Rádio Vaticana

Vatileaks

29.5.2012

O čem se mluví

Vatileaks, tedy krádež určitých dokumentů soukromé papežské korespondence zaměstnává v posledních dnech novináře v celém Západním světě. Netrápí je však, že došlo k porušení sedmého přikázání. Zajímají se intenzivně o obsah této korespondence, ustaraně pokyvují hlavou a pohoršují se nad úrovní vatikánského personálu. Nikdo z nich si patrně neuvědomuje, že si přitom počíná jako komplic. Je to úplně stejná situace jakoby se v supermarketu prodávali věci s cedulkou „kradené zboží“. Kdo má zájem, koupí si, co chce, a nikdo si nedělá starosti s tím, že se podílí na krádeži. Přesně to se totiž děje, když někdo čte korespondenci, která nebyla adresována jemu. A vůbec přitom nezáleží na tom, že byla zveřejněna sdělovacími prostředky, knižně a v poutavém přebalu.

Lze si sice položit otázku, zda by si někdo dovolil publikovat dopisy ukradené například v kanceláři italského prezidenta, ale na odpovědi zas tolik nezáleží. Na celém případě je pozoruhodné především to, že umožňuje postřehnout charakteristický rys dnešního lidského soužití a komunikace. Spoluvina na nemorálním skutku totiž nejenom není nezbytně a vždycky trestná, ale v případě sdělovacích prostředků je dokonce líčena jako záslužná. Medializací se tak dotyčný skutek stává věrohodným produktem žurnalistické profesionality. Nikdo neprotestuje proti nemravnosti, která je jádrem tohoto produktu. Naopak. Dokonce je považován za poctivé zboží a žurnalistům se dostává uznání za domnělou neohroženost. Čtenáři, posluchači či diváci – ti všichni jsou tímto mediálním působením korumpováni.

Útok na listovní tajemství papeže je bezesporu dalším pokusem o diskreditaci nejen papeže, jeho nejbližších spolupracovníků, ale především církve jako takové. Věřící ovšem rozlišuje mezi personálem církve a církví jakožto Tělem Krista, s nímž tvoří jedinou osobu. A třebaže se nepochybně jedná o zkoušku víry v Kristovu církev, je také a právě proto součástí dějin, které jsou plně v režii samotného Boha.

Milan Glaser