Rádio Vaticana

Kdy uvidím tvář Hospodina?

8.6.2012

Homilie k 10. neděli v mezidobí

Na Sicílii se často vyskytuje mužské jméno Kalogero. Je řeckého původu a znamená „krásný či dobrý stařec“ (kalos geron). Jak může být stařec krásný, když se tělo scvrkává a tvář vráskovatí?

Pavel Florenskyj říká, že je to askeze, která dělá starce víc ještě než dobrým – krásným. Jsme zde ale už na jiné rovině, na úrovni z nitra člověka vyzařující duchovní krásy. Sv. Pavel má na mysli tuto krásu, duchovní mladost, když Korinťanům píše (2 Kor 4,13 - 5,1): „tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje“…, neboť – vysvětluje – „nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.“

Rozjímat, meditovat, či kontemplovat „neviditelné“, duchovní věci Boží, je předchuť ztraceného ráje, který se zračí ve tváři člověka jako touha po duchovní kráse. První a základní stupeň kontemplace je ovšem vidění vlastního hříchu.Tomu se však rádi vyhýbáme a raději se rozplýváme v odtažitém mluvení o Bohu, než abychom přiznali před Bohem a před bližním: „zhřešil jsem proti tobě“. Bez takového bolestného, ale ozdravného realismu duchovní krásu nahradí zrádná mělká líbivost, zatímco není větší krásy, říká sv. Efrem, než té, která se zračí ve tváři omyté slzami pokání.

Kniha Genesis (Gn 3,9-15) ukazuje, že od počátku se Adam (hebrejsky člověk) a Eva (Adama) vyhýbají osobnímu ručení. Je přece mnohem lehčí hledat vinu daleko mimo sebe, u bližního, v nepříznivých podmínkách, či dokonce v anonymní síle kosmických proudů, než se vnitřním zápasem probojovat k doznání, že ten, kdo zhřešil jsem JÁ. Místo toho Adam svaluje vinu na ženu, podobně i žena na hada. Narušila se prvotní duchovní čistota (nahota) člověka, kterého Bůh stvořil dobrého a svobodného. Biblický příběh to úmyslně staví proti dualistickým mytologiím, které viděly zlo jako kosmickou danost, která je součástí všeho, i samotného člověka, takže jeho „povinné ručení“ je omezené. Bible je v tomto revoluční: Zlo není součástí Božího stvoření, ale proniklo do něj skrze lidské svobodné rozhodnutí. To, co bylo pouhou možností, pokušením, představou, ba chimérou, se tak zrealizovalo.

V evangeliu (Mk 3,20-35) Ježíš mluví o zlu jako nezpochybnitelné realitě, nenechává nás však na pochybách, kdo je pánem nad těmito mocnostmi. Zpochybnit Boží moc – Ducha svatého, je zásadní hřích. Starý Adam svaloval vinu na Evu, Eva zase na hada. Nový Adam, Kristus, neuhýbá, staví se zlu nejen tváří v tvář, ale bere ho na sebe. On, který je bez vinny, bere na sebe vinu všech těch, kteří před ní utíkají, ale také těch, kteří pod její tíhou klesají. Ďábel, říkával Otec Špidlík, má následují taktiku: „Když nás svádí, namlouvá nám, že to nic není. Když to ale uděláme, usvědčuje nás, že jsme hřešili tak těžce, že ani Bůh nám nemůže odpustit“. Kdo se nechce pokořit a vyznat mea culpa ,se rád stylizuje do pózy soudce a moralizuje druhé. Vystihl to Karel Kryl v písni „Veličenstvo kat“, když zpívá: „Na rohu ulice vrah o morálce káže, před vraty věznice se procházejí stráže“. Boží syn to zakusil na vlastní kůži, když Jej zákoníci poučovali, zkoušeli a farizejsky Jej pak odsoudili – za bezbožnost.

Hřích nemusí nutně spočívat ve špatných skutcích, ale též v odmítání pravdy proti veškeré evidenci. Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili o Ježíšovi: „Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.“ Nechtěli totiž Ježíše uznat jako Božího syna, který onoho „siláka“ satana už spoutal. V obraně vlastních pozic byli ochotni pravdu překroutit. „Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem“ – reaguje nezvykle přísně Pán. Nemusela to být jenom zloba, ale neschopnost rozlišovat duchy, která vedla ke zcestnému posuzování Ježíšova chování. Mohlo to být tak zvaně „dobře míněno“, a přesto to bylo mimo. Když sv. Petr „domlouvá“ Ježíšovi, aby nešel na kříž, bezděky hraje ďáblovu hru. Stejně tak když Ježíš káže až do úmoru, „takže se s učedníky nemohli ani najíst“, jeho vlastní příbuzní, „se vypravili, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.“ Není snad trapnější omyl, než chtít Pánovi dávat dobře míněné rady!

S Ježíšem není zapotřebí nic myslet dobře, je třeba vyznat, že ON JE PÁN a položit mu svůj život k nohám. Jenom tak budeme mít správné poznání o věcech kolem nás a dokážeme je zařadit: poznáme pravdu a ta nás osvobodí. To však vyžaduje neviditelný lítý boj s mocnostmi tohoto světa. Už i jen předchuť vítězství stojí ale za to: krásu Kristovu si navzájem vidět ve tvářích. „Má duše čeká na Pána – více než stráže na svítání.“ (Ž 130)

Richard Čemus