Rádio Vaticana

Maximální křesťanství

15.9.2012

Homilie ke 24. neděli v mezidobí

Je svátek Povýšení svatého Kříže, předvečer svátku Panny Marie Sedmibolestné, patronky Slovenska. Ticho prešovského exercičního domu sv. Ignáce Pod Kalváriou doznívá ještě v mém nitru, nic ho nepřeruší, vládne hesychia – klid a mír.

A do této duchovní pohody zaznívají Izaiášova slova v babylonském zajetí, jak nám je předkládá Církev pro tuto 24. neděli v mezidobí. Z Izaiášových slov je cítit napětí člověka, který je součástí dramatického dění, kterého se stává obětí. Do duše se mu dere ono jobovské „proč?“ Má jedinou jistotu, že se na tuto trnitou cestu nevydal z vlastního popudu, ale že byl povolán: „Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně! Hle – Pán, Hospodin mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?“ (Iz 50,5-9a).

Izaiáš nás učí: jsou cesty, po kterých lze jen pokračovat vpřed, ne se vrátit zpět. Boží služebník si byl jist, že jednal podle vlastního svědomí, a tím že konal Boží vůli. Přesto nastanou chvíle, kdy se jistota vytrácí. Tu nepomůže, než modlitba důvěry v naději a lásce k Bohu, jak to činí žalmista: „Miluji Hospodina, neboť slyšel můj prosebný hlas, neboť naklonil ke mně svůj sluch v den, kdy jsem ho vzýval. Obepjaly mě provazy smrti, dostihly mě smyčky podsvětí, uvízl jsem v tísni a trýzni. Hospodin však vysvobodil můj život ze smrti, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.“ (Žl 116) Bůh naslouchá tomu, kdo ho poslouchá.

Najde-li Boží služebník jistotu v Bohu, nesmyslné násilí dostává smysl. V téže situaci se bude nacházet Ježíš. Ví, že ho čeká kříž, že se cestou křížovou musí vydat a že není návratu. Apoštolové to dlouho nechápou. Když Petrovi dojde, kam ta cesta po které jde za Ježíšem, vede, dostane strach, o Mistra …asi i o sebe. V dobré vůli a lásce k svému Pánu se ho snaží odradit. Kdo už by řekl svému příteli, běž a nech se zabít? Bude ho bránit, dokavaď může! Dlouho se může zdát, že křesťanství znamená být tzv. „být“. Dříve nebo později se projeví zásadní rozpor lásky ke Kristu s láskou ke „světu“, jeho myšlením a konáním (srov. Jak 2,14-18) Ten konflikt je dilema, je to rozhraní pravdy a lži a nutnosti se rozhodnout. Vážnost věci stvrzuje nevídaná tvrdost Kristových slov: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské! (Mk 8,27-35) Ta slova neplatila jen Petrovi, ona platí nám!

Nikdo z nás se jistě nechce octnout v situaci, kdy jedním podpisem rozhodne o svém osudu. I do našeho poklidného žití vstoupí tento paradoxon, ne, on tam křtem už vstoupil a náš život v Kristu je na něm postaven. Uvědomila si to Maria Stuartovna (1542–1587) před popravou takt silně, že mohla s vírou prohlásit: „In my end is my beginning“ (V mém konci je můj začátek). Když se rozhodnutí vyhnu, duchovně vyschnu, můj život ztratí smysl a já nakonec zůstanu sám. Nezdráhám-li se přijmout tuto výzvu, najdu úzkou stezku života, po které jediné má smyl kráčet, protože vede vzhůru. Alternativa je šedivá dálnice kompromisů, kde jeden předjíždí druhého, ač ví, že cesta nikam nevede.

Už bezprostředně po roce 1945 tušil teolog Josef Zvěřina (jehož 100. narozeniny si připomeneme příští rok), že válkou doba vyznavačů nekončí, ale že brzy se bude od nás vyžadovat „maximální křesťanství“. Jak brzy se ukázalo, že se nemýlil! Mezi těmi, kteří toto „maximální křesťanství“ žili naplno, byl Adolf Kajpr SJ (* 1902), který z koncentráku v Dachau vyšel, aby nenávratně zmizel v komunistickém vězení v Leopoldově († 1959).

Ne od každého vyžaduje Pán stejné hrdinství jako od P. Kajpra. Maximální lásku ale ano! A s ní i maximální odvahu ji žít. To je možné jen v přátelství s Kristem, které nás sytí: „Mocným působením svátostného pokrmu ovládni, Bože, celé naše nitro, aby v nás nepřevládlo naše lidské smýšlení, nýbrž božská síla této svátosti. Skrze Krista, našeho Pána.“ (Postcommunio - modlitba po přijímání) o dnešní 24. neděli v mezidobí – cyklus B)

Richard Čemus