Rádio Vaticana

Fresky ožívají v liturgii

31.10.2012

Homilie Benedikta XVI. při nešporách, Sixtinská kaple

Ctění bratři,
Drazí bratři a sestry,
Při této liturgii prvních nešpor ze slavnosti Všech svatých si připomínáme 500. výročí inaugurace fresek v tehdejší sixtinské kapli papežem Juliem II. Děkuji kardinálovi Bertellovi za jeho úvodní slova a srdečně zdravím všechny přítomné.

Proč připomínat tuto umělecko-historickou událost liturgicky? Zejména proto, že Sixtina je svou povahou liturgická aula. Je to hlavní kaple vatikánského apoštolského paláce. Dále proto, že umělecká díla, která ji zdobí, zejména cykly fresek nacházejí v liturgii svůj takříkajíc životní prostor, kontext, ve kterém vyjadřují veškerou svoji krásu, bohatství a vážnost svého významu. Během liturgických úkonů jakoby celá tato symfonie postav ožila ve svém duchovním, ale zároveň estetickém smyslu, protože vnímání umělecké formy je typicky lidským úkonem a jako takové zapojuje smysly i ducha. Stručně řečeno: Sixtinská kaple, je-li rozjímána v modlitbě, stává se ještě krásnější, autentičtější, zjevuje se v celém svém bohatství.

V kontaktu s Božím Slovem tady všechno žije a rozeznívá se. Slyšeli jsme úryvek z listu Židům: „Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: k obrovskému shromáždění…“ (Žid 12,22-23). Autor se obrací ke křesťanům a vysvětluje, že se pro ně naplnily přísliby Starého zákona ve slavnosti společenství, jehož středem je Bůh a Ježíš, obětovaný a vzkříšený Beránek (srov. 23-24). Celou tuto dynamiku příslibů a naplnění zde máme znázorněnou na freskách podélných zdí, vytvořených velkými umbrijskými a toskánskými malíři druhé poloviny 15. století. A když biblický text říká, že jsme přistoupili k „obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi, k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle“ (Žid 12,23), pozvedá se náš zrak k Michelangelovu Poslednímu soudu, kde pozadí nebeské modře evokované pláštěm Panny Marie, dodává celému tomuto značně dramatickému výjevu světlo naděje. „Christe, redemptor omnium, conserva tuos famulos, beatae semper Virginis, placatus sanctis precibus – Všech tvorů Vykupiteli, své sluhy zachraň, Ježíši, usmířen svatou přímluvou své Matky, Panny nejčistší“ – zní první sloka latinského hymnu těchto nešpor. A právě to spatřujeme: Krista Vykupitele uprostřed, obklopeného svými svatými, a vedle Něho v gestu přímluvné prosby Marii, která jakoby chtěla tento děsivý soud zmírnit.

Dnes večer je však naše pozornost zaměřena zejména na velkou nástropní fresku, kterou Michelangelo z pověření Julia II. vytvořil v letech 1508-1512. Velký umělec, který proslul již jako sochař, se pustil do malby na omítku o rozloze více než tisíce metrů čtverečných, a můžeme si představit, že dojem, který vyvolal u toho, kdo ji poprvé spatřil hotovou, musel být opravdu velkolepý. Touto obrovskou freskou vtrhlo do italských a evropských dějin umění – jak řekne Wölfflin roku 1899 krásnou a dnes již slavnou metaforou – něco srovnatelného s „dravou horskou řekou přinášející štěstí a současně spoušť“, nic už nebude jako dříve. Giorgio Vasari ve slavné biografické pasáži říká velmi pronikavě: „Toto dílo bylo a opravdu je lucernou našeho umění a dává malířskému umění tolik potěchy a světla, že stačí k osvícení světa“.

Lucerna, svítilna, osvícení – tři Vasariho slova, která nejsou daleko od srdcí těch, kteří byli přítomni na slavnosti nešpor 31. října 1512. Nejedná se však jenom o světlo, které vychází z moudrého použití barev bohatých na kontrasty nebo z pohybu, který oživuje mistrovské Michelangelovo dílo, nýbrž z ideje, která prosvítá celým stropem. A tou je světlo Boha, který osvěcuje tyto fresky a celou papežskou kapli. Ono světlo, které svou mocí přemáhá chaos a temnotu, aby darovalo život: ve stvoření a vykoupení. A Sixtinská kaple vypráví o těchto dějinách světla, osvobození a spásy; mluví o vztahu Boha k lidstvu. Michelangelův génius vede k opětovnému pohledu na poselství proroků, k nimž se v očekávání Krista pojí také pohanské Sibyly, až k počátku všeho: „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi“ (Gen 1,1). Jedinečnou expresivní intenzitou znázorňuje velký umělec Boha Stvořitele, jeho čin a jeho moc, aby jasně vyjádřil, že svět není produktem temnot, náhody či nesmyslu, nýbrž vyplývá z Inteligence, Svobody a svrchovaného skutku Lásky. V onom dotyku prstů Boha a člověka vnímáme kontakt mezi nebem a zemí; v Adamovi navazuje Bůh nový vztah k celému stvoření, člověk je s Ním v bezprostředním vztahu, dostává od Něho jméno a je obrazem a podobou Boha.

Dvacet let poté Michelangelo v Posledním soudu dokončí velkou parabolu putování lidstva a nabízí pohled na dovršení světa a člověka, na definitivní setkání s Kristem, Soudcem živých i mrtvých.

Modlit se dnes večer v této Sixtinské kapli oklopeni dějinami putování Boha s člověkem, podivuhodně znázorněných freskami, které nás přerůstají a obestírají, je pozváním ke chvále, pozváním k pozvednutí zraku k Bohu Stvořiteli, Vykupiteli a Soudci živých a mrtvých, spolu se všemi svatými v nebi, slovy hymnu z Apokalypsy: „Amen, aleluja… Chvalte našeho Boha, všichni, kdo mu sloužíte a kdo se ho bojíte, malí i velcí! … Aleluja…Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest“ (Zjev 19,4.5.7).
Amen

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV