18.1.2013 

Homilie ke 2. neděli v mezidobí

„Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš...“ Tak začíná evangelium (Jan 2,1-11) 2. neděle v mezidobí. Ježíš jakoby tu nestál v centru dění, zatímco mezi řádkami lze naopak vyčíst jakousi samozřejmost Mariiny přítomnosti ¬– jakoby ke svatební společnosti měla důvěrný, ne-li příbuzenský vztah. Její krásné přítomnosti, jak ji ohodnotila jistá žena, matka rodiny, která nad Ježíšovým prvním veřejným zázrakem mnoho rozjímala: „Maria se účastní oslavy a všímá si i praktických věcí: došlo víno a ona se obrací na Ježíše. Možná, že v tu chvíli vůbec neměla na mysli nějaké zázračné vyřešení situace. A on tak krásně navrací její typicky ženskou touhu pomoci tím, jak jí odpovídá: ,Ženo, má hodina ještě nepřišla!‘ V tu chvíli asi ani trochu nechápala, co tím její syn myslí...“

Z těchto řádků mluví hluboká duchovní zkušenost, ne ta povrchně psychologizující, jež chce vyčíst z Ježíšova dialogu s Marií generační konflikt syna s matkou. Oslovení „ženo“ pak nutně musí vyznít jako odmítnutí, jako projev Ježíšovy nevole nad tím, že jej matka nutí předčasně se „outovat“ jako Boží Syn. Ve svatebním příběhu Janova evangelia nic konfliktního nenajdeme: je tu naopak zdrženlivost, skromnost, tichost a pokora, se kterou Ježíš vstupuje do života lidí. Jeho mise nezačíná halasným stržením pozornosti na sebe, nemíní upřít hlavní roli nevěstě a ženichovi (to steel the show), ale zůstává v pozadí, jedná diskrétně, jemnocitně. Jako pravý misionář se přizpůsobuje místním zvyklostem, volí inkulturaci.

„Myslím na to téma svatby v Káně – pokračuje ona citovaná žena a matka – a mám pocit obrovské radosti, když přemýšlím, jak s námi Bůh jedná. Je v tom tolik lásky a něhy a úplného naplnění každého okamžiku. Považme už jenom fakt, že svůj první zázrak Kristus neučinil na narozeninách nebo jiné oslavě, ale tam, kde se svatbou spojují dva životy a dvě lidské bytosti se stávají jedním tělem! A On je tam fysicky, reálně, hmatatelně přítomen jako ten, kterému na těch dvou záleží možná víc než jim samotným! Už jen samou jeho přítomností se stává manželství svátostným.“

Ne, to nemůže být náhoda, že Ježíš poprvé zjevuje svou božskou moc právě na svatbě, té nejintensivnější chvíli života ve které se na sebe muž a žena definitivně vážou (srov. něm. Hochzeit tzn. doslova vrcholný čas) A náhoda není ani to, že se „vyplýtvává“ na tak „přebytečný“ zázrak, jakým je proměnit 600 litrů vody v prvotřídní víno, když už svatební veselí končí (odhaduje se, že každý ze šesti džbánů mohl obsahovat až 100 litrů). Manželství je v Písmu sv. symbolem vztahu Jahveho se svým lidem, který vyvrcholí příchodem Mesiáše, který nastolí boží království. Svatba je symbol této eschatologické plnosti, kterou vyjadřuje víno – znamení požehnání a radosti. Ježíšovým znamením (zázrakem) se naplňují zaslíbení daná Izaiášem v druhé polovině 6. stol. př. Kr., zničenému a pobořenému Jeruzalému: „Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. Nebudeš se již nazývat „Opuštěná“ a tvá zem „Osamělá“. Tvým jménem bude „Mé zalíbení je v ní“ a jméno tvé země „V manželství daná“, neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže [...] Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe“ (Iz 62,1-5).

Množství vody proměněné ve víno odkazuje na přemíru dobra, která kyne člověku ze sjednocení s Bohem, které se v Bohočlověku uskutečnilo, zatímco slovní spojení „naplnit“ – „nabrat“ kontrastuje s prázdnotou, kterou působí lidské oddělení od Boha. Mariino „Došlo víno“ a Ježíšovo odmítavé „Co mě a tobě, ženo“ kladou biblisté do souvislosti s 2. kapitolou knihy Genesis, kde je jako protějšek Adama stvořena žena. Jméno Eva vyjádří až později podřízenost danou selháním. V příběhu o stvoření Písmo mluví jednoduše o „ženě“. Drží-li se evangelista Jan pojmu „žena“, má na mysli její původní důstojnost Adamovy partnerky. Ježíš, nový Adam, klade Marii, nové Evě, představitelce Božího lidu, zásadní otázku: „Co je mezi námi dvěma, jaký je náš vztah, jaká je bilance naší lásky? Maria, „nová žena“, pokorně odpovídá: „Naše touha jít svojí cestou ke štěstí skončila v prázdnotě. Už nic nemáme!“

„Dobře vám tak!“ zněla by odpověď, která by se dala očekávat. „Ono ženo je ale vyslovené s takovou shovívavostí, láskou a něhou zároveň, že ona pochopila: nadchází něco velmi důležitého, mimořádného, svátostného. A tak dá pokyn: Udělejte všechno co vám řekne! A nastane proměna v kvantitě a kvalitě, kterou nikdo nečeká a která vyráží dech! Po tom musí přijít i proměna člověka, jeho kvality...“ Když člověk od života již nic nečeká, když všechno se zdá zbytečné a chuť žít se rozředila vodou nesplněných snů, nastal pro Boha čas otevřít stavidla života: promění vodu v opojné víno. A to víno ve svou krev, kalich střízlivého opojení Duchem.

To se však nestane už v Káně, ale až ve Večeřadle, když přišla Ježíšova „hodina“ (srov. Jan 12,23.27) smrt na kříži. Tou navrátí „nové Evě“, Církvi, životodárné mateřství, ke kterému byla povolána – nemuset rodit smrtelníky, ale Boží děti pro život věčný.

Richard Čemus

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.