Rádio Vaticana

O potřebě vlastenectví

30.9.2012

Konec září se nese ve znamení dvou památných dní českých dějin. Oba byly tragédiemi, z jedné se však zrodil český národ, dědictví druhé má dodnes účinky devastující – snad proto ani není uveden v kalendáři jako památný den. Osmadvacátého si připomínáme staroboleslavskou vraždu, z níž se zrodil světec, patron a věčný vládce naší vlasti svatý Václav. O den a tisíc a tři roky později pak byl náš národ ponížen na jednání čtyř tehdejších evropských mocností v Mnichově, kdy byly z těla naší vlasti doslova vyrvány její velké kusy. Fakticky právě tehdy, nikoli až v březnu či dokonce září devětatřicátého roku pro nás začala další světová válka, jíž jsme se my, rozhodnutím naší politické reprezentace, poddali bez boje. Oba dva dny k nám promlouvají o naší vlasti. O lásce, kterou ke své vlasti i v těžkých dobách chovali naši předci. Čeština (v odvolání na latinu) má pro vlast ještě jeden, možná dokonce výstižnější pojem – otčina. Vlast jako zem, v níž nejsme cizinci, zem našich otců, jejich otců a otců jejich otců.

Láska k domovu, láska k posvátným místům je hluboce lidským citem, je dost možná jednou z antropologických konstant. Vždyť i ten, jenž byl Bůh a člověk současně, Ježíš Kristus zaplakal při pohledu na Jeruzalém, když rozvažoval nad jeho budoucím osudem. Dnes na tom místě stojí chrám nazvaný příznačně Dominus flevit, Pán zaplakal.

Vlast určuje národy – ty nejsou určeny ani pokrevním poutem, ani náboženstvím, ale vlastí. A vlast je něčím, kam se rodíme, kam nás posílá Bůh, něčím přirozeným. Odporujme proto všem teoretikům takzvané společenské smlouvy a řekněme - ne, stát a národní společenství nejsou pouhým racionálním kalkulem, nejsou společenskou smlouvou. To by nebyly tolik spontánní. Instituce, které vznikají vědomým rozhodnutím, vědomým přitakáním, totiž bývají umělé a zdaleka ne tak pevné a přirozené. A národy jsou spontánní. Známý anglický filosof Roger Scruton upozorňuje, že lidé neumírají proto, aby zachovali smlouvu. Smlouvy bývají naopak v krizích porušeny, ale loajality se prohlubují. Kolik my máme příkladů, kdy lidé za svou vlast, za svobodu svého národa, dobrovolně nasadili a položili životy. Aby nedošlo k mýlce – je něco jiného národní loajalita a něco jiného nacionalismus. Národní loajalita znamená lásku k domovu, připravenost jej bránit a podle potřeby přinést i osobní újmy a oběti. Nacionalismus je bojechtivou ideologií.

K lásce k vlasti musíme vychovávat. Prezident naší země Václav Klaus hovořil na páteční staroboleslavské slavnosti o tom, jak se nestat korouhvičkou zmítanou zájmy jiných, o tom, jak bychom si svou národní a státní důstojnost měli uvědomovat, připomínat a bránit. Je zřejmé, že chceme-li jako národní (a vlastně i státní) společenství přežít, musíme obnovit vlastenecký cit, lásku k otčině. Ta začíná úplně dole, při výchově k lásce k místu, kde vyrůstám a kde žiji. Z toho pak vyrůstá i láska k vlasti.

Kdo ale dnes mluví o vlastenectví? Kdo připomíná velkým, kdo učí malé, že existuje i něco širšího než aktuální státní mechanismus? Že vlast je něčím, co přetrvává všechny politické režimy? Kdo se odváží připomenout, že nejenom stát má nějaké povinnosti vůči svým občanům, ale že i občané mají své povinnosti vůči vlasti?

Namísto toho dnes mnohem spíše pozorujeme bagatelizování a zesměšňování onoho posvátného vlasteneckého citu, opovrhování domovem, zavrhování zděděných tradic, jež možná nejsou racionální, ale dávají národnímu společenství onen prazvláštní tmel, který jej činí unikátním.

Proč jsou vlastenectví a národní loajalita tolik potřebné? Jako jediné totiž umí v širokých společenstvích napomáhat usmíření mezi různými třídami, zájmy a náboženstvími. Vytvářejí prostor, kde namísto použití síly volíme konsensus. Jistě, národnost není jediný druh společenské příslušnosti. Je ale jedinou formou, která se ukázala podporovat demokratický proces a liberální vládu zákona. Veškeré sny o eurovládě, o světovládě, jež se neopírá o pocity odpovědnosti za svou vlast, za své národní společenství, jsou nebezpečnými hluboce nesvobodnými utopiemi.

Odcházejí poslední pamětníci slavných vojenských mobilizací osmatřicátého roku. Zkusme se jich ještě zeptat, kde v sobě brali sílu, nadšení a odhodlání, s nímž nastupovali do pohraničních pevností bránit zemi svých otců a dětí. A vezměme si poučení z jejich zlomených hlasů ve chvílích, kdy budou vzpomínat na potupné vzdání se bez boje.

Oba dny na konci září budou již pro věky spojeny nepřekonatelnými verši Františka Halase, jež mu vytryskly ze srdce ve chvílích pro národ a vlast nejtěžších – po nešťastné Mnichovské dohodě. Tehdy, v návaznosti na víru zakotvenou v srdcích předků v pomoc blanických rytířů se svatým Václavem v čele, napsal snad nejsilnější vlastenecké verše naší literatury uplynulého století: „Kůň bronzový, kůň Václavův se včera v noci třás‘ – a kníže kopí potěžkal. Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál.“

Ano, mysleme my dnešní malověrní na chorál – i dnes nebo právě dnes, když máme pocit, že nevidíme světlo na konci tunelu a že se vše řítí do propasti. Mysleme na chorál a na staletou prosbu „Nedej zahynouti nám ni budoucím“. A věřme, že náš svatý patron obnoví v srdcích své čeledě zaprášený cit – lásku ke své vlasti. Řada obětí pak bude snesitelnějších, řada věcí snadněji řešitelných. Mysleme na chorál, malověrní. Kyrie eleison.

Stanislav Balík