Rádio Vaticana

Boží přitakání člověku a «amen» církve

30.5.2012

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
V těchto katechezích rozjímáme o modlitbě v listech svatého Pavla a snažíme se objevit křesťanskou modlitbu jako opravdové osobní setkání s Bohem Otcem v Kristu skrze Ducha svatého. Dnes na tomto setkání vstoupí do dialogu věrné přitakání Boha a důvěryplné «amen» věřících. Tuto dynamiku bych chtěl ukázat v druhém listě Korinťanům. Svatý Pavel adresuje tento vroucí list církvi, která několikrát zpochybnila jeho apoštolát, otevírá své srdce, aby příjemce ujistil o své věrnosti Kristu a evangeliu. Tento druhý list Korinťanům začíná jednou z nejvznešenějších modliteb dobrořečení Nového zákona. Zní takto: „Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás“ (2 Kor 1, 3-4).

Pavel prožívá velká soužení, musel projít mnoha těžkostmi a trápeními, ale nikdy nepodlehl malomyslnosti, byl nesen milostí a blízkostí Pána Ježíše Krista, jehož apoštolem a svědkem se stal a do jehož rukou svěřil veškerou svoji existenci. Právě proto začíná Pavel tento list dobrořečením a díkůvzdáním Bohu, protože ve svém životě Kristova apoštola ani na okamžik nechyběla podpora milosrdného Otce, Boha veškeré útěchy. Prošel hrozným utrpením, jak píše právě v tomto listu, ale ve všech těchto situacích, které se jevily jako bezvýchodné, obdržel od Boha útěchu a povzbuzení. Kvůli hlásání evangelia podstoupil také pronásledování a byl uvržen do vězení, ale vždycky se cítil vnitřně svobodný, byl oživován Kristovou přítomností a toužil hlásat evangelní slova naděje. Z vězení píše Timotejovi, svému věrnému spolupracovníkovi. Pavel, který je v okovech, píše: „Boží slovo spoutáno není. Právě kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista“ (2 Tim 2,9b-10). Ve svém odevzdání se Kristu zakouší Boží útěchu. Píše: „Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává všestranné útěchy“ (2 Kor 1,5).

V modlitbě dobrořečení, kterou začíná druhý list Korinťanům, převládá kromě tématu soužení téma útěchy, kterou netřeba chápat jako pouhé utěšení, ale především jako pobídnutí a povzbuzení nepodléhat obtížím a soužením. Jde o výzvu prožívat každou situaci v jednotě s Kristem, který bere na Sebe veškeré utrpení a hřích světa, aby přinesl světlo, naději a vykoupení. Takto nás Ježíš uschopňuje, abychom sami těšili druhé, kteří se nacházejí v jakémkoli soužení. Hluboké sjednocení s Kristem v modlitbě, důvěra v jeho přítomnost vede k ochotě sdílet utrpení a soužení bratří. Pavel píše: „Kdo cítí slabost, abych ji necítil i já? Kdo je sváděn ke hříchu, aby to nepálilo i mne?“ (2 Kor 11,29). Toto sdílení se nerodí z pouhé přívětivosti, lidské velkorysosti či z altruismu, nýbrž vyplývá z Pánovy útěchy, z nezlomné opory „nesmírné moci, která přichází od Boha a nikoli od nás“ (srov. 2 Kor 4,7).

Drazí bratři a sestry, náš život a naše putování jsou často poznamenány těžkostmi, neporozuměním a utrpením. Známe to všichni. Ve věrném vztahu k Pánu, v ustavičné každodenní modlitbě můžeme také my konkrétně pociťovat útěchu, která přichází od Boha. Ta posiluje naši víru, protože nám dává konkrétně zakoušet přitakání Boha člověku - nám, mně - v Kristu; dává nám zakoušet věrnost Jeho lásky, která se dovršuje darováním Jeho Syna na kříži. Pavel prohlašuje: „Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali – já totiž, Silván a Timotej – nebyl zároveň «ano» i «ne», ale u něho je pouze «ano».Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje «ano». Proto skrze něho voláme «amen» k Boží slávě (2 Kor 1,19-20). Boží «ano» není rozpůleno mezi «ano» a «ne»; je jednoduchým a jistým «ano». A na toto přitakání odpovídáme svým «ano», svým «amen» a tak bezpečně stojíme v přitakání Božím.

Víra není primárně lidská činnost, nýbrž nezištný dar Boha zakořeněný v Jeho věrnosti, v Jeho přitakání, které nám umožňuje chápat, jak žít vlastní lidskou existenci tím, že milujeme Boha a bratry. Celé dějiny spásy jsou postupným vyjevováním této věrnosti Boha navzdory našim nevěrnostem a našemu zapírání v jistotě, že dar a povolání jsou neodvolatelné, jak praví apoštol v listě Římanům (11,29). Drazí bratři a sestry, způsob, jakým jedná Bůh, je značně odlišný od toho našeho. Těší nás, posiluje a obdařuje nadějí, neboť Bůh svoje přitakání neodvolává. Před neshodami lidských vztahů, často i těch rodinných, jsme sváděni, abychom nevytrvali v nezištné lásce, která stojí námahu a oběť. Avšak Bůh vůči nám neochabuje, nepolevuje v trpělivosti vůči nám a svým nezměrným milosrdenstvím nás ustavičně předchází, vychází nám vstříc jako první a Jeho přitakání je absolutně věrohodné. V události kříže nám poskytuje míru svojí lásky, která nekalkuluje a nepoměřuje. Svatý Pavel v listě Titovi píše: „Projevila se dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem“ (Tit 3,4). A aby se toto přitakání každý den obnovilo „posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,21b-22).

Duch svatý totiž neustále zpřítomňuje a oživuje přitakání Boha v Ježíši Kristu a vytváří v našem srdci touhu následovat jej, abychom jednoho dne vstoupili úplně do Jeho lásky, až dostaneme příbytek v nebi, který není zbudován lidskýma rukama. Není osoby, která by nebyla dostižena a interpelována touto věrnou láskou, schopnou čekat i na ty, kteří nadále odporují svým „ne“ anebo zatvrzelostí srdce. Bůh nás očekává, stále nás hledá, chce nás přijmout do společenství se Sebou, aby každému z nás daroval plnost života, naděje a pokoje.

K věrnému přitakání Boha se váže «amen» církve, které zní v každém liturgickém úkonu: «amen» je odpověď víry, kterou se vždycky končí naše osobní i komunitní modlitba a která vyjadřuje naše přitakání Boží iniciativě. Často v modlitbě odpovídáme svým «amen» ze zvyku, aniž bychom chápali hluboký význam tohoto výrazu, který pochází ze slova ’aman, jež v hebrejštině i aramejštině znamená „stabilizovat“, „upevnit“ a v posledku „být si jistý“, „říkat pravdu“. Podíváme-li se do Písma svatého, vidíme, že «amen» bývá vyslovováno na konci Žalmů vyjadřujících požehnání a chválu, jako například v Žalmu 41: „Mne však zachováš bez úhony, navěky mě postavíš před svou tvář. Požehnaný Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky! Amen, amen.“ (13-14). Anebo se vyslovuje jako výraz přilnutí k Bohu, například když se Izraelský lid vrací z babylonského exilu naplněn radostí a svým «amen» vyjadřuje přitakání Bohu a Jeho zákonu. Kniha Nehemiášova vypráví, že po tomto návratu „Ezdráš otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé – a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: «Amen, Amen!»“ (Neh 8,5-6).

Toto «amen» židovské liturgie je tedy již od počátku «amen» prvotních křesťanských společenství. A kniha Zjevení svatého Jana, která je povýtce knihou křesťanské liturgie, začíná oním církevním «amen»: „Tomu, který nás miluje, který nás svou krví zbavil hříchů a udělal z nás královský (národ) a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky! Amen.“ (Zjev 1,5b-6). Tak to stojí v první kapitole této knihy, která se pak také končí invokací: „Amen, přijď, Pane Ježíši“ (Zjev 22,21).

Drazí přátelé, modlitba je setkáním s živou Osobou, které se naslouchá a s níž se vede dialog; je to setkání s Bohem, které obnovuje Jeho nezlomnou věrnost, Jeho přitakání člověku - každému z nás - aby nás obdaroval uprostřed životních bouří a dal nám život sjednocený s Ním, existenci naplněnou radostí a dobrotou, jež naleznou svoje naplnění v životě věčném.

Svou modlitbou jsme povoláni přitakávat Bohu, odpovídat přilnutím «amen» a věrností celého svého života Jemu. Tuto věrnost si však nemůžeme nikdy vydobýt svými silami. Není to pouhý plod našeho každodenního nasazení, ale přichází od Boha a zakládá se na přitakání Krista, který říká: mým pokrmem je konat vůli Otcovu (srov. Jan 4,34). Musíme vstoupit do tohoto přitakání, do tohoto Kristova přitakání přijetím Boží vůle, abychom spolu se svatým Pavlem mohli říci, že už nežijeme my, ale Kristus žije v nás. Potom «amen» naší osobní i komunitní modlitby prostoupí a promění celý náš život, život Boží útěchy, život ponořený do věčné a nezlomné Lásky.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV