23.9.2012 

Benedikt XVI. před Angelus, Castel Gandolfo

Drazí bratři a sestry,
Na naší cestě spolu s evangeliem svatého Marka jsme minulou neděli přistoupili k druhé části, tedy k Ježíšově poslední cestě do Jeruzaléma vstříc vrcholu Jeho poslání. Poté co Petr jménem učedníků vyznal víru v Něho a uznal Jej Mesiášem (srov. Mk 8,29), začíná Ježíš otevřeně mluvit o tom, co se mu přihodí nakonec. Evangelista podává tři po sobě jdoucí předpovědi smrti a vzkříšení v kapitolách 8, 9 a 10, v nichž Ježíš stále zřetelněji oznamuje úděl, který Jej očekává i jeho nezbytnost. Úryvek z této neděle obsahuje druhou z těchto předpovědí. Ježíš říká: „Syn člověka – výraz, kterým označuje sebe samého – bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane“ (Mk 9,31). Učedníci „však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat“ (v. 32).

Čteme-li tuto část Markova vyprávění, skutečně se zdá, že mezi Ježíšem a učedníky existoval hluboký vnitřní odstup; nacházejí se takříkajíc na dvou odlišných vlnových délkách, takže Mistrovy promluvy nebyly chápány vůbec anebo jenom povrchně. Apoštol Petr, jakmile vyznal svoji víru v Ježíše, dovolí si Mu rozmlouvat předpověď, že bude muset být odmítnut a zabit. Po druhé předpovědi utrpení začnou učedníci diskutovat mezi sebou, kdo je mezi nimi větší (srov. Mk 9, 34); a po třetí předpovědi Jakub a Jan požádají Ježíše, aby mohli usednout po jeho pravici a levici, až bude ve slávě (srov. Mk 10,35-40). Existují však i další příznaky tohoto odstupu: například to, že učedníci nedovedou uzdravit epilepsií stiženého chlapce, kterého potom uzdraví Ježíš silou svojí modlitby (srov. Mk 9,14-29); nebo když jsou Ježíšovi představovány děti a učedníci tomu brání, zatímco Ježíš se rozmrzí, nechá je u sebe a řekne, že jenom takovým patří Boží království (srov. Mk 10,13-16).

Co se nám tím vším říká? Připomíná se nám, že Boží logika je v porovnání s tou naší vždycky „jiná“, jak vyjevil Bůh sám ústy proroky Izaiáše: „Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše, ani vaše chování není podobné mému“ (Iz 55,8). Následování Pána si proto od člověka – od nás všech - vždycky žádá hlubokou kon-verzi, změnu způsobu myšlení a života, žádá otevřené, naslouchající srdce, které se nechá osvítit a vnitřně proměnit. Rozhodující bod, ve kterém se Bůh a člověk liší, je pýcha. V Bohu není žádná pýcha, protože On je veškerá plnost a je cele hotov milovat a darovat život. Avšak v nás lidech je pýcha vnitřně zakořeněna, takže je třeba se mít neustále na pozoru a očišťovat se. My, kteří jsme malí, toužíme být velcí, být první, zatímco Bůh, který je skutečně velký, nebojí se snížit a stát se posledním. A Panna Maria je dokonale s Bohem „sladěna“. S důvěrou ji tedy prosme, aby nás naučila věrně následovat Ježíše na cestě lásky a pokory.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.