Rádio Vaticana

Koncil v perspektivě víry

14.10.2012

O objektivní hodnocení Druhého vatikánského koncilu se v těchto dnech mnozí pokoušejí, ale podat jej může jedině spolehlivý autor. Pouze živé magisterium církve reprezentované Kristovým zástupcem poskytuje takovéto hodnocení a věřící se bez něho neobejde.

Benedikt XVI. již nejednou naznačil, že Druhý vatikánský koncil byl v novodobých dějinách zlomovým momentem, především pokud jde o pozornost, kterou církvi začaly věnovat hromadné sdělovací prostředky. Vzniklému mediálnímu obrazu však byli vystaveni nejenom ti, kteří se o církev vůbec nezajímají, ale především sami věřící, nevyjímaje církevní hierarchii. A bylo tomu tak v průběhu samotného zasedání církevního sněmu a je tomu tak dodnes.

Od poloviny let šedesátých se tak neustále rozrůstá a utvrzuje mediální obraz církve, který nejenom nepochází od kompetentního zdroje, ale je namnoze zcela cizí křesťanské víře. Značně je tak ztíženo samo rozpoznávání hlasu církve uprostřed rámusu a šumu těch ostatních. Věřící už se nesetkává s řečí víry jenom v reálném kontextu svátostné či katechetické praxe. Je obklopen záplavou sdělení, jejichž věroučné souvislosti a důsledky nebývají vždy zjevné anebo se nesnadno ověřují.

S rozvojem dosahu a výmluvnosti komunikačních prostředků došlo navíc k tomu, že už jenom z technických důvodů nemůže institucionální církev sledovat veškerou mediální záplavu tvrzení bezprostředně se týkajících křesťanské víry, takže lidské uvažování o otázkách víry nemá pokaždé k dispozici potřebný záchytný bod. Ani to se však nevymyká Boží Prozřetelnosti.

Patří to ke zkoušce víry, která se stupňuje úměrně globálnímu nárůstu komunikace mezi lidmi a týká se především každého jednotlivce. Církevní autorita, která specifickým způsobem slouží věřícímu na jeho životní pouti, je sdělovacími prostředky kladena - úmyslně nebo/i neúmyslně - do takové perspektivy, která nejenom skrývá její transcendentní původ i základ, ale líčí ji jako diskreditovanou.

Tato mediální perspektiva, v níž se církev poprvé ocitla před padesáti lety, je součástí širšího působení mediální komunikace, která odosobňuje a zabstraktňuje lidské skutečnosti a vztahy, vytváří umělé, ale nikoli nutně pravdivé povědomí o světě, sešněrovává člověka v jeho nitru a pod záminkou horizontální komunikace odrazuje od té transcendentní. Patrné je to např. na úkazu tzv. celebrit, tedy mediálních postav, k nimž se váží lidské sympatie bez ohledu na skutečné - intelektuální a zejména mravní - kvality dotyčných, kteří však nezřídka potom ovlivňují i konkrétní lidské jednání i dorozumívání. Vtažení církve do tohoto virtuálního mechanismu před padesáti lety je faktem, proti kterému nelze nic dělat, a právě proto je třeba jej chápat očima víry jako součást naplňování plánu jediného Pána dějin.

Je sice pravdou, že tak dochází na veřejnosti k narušování výkonu církevní autority a k rozmělňování církevního učení, ale protože je to lidsky nezměnitelné, neznamená to, že se děje něco, co se vymyká Božímu plánu. Je to součást onoho pohybu církve, jehož hybatelem je samotný Pán včetně tajemného, bolestného i slavného údělu, ke kterému spěje.

Církev, která ostatně již na prvním vatikánském koncilu poukázala ve vztahu k sobě samé na tento dynamický prvek používáním označení putující Boží lid, se neocitla ve vleku tohoto světa více než Kristovo tělo cestou na Golgotu. I tak je možné vnímat očima víry cestu, která začala Druhým vatikánským koncilem. Je to navíc optika, která poctivě bere v úvahu běsi, které zmítali lidstvem ve 20. století a které koncil jistě nezažehnal, protože z dějin nevystoupil, ani do nich nevstoupil. Je v nich jako součást církve.

Žádný koncil nemůže být vítězstvím nebo porážkou církve, nýbrž pouhým jejím nástrojem, kompasem, jak řekli oba poslední papežové, Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Bylo by krásné, kdyby se na tom shodli stoupenci obou zmíněných triumfalismů, kteří mezi věřícími jsou, tedy ti, kteří se cítí být vítězi nad budoucností, jakož i ti, kteří se cítí být vítězi nad minulostí. Obě strany se potýkají s větrnými mlýny. Zápas probíhá jinde.

Vítězství patří Kristu, kterého musí věřící následovat. A pokud chce mít účast na Jeho vítězství, nemůže nemít účast na Jeho porážce. Ta ovšem není projevem rezignace, nýbrž skutečně akční Lásky, která nás stvořila, přesahuje a přitahuje.

Milan Glaser