Rádio Vaticana

O smyslu věřících pro víru

9.12.2012

Letos 7. prosince přijal Benedikt XVI. na audienci členy Mezinárodní teologické komise u příležitosti jejich plenárního zasedání a pronesl důležitou přednášku o statusu teologie na základě dokumentu zmíněné komise nazvaného „Teologie dnes. Perspektivy, principy a kritéria“ a publikovaného počátkem tohoto roku. Papež ve své přednášce podal cenná upřesnění k již dlouho probíhající diskusi o takzvaném „smyslu věřících pro víru“. Jde o určité cítění, které je rozšířeno a sdíleno v celém katolickém společenství, je důležitým zdrojem teologie, ale je třeba mu dobře porozumět, aby se předešlo hrozícímu nedorozumění.

Jak řekl Papež, hledá se „genetický kód katolické teologie“ a je třeba si položit otázku, jaká teologie je „autenticky katolická“. Papež si je vědom, že mnozí jsou dnes toho názoru, že nejde o správně položenou otázku. Žijeme totiž v „kulturním kontextu, který se teologii pokouší zbavit akademického statusu vzhledem k jejímu niternému svazku s vírou“. Dotyční se domnívají, že věda spojená s náboženskou institucí, nemůže být opravdovou vědou. Někteří teologové, zastrašeni těmito kritikami, upadají do tohoto zesvětštělého pojetí a snaží se podávat neutrální, „nekonfesní“ teologii, čímž upouštějí „od jejího konfesionálního rozměru s rizikem, že bude zaměňována s religionistikou“. Papež vysvětluje, že religionistika je legitimní studijní obor, který však nelze zaměňovat s teologií, jež nemůže být neutrální. Teologie je „neoddělitelně konfesionální a racionální“, ale její konfesionální povaha není důvodem k tomu, aby byla označena za nevědeckou anebo vyloučena z univerzitního prostředí. Pouze laicistní předsudek může mít za to, že konfesionální, v tomto případě katolický, znamená z definice také nevědecký. Naopak, „přítomnost teologie v univerzitní instituci zaručuje nebo by měla zaručovat širokou a integrální vizi samotného lidského rozumu“, neboť – jak Benedikt XVI. vícekrát vysvětlil – rozum, který nevede dialog s vírou, vyprahne a zanikne jako takový.

Jak tedy může být dnešní teologie zároveň vědecká a opravdu katolická? Papež odpovídá poukazem na „pozornost, kterou mají teologové věnovat smyslu pro víru (sensus fidelium)“, což bylo hlavní téma jeho přednášky. Jak již bylo řečeno, jde o velice choulostivé a diskutované téma, k němuž se Papež vyjadřuje a které objasňuje. Mnozí totiž dnes stavějí „sensus fidelium“ čili vnímavost věřících proti církevnímu učitelskému úřadu neboli magisteriu. A dochází k tomu takříkajíc „zleva“ i „zprava“. Takzvaný progresismus rád tvrdí, zvláště u morálních témat, že magisterium sice nabízí nějakou nauku, ale že je třeba brát ohled rovněž na onen smysl věřících, který je prý ve věcech antikoncepce, interrupce, homosexuality a předmanželských vztahů již v převažující míře odlišný. Takzvaný „tradicionalismus“, který chce také kritizovat aktuální magisterium, sice připouští, že magisteriu náleží definovat, co je tradice, ale tvrdí, že smysl věřících vnímá rozpor mezi určitými dnešními naukami a tradicí.

Sociologové nezřídka zaznamenávají, že ti, kdo argumentují ať už zleva či zprava tímto způsobem, zřídka si uvědomují obtíže spojené s ověřením toho, co si opravdu většina věřících myslí. V článku, který vyšel 5. prosince v anglickém deníku The Guardian mluví socioložka Linda Woodhead o takzvaném „sondážismu“ čili nové nemoci rozšířené mezi religionisty, kteří, aniž by byli politiky připravujícími se na volby, činí si nárok rozhodovat pomocí sondáží každou otázku týkající se náboženství. Sondáže jsou však svojí povahou nejisté, takže je vždycky zapotřebí opatrnosti, je-li řeč o tom, že katolíci myslí tak či onak. Ve své autobiografii „Můj život“ poznamenává kardinál Joseph Ratzinger nikoli bez vtipu, že mnozí teologové mluvící o „názorech věřících“ mají na mysli názor svůj anebo svých studentů či příznivců jejich subjektivních teorií.

Papež v souvislosti s tématem smyslu věřících pro víru připomněl, že Druhý vatikánský koncil, který podtrhnul specifickou a nenahraditelnou roli magisteria, zároveň poukázal na to, že se celek Božího lidu podílí na prorockém poslání Krista podle přání, které Mojžíš vyjádřil slovy: „Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!“ (Nm 11,29). Papež cituje v této věci ústřední pasáž, která se nachází v Lumen gentium: „Celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého (srov. 1 Jan 2,20 a 27), se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když «od biskupů až po poslední věřící laiky» (sv. Augustin, De Praed. Sanct.. 14, 27) dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů“ (Lumen gentium, 12).

Opravdu tedy existuje „tento dar, sensus fidei“ a „vytváří ve věřícím člověku jakýsi nadpřirozený instinkt, který je vitálně spřízněn se samým předmětem víry“. A zároveň je pravdou, že „sensus fidei je měřítkem při rozlišování, zda předkládaná pravda náleží k živoucí apoštolské tradici či nikoliv“. Tato tvrzení je třeba ihned prohloubit a upřesnit, protože jsou někdy vykládána zlovolně. „Dnes je totiž navýsost důležité rozlišit autentický smysl pro víru od jeho napodobenin.“

Smysl věřících pro víru „není jakýmsi veřejným církevním míněním“ a nelze ho měřit sondážemi. Zvláště nesmyslné je klást „sensus fidei“ do protikladu k magisteriu anebo jej používat jako určitý druh tribunálu, který soudí a posuzuje magisterium, protože zmíněný smysl je vlastní věřícím, jimiž se míní ti, kteří magisterium berou vážně a jsou mu oddáni. Papež tedy ohledně „sensus fidei“ vysvětluje, že se ve věřícím člověku nemůže autenticky vyvíjet jinak než do té míry, v jaké se plně účastní života církve, což vyžaduje zodpovědné přijetí magisteria, pokladu víry.

Papež závěrem ukázal, že „tento nadpřirozený smysl věřících pro víru“ odpovídá svým obsahem na výzvy doby a přivádí dnes věřící k tomu, aby důrazně vystupovali proti předsudkům, podle kterých jsou monoteistická náboženství nositeli násilí ve svém nároku univerzální pravdy“. Také toto je ústřední téma magisteria Benedikta XVI., prohloubené zvláště během cesty do Svaté země roku 2009 a na mezináboženském setkání v Assisi 2011. „Podle některých názorů by dnes snášenlivost a občanský smír měl zajistit pouze «hodnotový polyteismus», který by vyhovoval duchu demokratické pluralistické společnosti.“ Je tomu spíše naopak. Jistě, „v dějinách se vyskytovalo či vyskytuje násilí působené v Božím jménu, nicméně, netřeba je připisovat monoteismu, nýbrž historickým příčinám, především lidským pochybením. Spíše zapomene-li se na Boha, noří se společnost do relativismu, který nevyhnutelně plodí násilí. Když se lidem upírá možnost vztahovat se k objektivní pravdě, dialog není dále možný. Normou lidských vztahů se pak stává násilí – skryté či zjevné. Pokud se člověk neotevře transcendentnu, které mu umožní nalézt odpověď na otázku po smyslu života a morálky, je neschopný jednat spravedlivě a usilovat o pokoj.“

Sem zapadá také téma sociálního učení církve, jež je nedílnou součástí katolické nauky, poznamenal dále Benedikt XVI. „Porušení vztahu lidí k Bohu totiž přináší hlubokou nevyváženost do vztahů mezi lidmi samotnými. Smíření s Bohem uskutečněné křížem Krista, jenž je „naším pokojem“ (Ef 2,14), je základní zdroj jednoty a bratrství. Vzhledem k celku katolického učení tedy sociální učení církve není nějakým zevnějším dodatkem, nýbrž čerpá své nejhlubší principy ze samotných pramenů víry, aniž by přitom přehlíželo přínos sociální filosofie. Také sociální učení je tedy součástí magisteria, které mají teologové i věřící povinnost přijímat a neklást proti němu uměle „sensus fidelium“ vyplývající ze sondáží, z domnělého „církevního veřejného mínění“ nebo ještě hůře ze subjektivních názorů jakéhosi teologa či intelektuála.

Z portálu La nuova bussola quoitidiana 9.prosince 2012
přeložil Milan Glaser

Massimo Introvigne