Rádio Vaticana

Za lidské nic Boží všechno

9.11.2012

Homilie k 32. neděli v mezidobí

Kdo by neznal pohádku Hrnečku, vař! českého básníka a spisovatele Karla Jaromíra Erbena, původně bratří Grimmů . Vypráví o chudé vdově, která žila v chaloupce sama se svou dcerou. Ta se jednou vydala do lesa na jahody. Když už jich měla plný džbán, posadila se u studánky, že poobědvá. Najednou před ní stojí neznámá stařena s hrníčkem v ruce a prosí o kousek chleba. Dívka jí bez váhání daruje celý svůj krajíc. Tajemná žena jí dá za odměnu zázračný hrneček: když jej doma postaví na stůl a řekne „Hrnečku, vař!“, navaří jí tolik kaše, kolik bude chtít. Na povel „Hrnečku, dost!“ hrneček přestane vařit. Tak i bylo a matka s dcerou měly stále co jíst. Jednou dívka nebyla doma a tak matka sama dala povel: „Hrnečku, vař!“ Zapomněla ale, co má říci, aby se hrneček zastavil. Ten vařil stále dál, až kaše přetékala na stůl, ze stolu na lavici, z lavice na zem a pak ven z chaloupky až na náves, kde se samou kaší museli lidé prokousávat. Vše ustalo, až když se dívka vrátila a řekla nezbytné zaklínadlo: „Hrnečku, dost!“.

Je to jen dojem, anebo pohádka skutečně čerpá inspiraci z Bible? Takové případy známe: například Erbenova pohádka Dobře tak, že je smrt na světě vypráví po svém, jak Pán Ježíš chodil s Petrem po zemi. Ať už to je jak chce, tematicky se v Hrnečku vař! jakoby zračí vyprávění biblické První knihy královské, která líčí příběh proroka Eliáše. Eliáš žije v 9. st. př. Kr. v době, kdy v Severním Izraeli vládne král Achab, jehož pohanská manželka Jezabel odvedla Izraelity od víry v Hospodina k rozpustilému kultu Baala. Hospodin trestá odpadnutí od víry dlouhým suchem a hladem jak v Severní říši, tak v sousedním pohanském Sidónu, dnešním Libanonu, odkud pocházela Jezabel. Právě tam, v sidónské Sareptě, žije jedna chudá vdova, která, ač pohanka, ctí Hospodina a jeho věrného proroka Eliáše.

Eliáš přijde do Sarepty a u brány města vidí onu vdovu sbírat dříví. Požádá ji o vodu a chléb. Ona však nemá nic, než jen poslední hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu: „Upeču z toho sobě i svému synu dvě poslední placky, najíme se a umřeme,“ vysvětluje sklíčeně. Na to Eliáš: „Buď bez starosti, nejdřív z toho upeč malou placku mně, pak sobě a svému synu. Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!“ Ona poslechne a zírá: hrnec s moukou se nevyprázdní a ze džbánu oleje neubývá podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše (1 Král 17,10-16).

I v evangeliu jde o chudou vdovu. Ježíš pozoroval, jak lidé dávají do chrámové pokladnice peníze. Bohatí dávali velké obnosy. Přišla jedna chudá vdova a dala jen pár haléřů. Ježíš zavolá učedníky a vysvětluje jim, že tato vdova dala ve skutečnosti víc než všichni ostatní: „Všichni dali totiž ze svého nadbytku, ona však dala všechno, co měla, celé své živobytí“ (Mk 12,38-44).

Na Blízkém východě žena bez manžela či otce byla nesvéprávná. Vdova je tedy v Písmu symbolem chudoby a bezpráví. Vnucuje se otázka: Jak je možné, že učitelé Zákona tuto chudou a bezmocnou ženu nechají vůbec něco platit? Neměli jí naopak z chrámového zdrojů podpořit a ne její dům „ještě vyjídat a to pod záminkou dlouhých modliteb“? Projevuje se zde ona „farizejská zbožnost“, která odděluje vztah k Bohu od vztahu k bližnímu, které Ježíš vzájemně podmiňuje (viz evangelium minulé neděle), a to zcela v linii Starého zákona. Už proroci jako např. Amos jsou sociálním svědomím Izraele a neváhají hodnotit národní katastrofy jako trest Boží za páchané bezpráví na chudých, vdovách a přistěhovalcích. Starý zákon staví před oči ideál nerozděleného srdce, tedy soulad mezi myšlením a jednáním člověka. V očích Hospodina přitom nerozhodují úspěch a efektivita našich skutků, ale náš úmysl, vnitřní motivace, tedy to, co List Petrův později nazve „homo cordis absconditus – skrytý srdce člověk“. (1 Petr 3,4)

Právě ona vdova v dnešní perikopě je v Ježíšových očích nerozděleného srdce: přispívá zdánlivě málo, ale odevzdává s tím málem Bohu sebe sama. Dala-li „celé své živobytí“, přišla tím o hmotný základ života. Bez těchto zdrojů je člověk odkázán výlučně na Boha a jeho Prozřetelnost; tuto důvěru Hospodin nezklame: „Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce. Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení“ (Ž 146).

V encyklice Spe salvi Benedikt XVI. mistrně rozebírá, jak právě člověk, který přišel o lidské substance, s údivem zjišťuje, že přesto žije, přitom objevuje, že čerpá z nových, nevyčerpatelných zdrojů Božích. Tuto zkušenost může udělat pouze ten, kdo všechno dal a vystavil se bolestné a ponižující chudobě, ať hmotné, či duchovní. Právě v jeho lidském nic, zakusí Boží sladké všechno: Bůh jej doslova zahrne dobrem. Biblický hrnec a džbán je toho názorným obrazem stejně jako vařící hrneček z pohádky. Zatímco však pohádkový hrneček funguje na magické heslo, které aktivuje anonymní síly přírody, hrnec a džbán vdovy ze Sarepty vydávají mouku a olej na Slovo živého Boha, ve kterého pohanská žena skrytě uvěřila. Jsou předobrazem Krista, zdroje věčného života, který o sobě řekne: „Kdo věří ve mne, proud živé vody poplyne z jeho nitra.“ (Jan 7,38)

Jako ti, co nosíme Kristovo jméno, jsme povoláni z tohoto pramene živé vody pít, ale zároveň posláni, se tím pramenem věčného života pro druhé stát. Proto přináší Kristus-velekněz v oběť sám sebe, aby nás osvobodil od všeho toho, co se v nás příčí tomuto proudu života a nedá mu tryskat (srv. Žid 9,24-28). Řecký církevní otec Řehoř z Nyssy, velký mystik, to říká obrazem: Svobodný je ženich, kterému už nic nebrání se vázat na svou nevěstu. Ženich je zde Kristus, nevěsta lidská duše. V tomto smyslu vstupní modlitbou (Introitus) této neděle prosme: „Všemohoucí a milosrdný Bože, dej nám sílu překonávat všechno, co se nám staví do cesty, ať ti můžeme bez vnitřních i vnějších překážek svobodně sloužit.“

Richard Čemus