. 1,27), chce se tím vyjádřit právě tato skutečnost: Bůh je náš Otec, pro Něhož nejsme anonymní, neosobní bytosti, nýbrž máme jméno. Jeden výrok v Žalmech se mne vždycky dotýká, když se jej modlím: „Tvé ruce mne učinily a utvořily“, praví Žalmista (Žl 119,73). Každý z nás může v tomto krásném obraze vyjádřit osobní vztah k Bohu: „Tvé ruce mne učinily. Ty jsi mne zamýšlel, chtěl a stvořil.“ Ani to však nestačí. Duch Kristův nás otevírá na druhou dimenzi Božího otcovství, překračující stvoření, poněvadž Ježíš je v plném smyslu „Syn“, „téže podstaty s Otcem“, jak vyznáváme v Krédu. Tím že se stal lidskou bytostí jako my, nás Ježíš svým vtělením, smrtí a zmrtvýchvstáním přijímá do svého lidství a bytí Syna, takže také my můžeme mít Jeho specifickou příslušnost k Bohu. Naše bytí Božích dětí nemá Ježíšovu plnost. Máme se jimi stávat stále víc v průběhu celé svojí křesťanské existence, růst v následování Krista, ve společenství s Ním, abychom navazovali stále důvěrnější vztah lásky s Bohem Otcem, který je oporou našeho života. Taková je základní skutečnost, která se před námi otevírá, když se otevíráme Duchu svatému, který nám umožňuje obracet se k Bohu oslovením «Abba, Otče!». S Ježíšem jsme v adopci skutečně překročili stvoření, jsme skutečně sjednoceni v Bohu, jsme dětmi novým způsobem, v nové dimenzi.

Nyní se však chci ještě vrátit ke dvěma úryvkům ze svatého Pavla, o kterých uvažujeme v souvislosti s působením Ducha svatého v naší modlitbě. Také tady jsou dva kroky, které si odpovídají, ale mají odlišný odstín. V listu Galaťanům totiž apoštol praví, že Duch svatý v nás volá «Abba, Otče!», zatímco v listě Římanům říká, že my můžeme volat «Abba, Otče!». Svatý Pavel nám dává pochopit, že křesťanská modlitba nikdy není a nenastává jednosměrně od nás k Bohu, není pouze „naším úkonem“, nýbrž výrazem vzájemného vztahu, ve kterém Bůh jedná jako první. Duch svatý volá v nás a my můžeme volat, protože podnět přichází z Ducha svatého. Nemohli bychom se modlit, kdyby nebyla v hloubi našeho srdce touha po Bohu, bytí dětí Božích. Od samotného počátku své existence homo sapiens vždycky hledal Boha, snažil se s Bohem mluvit, protože Bůh vepsal Sebe samého do našich srdcí. První iniciativa tedy vzešla od Boha a křtem v nás opět působí Bůh. Prvním iniciátorem modlitby je Duch svatý, abychom potom mohli skutečně mluvit s Bohem a říkat «Abba, Otče!». Jeho přítomnost tedy otevírá naši modlitbu a náš život, otvírá horizonty Trojice a církve.

Kromě toho chápeme – a to je druhý bod – že modlitba Kristova Ducha v nás a naše modlitba v Něm, není jenom úkonem individuálním, nýbrž náleží celé církvi. V modlitbě se naše srdce otevírá, vstupujeme do společenství nejenom s Bohem, nýbrž se všemi Božími dětmi, protože jsme jedno. Když se obracíme k Otci v komnatě svého nitra, mlčky a v usebranosti, nejsme nikdy sami. Kdo mluví s Bohem, není sám. Jsme součástí rozsáhlé modlitby církve, velké symfonie, kterou ustavičně vznáší k Bohu křesťanské společenství roztroušené v každé části země. Hudebníci a nástroje se jistě liší, což je znakem bohatství, ale melodie chvály je jediná a harmonická. Proto pokaždé, když voláme: «Abba, Otče!», je naše modlitba nesena církví, společenstvím všech modlících se lidí, a naše modlitba je modlitbou církve. Odráží se to také v bohatství charismat, služeb a poslání, které v tomto společenství konáme. Svatý Pavel píše křesťanům do Korintu: „Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí“ (1 Kor 12,4-6). Modlitba vedená Duchem svatým, který nám umožňuje říkat: «Abba, Otče!», nás s Kristem a v Kristu řadí do jediné obrovské mozaiky Boží rodiny, v níž má každý svoje místo i významnou roli v hluboké jednotě se všemi.

Poslední poznámka: učme se volat «Abba, Otče!» také spolu s Marií, Matkou Božího Syna. Naplnění času, o kterém mluví svatý Pavel v listě Galaťanům (srov. 4,4), nastává ve chvíli Mariina přitakání, jejího plného přilnutí k Boží vůli: „Hle, jsem služebnice Páně“ (Lk 1,38).

Drazí bratři a sestry, naučme se okoušet ve své modlitbě krásu bytí přáteli, ba dětmi Boha, abychom Jej mohli vzývat s důvěrou a nadějí, které chová dítě ke svým rodičům, kteří jej mají rádi. Odemkněme svoji modlitbu k působení Ducha svatého, aby v nás volal k Bohu: «Abba, Otče!» a aby naše modlitba měnila, ustavičně obracela naše smýšlení i naše jednání a stále více je připodobňovala tomu, které je vlastní Jednorozenému Synu, Ježíši Kristu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV