Rádio Vaticana

Radost z víry se zkazila

3.9.2012

Homilie Benedikta XVI. ke 22. neděli v mezidobí při mši svaté s bývalými studenty v Castel Gandolfo

Drazí bratři a sestry,
doposud v nitru slyším slova kardinála Schönborna, kterými před třemi lety vykládal toto evangelium – tajemnou souvztažnost vnějšku a nitra; toho, co člověka znečišťuje a poskvrňuje, a toho, co je čisté. Proto bych se dnes nechtěl věnovat výkladu evangelia, či se jej dotknu pouze okrajově. Pokusím se spíše říci několik slov k oběma čtením.

V knize Deuteronomium se mluví o „radosti ze zákona“ – tedy o zákonu, který není poutem, odnímajícím svobodu, nýbrž darem. Až jiné národy pohlédnou na tento velký národ, říká Mojžíš ve čtení, řeknou: Jak moudrý je tento národ! Budou obdivovat moudrost tohoto národa, jeho spravedlivá nařízení a jeho blízkost Hospodinu, který při něm stojí a odpovídá mu, je-li vzýván. Být Bohem obdarován – taková je pokorná radost Izraele. Je to něco jiného než triumfalismus, než pýcha osobitosti – Izrael není hrdý na vlastní právo, jako mohl být například Řím hrdý na své právu, darované lidstvu, Francie na Code Napoléon, Prusko na Pruské zemské právo atd.; tedy zákoníky, které všechny uznáváme. Izrael však ví, že tento zákon sám nestvořil. Není plodem jeho geniality, nýbrž darem. Bůh mu ukázal, co je právo, a daroval mu moudrost. Zákon je moudrost. Moudrost je umění lidského bytí, schopnost správně žít a zemřít. Správně žít a zemřít však dokážeme pouze tehdy, přijmeme-li pravdu a ukazuje-li nám pravda cestu. Projevuje se tedy vděčnost za dar, který jsem nevynalezli my sami, nýbrž nám byl darován; a život v moudrosti – naučit se skrze tento dar Boží správnému lidskému bytí.

Evangelium nám ovšem ukazuje, že zde existuje také nebezpečí – jak je také řečeno ihned na začátku dnešního čtení z páté knihy Mojžíšovy: „nic nepřidávat, nic neubírat“. Jak šel čas, na Boží dar se vršily lidské návody, úkony a zvyklosti, které nakonec zesílily natolik, že zakryly vlastní darovanou Boží moudrost. Staly se pak buď opravdovým poutem, kterého je třeba se zbavit, nebo ústily do samolibosti a přesvědčení: toto je naše dílo!

Vraťme se však k nám, k církvi. Podle naší víry je církev univerzálním Izraelem, ve kterém se skrze Pána všichni stávají Abrahámovými dětmi. Univerzální Izrael, ve kterém trvá zásadní jádro Zákona, oproštěné od časových i lidských nahodilostí. Tímto jádrem je sám Kristus, Boží láska k nám a naše láska k Němu a lidem. To je živá Tóra, Boží dar, kterým všichni přijímáme Boží moudrost. Jsme-li sjednoceni s Kristem, kráčíme-li s ním a žijeme-li s ním, učíme se pravému lidství, osvojujeme si moudrost, která je pravdou, dovedeme žít a umírat, neboť On sám je život a pravda.

Církvi tudíž přísluší, aby jako Izrael byla vděčná a plna radosti: „Který lid může říci, že je mu Hospodin tak nablízku? Který národ přijal tento dar?“ My jsme nic nestvořili, vše nám bylo darováno. Křesťan by se měl vyznačovat radostí a vděčností za to, že smí znát Pána, že přijal moudrost správného života. V raném křesťanství tomu tak skutečně bylo. Toto osvobození od tápání a nevědění v temnotách: Kdo jsem, proč jsem, jak mám jít dál? Být svobodný, stát ve světle a v rozlehlosti pravdy – to bylo základní vědomí. Vše přezařující vděčnost poté spojovala lidi v církvi Ježíše Krista.

Ovšem, také v církvi existují tytéž jevy. Lidská příměs překryje původní jádro a vede buď k ješitnosti, k takzvanému triumfalismu, který velebí sám sebe namísto Boha, či ke spoutanosti, již je nutno odvrhnout, zahodit, rozšlapat. Co máme konat a co máme říkat? Jsme, myslím, právě v této fázi. Vidíme pouze to, co církev sama udělala. Radost z víry se však zkazila. Již nevěříme a neodvažujeme se říci: On nám ukázal, kdo je pravda, co je pravda; On nám ukázal, co je člověk a daroval nám spravedlnost pravého života. Staráme se jedině o vlastní sebechválu a bojíme se dát svázat příkazy, které by bránily svobodě a novosti našich životů.

Když například dnes v Jakubově listu stojí: „On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy“, kdo z nás se odváží mít radost z této pravdy, která nám byla darována? Ihned vyvstává otázka: Kdopak si nárokuje pravdu, to je přeci netolerantní. Představa pravdy a netolerance téměř splynuly, a proto se vůbec neodvažujeme v pravdu věřit a o pravdě mluvit. Pravda se jeví jako něco vzdáleného, na co je lepší si nečinit nárok. „Žádný člověk nemůže říci: Mám pravdu“, je namítáno. A zcela správně: Nikdo nemůže mít pravdu, pravda má nás; je totiž cosi živého! Nejsme jejími vlastníky, nýbrž jsme jí uchváceni; pouze tehdy, dáme-li se jí vést a pobízet, zůstáváme v ní; pouze jsme-li s ní a v ní poutníky pravdy, pak je tady i ona – v nás a skrze nás. Myslím, že se musíme nově naučit tomuto nevlastnění pravdy. Jako nemůže nikdo říci: „Mám děti“, protože děti nejsou majetek, nýbrž dar a byli jsme jimi jako Božím darem pověřeni, rovněž tak nemůžeme říci: „Mám pravdu“. Pravda však přišla k nám a nedopřává nám klid. Musíme se naučit dát se jí vést a nutit k pohybu. Pokud nás pravda vede a proniká, potom také ona sama znovu zazáří.

Milí přátelé, chceme Pána prosit o tento dar. Svatý Jakub nám dnes ve svém listu říká: „To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe“ (Jak 1,22). Je to varování před intelektualizací víry a teologie. V této době, kdy čtu tolik chytrého, narůstá má obava, že je to pouhá intelektuální hra, ve které si házíme míčem, ve které je všechno jenom intelektuální svět, který neproniká naším životem a neutváří jej, a tím neuvádí do pravdy. Věřím, že právě nás, teologů, se týkají slova svatého Jakuba: Nikoliv pouhé naslouchání, nejenom intelekt, nýbrž konání; dát se formovat a vést pravdou. Prosme Pána, aby se to tak stalo a pravda se nás zmocnila a skrze nás nabyla moci ve světě.

Církev postavila slova Deuteronomia „Kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme“ do středu své denní modlitby o slavnosti Těla a Krve Páně, a tím mu přisoudila nový výklad. Kde je národ, jemuž je Bůh tak blízko jako nám náš Hospodin? Tato blízkost se plně uskutečňuje v eucharistii. Přirozeně to není jen vnější analogie – někdo může stát u svatostánku a přitom je nahony vzdálen živému Bohu. Záleží na vnitřní blízkosti! Bůh se nám natolik přiblížil, že je sám člověkem – to námi musí stále a znovu otřásat a překvapovat nás. Je natolik blízko, že je jedním z nás. Zná člověka, zná příchuť lidského bytí ze samého jejího vnitřku, sám ji prožil ve svých radostech a svých utrpeních. Bůh jako člověk je mi blízko, blízko jako na zavolanou; tak blízko, že mi naslouchá a že já vím, že mne slyší a také vyslyší, byť možná nikoliv tak, jak si to představuji.

Dejme se opětovně naplnit touto radostí. Jakému lidu je Bůh tak blízko jako nám? Natolik blízko, že je jedním z nás, že se mne v mém nitru dotýká, ano, že ve svaté eucharistii do mne vstupuje. To je přímo děsivá myšlenka... Svatý Bonaventura byl natolik otřesen touto skutečností, že jednu ze svých modliteb po svatém přijímání zformuloval takto: Můj Pane, jak jsi jen mohl přijít na to, že vstoupíš do špinavé latríny mého těla? Skutečně, Pán vstupuje do naší ubohosti, činí to vědomě a dělá to, aby nás pronikl, očistil a obnovil, aby skrze nás a v nás byla ve světě pravda a spása. Prosme Pána o odpuštění za naši lhostejnost, za naši bídu, která myslí jen na sebe samu, za naše sobectví, které nenásleduje pravdu, nýbrž nanejvýš vlastní zvyklosti a křesťanství možná jako pouhý systém zvyků. Prosme Pána, aby mocně vstoupil do našich duší, aby byl v nás a jednal skrze nás, a aby se tím také v nás zrodila radost: Bůh je zde, miluje mne, je naší spásou! Amen.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV